Vzpomeňme, že na dubnovém zasedání obšírně apelovala na vlády, aby „fiskální politiku používaly konstruktivněji“ a napomohly tak zvednout tvrdošíjně nízkou inflaci. Na červnovém zasedání zase bylo z Draghiho zvláštních měnově-politických konceptů cítit podobnou nedůvěru v schopnosti měnové politiky. To samozřejmě lze pochopit – vždyť jaký velký efekt můžou mít další nákupy dluhopisů, když německé výnosy jsou až do 9 let záporné a 10-letý jen pár bodů nad 0 % ?
Že ECB není příliš „pevná v kramflecích“, bylo poznat ze samotné prognózy: vždyť se všemi opatřeními, které ECB v posledním půlroce zavedla (snížení sazeb do hlubšího záporu, prodloužení a zvýšení tempa odkupů aktiv, rozšíření nakupovaných aktiv o firemní dluhopisy, další dodávky cílené likvidity apod.) je očekávána inflace i v roce 2018 jenom 1,6%. ECB tak dle mého signalizuje, že další uvolnění je pravděpodobné.
K tomu Draghi poněkud svérázně vykládá „střednědobý horizont“, ve kterém by ECB měla svůj cíl plnit. Dle něj se nejedná o období shodné s projekčním horizontem prognózy (které je 1,5–2 roky), ale o období, které je delší a závisí od velikosti a druhu šoku, kterým si ekonomika prošla – a protože šoky v letech 2007–2011 (finanční krize, dluhová krize) byly velké, dovozuje, že střednědobý horizont je nyní „celkem dlouhý“.
To je podivné. V roce 2018 totiž bude dle stávající prognózy inflace pod cílem ECB již pět let, a ačkoliv z pohledu dluhopisových investorů 5 let může být „střednědobý horizont“, u měnové politiky to tak není. Změny měnové politiky se totiž z drtivé části do dvou let projevit musí (což je mimochodem důvod, proč už nyní od oslabení koruny z roku 2013 v ČR nikdo nic dodatečného nečeká); takto dlouhá zpoždění měnová transmise prostě nemá, a to ani po krizi.
Pokud ECB nevěří, že stávajícím způsobem inflaci vrátí na cíl (a např. březnový i dubnový pokles maloobchodu v Německu, kde je růst mezd i zaměstnanost na 20-letém maximu, naznačují, že s inflací skutečně potíž je) a pokud nechce doufat, že se inflační problém vyřeší sám, řešením není sémantické interpretační cvičení, ale pouze hlubší sáhnutí do (nyní už hodně nestandardního) instrumentária měnové politiky.