Kde vzít na důchody?
Většina lidí vnímá důchod se smíšenými pocity. Na jednu stranu se těší, že konečně budou mít čas na své koníčky a vnoučata. Na druhou stranu se obávají, jak tuto radikální změnu životního stylu zvládnou. Čeká je totiž zpravidla nejen více volného času, ale i podstatně méně peněz, než byli zvyklí. Průměrný důchod představuje jen zhruba 40 % průměrné mzdy.
Propad v životní úrovni potká skoro každého důchodce. Naprostá většina lidí totiž spoléhá na to, že když celý život pracovali a platili daně, stát se o ně na stará kolena postará. Problémem ale je stárnutí populace. Kvůli němu bude brzy důchodců přibývat více než ekonomicky aktivních osob, které český důchodový systém průběžně financují.
Důchodový systém, který by za takovéto situace zajišťoval výplatu vysokých důchodů a zároveň by neúnosně nezatěžoval státní rozpočet, neexistuje. Nemá-li stát k dispozici dodatečné finanční zdroje, z nichž by bylo možno růst výdajů na důchody pokrýt, nezbývá než buď zvýšit daně a odvody, nebo omezit růst rozpočtových výdajů.
V praxi je realizovatelná spíše ta druhá, pro důchodce méně příjemná možnost. Zvýšení daňového zatížení nad úroveň obvyklou ve srovnatelných ekonomikách by vedlo k útlumu ekonomického růstu, odchodu investorů a přesunu podnikatelských aktivit do sféry šedé ekonomiky. Růst daní by tedy ve svých důsledcích zdroje na výplatu důchodů spíše snížil.
Stabilita pouze zdánlivá
Na první pohled by se mohlo zdát, že všechny obavy o zhroucení důchodového systému jsou přinejmenším předčasné. Podle údajů České správy sociálního zabezpečení se poměr počtu plátců důchodového pojištění a důchodců za posledních šest let dokonce zvýšil. V přebytku je i tzv. účet sociálního pojištění, na který platby důchodového a nemocenského pojištění putují.
Zatím se tedy vlastně nic moc neděje a kolaps důchodového systému v nejbližší době nehrozí. Proč tedy šetřit a měnit něco, co zatím funguje? Důvodem je nepříjemně velká setrvačnost důchodového systému. Čím později budou provedena stabilizační opatření mající za cíl odvrátit budoucí krizi, tím tvrdší budou muset být.
Současné několikamiliardové přebytky jsou ve srovnání s náklady na výplatu důchodů v řádu stovek miliard korun a jejich budoucími meziročními nárůsty v řádu desítek miliard korun zanedbatelné. Při zachování stávajících podmínek by se navíc bilance důchodového účtu začala zhoršovat už během několika příštích let.
V době, kdy zestárnou populačně silné ročníky, by se důchodový účet propadl do hlubokého deficitu hrozícího kolapsem celého systému veřejných financí. Pak by museli ekonomicky aktivní občané a firmy odvádět státu většinu svých příjmů, nebo by se téměř všichni důchodci spoléhající se na státní důchod nutně museli ocitnout pod hranicí chudoby.
Odkládaná reforma
Změny důchodového systému byly obsaženy v programových prohlášeních všech polistopadových vlád. Uskutečnit se však podařilo jen některé dílčí kroky. V roce 1990 došlo k organizačnímu sjednocení nemocenského a důchodového pojištění. O tři roky později bylo pojistné vyčleněno mimo daňový systém. Zůstalo však součástí státního rozpočtu.
Podstatnou změnou byl zákon o penzijním připojištění se státním příspěvkem z roku 1994. Jeho přijetím byl položen základ pro přesun části zodpovědnosti za ekonomickou situaci důchodců ze státu na občany. Soukromé penzijní připojištění je státem silně podporováno, ale jeho role nástroje pro vytváření dostatečných finančních rezerv na stáří zůstává nenaplněna.
Reformu důchodového systému nepřinesl ani nový zákon o důchodovém pojištění přijatý v roce 1995, ani zavedení zvláštního účtu důchodového pojištění od 1. ledna 1996. Většina změn provedených v dalších deseti letech pak byla spíše technického charakteru nebo se pokoušela řešit jen některé dílčí problémy.
Za zmínku stojí snad jen novela zákona o důchodovém pojištění z roku 2003, jíž došlo ke zvýšení sazby pojistného na důchodové pojištění o 2 % na úkor příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Zároveň došlo ke zvyšování věkové hranice pro nárok na starobní důchod, omezení možnosti předčasného odchodu do důchodu a k některým dalším změnám.
Kdo kousne do kyselého jablka
Závazek provést důchodovou reformu má významné místo i v programovém prohlášení současné trojkoaliční vlády. S ohledem na její nepříliš silný mandát opírající se o velmi křehkou většinu v poslanecké sněmovně je ovšem naděje na brzkou realizaci komplexní reformy poměrně malá. Času přitom není nazbyt.
Návrh předložený ministerstvem práce a sociálních věcí lze za skutečnou důchodovou reformu označit jen stěží. Politická shoda zatím panuje jen u parametrických opatření spočívajících v dalším zvyšování věkové hranice pro odchod do důchodu až na 65 let, prodloužení povinné doby pojištění na 35 let, ve změnách v započítávání náhradních dob a v novém pojetí invalidních důchodů.
Změny financování důchodového systému a širší zapojení soukromých důchodů jsou navrhovány až ve druhé a třetí etapě reformy. Ty se ale zatím nacházejí spíše jen ve formě ideových návrhů. Úspěchem tedy bude, pokud se podaří důchodový systém zatím alespoň stabilizovat a vytvořit finanční rezervy potřebné pro jeho další změny.
Ve zprávě tzv. Bezděkovy komise zřízené vládou na podzim 2004 se mj. konstatuje: Neexistuje ideální důchodová reforma. Udržení stability důchodového systému v nepříznivých demografických podmínkách vyžaduje vždy nějakou oběť, jejíž podoba, velikost a časování musí být nakonec určena politiky.
Otázkou je, kdo se tohoto úkolu ujme.
Valorizovat, ale opatrně
Vyplácení důchodů při splnění stanovených podmínek je v Česku zaručeno zákonem. Starobní důchod se skládá ze dvou částí. Základní výměra, která od 1. ledna 2007 činí 1 570 Kč měsíčně, je pro všechny stejná. Zbývající část důchodu je tvořena procentní výměrou zohledňující zejména dobu trvání důchodového pojištění a výši výdělků pojištěnce.
Zákonem je zaručena i valorizace důchodů. Vždy do konce září musí vláda rozhodnout o růstu důchodů pro příští rok tak, aby zvýšení průměrného důchodu pokrylo minimálně 100 % růstu cen a jednu třetinu růstu reálných mezd dle údajů zjištěných Českým statistickým úřadem za stanovené období. Při zrychlení inflace připadá v úvahu i valorizace mimořádná.
V minulém roce byla vláda při rozhodování o valorizaci důchodů štědřejší, než jí ukládal zákon. Svým rozhodnutím zvýšila starobní důchody v průměru o 500 Kč, tj. o 6,2 %. Minimální hranici stanovenou zákonem překročila o 2 %. Důchodci si tedy polepšili, ale deficit státního rozpočtu se tím prohloubil o 17 mld. korun.
Letos vláda asi bude zdrženlivější. Podle návrhu ministerstva práce a sociálních věcí by se měly důchody od ledna 2008 zvýšit v průměru o 346 korun měsíčně, tj. o 3,95 %. Jedná se o zvýšení jen nepatrně nad hranicí stanovenou zákonem. Podle opozice takto nízká valorizace zvýšení životních nákladů vyvolané reformou veřejných financí důchodcům nepokryje a jejich reálné důchody klesnou. Opozice ale nesdělila, kde na vyšší valorizaci vzít.
Jak vyjít s penzí
Průměrný důchod bude v příštím roce činit 9.111 Kč měsíčně. S ohledem na očekávaný růst cen se to nezdá být mnoho. Na druhou stranu čistý příjem početnějších rodin s malými dětmi v přepočtu na jednoho jejich člena často ani této částky nedosahuje. Životní náklady důchodců jsou přitom zpravidla nižší a ti zdatnější mají možnost si k důchodu přivydělat.
Odchod do důchodu byl i v minulosti pro většinu lidí spojen s poklesem příjmů a životní úrovně. Část důchodců se svou situací nesmířila a snažila se ji aktivně řešit přivýdělkem z brigád nebo třeba prodejem výpěstků ze zahrádek už za socialismu. Zbytek pak jenom žehral na almužnu, kterou jim stát za celoživotní dřinu přisoudil. Stejné je to i dnes.
Žádné velké zlepšení nelze očekávat ani do budoucna. Situace důchodců spoléhajících se jen na státní důchod se nejspíš bude bohužel už jenom zhoršovat. Důchody sice zvolna porostou, za růstem reálných mezd ale budou stále více pokulhávat. Na zajištění lepších životních podmínek důchodcům stát prostě nebude mít dostatek financí.
Budoucí důchodci se tedy mohou cítit ukřivděni. Nezbude jim však nic jiného, než vzít tento fakt na vědomí. Budou se muset smířit s tím, že do důchodu budou odcházet později, za přísnějších podmínek a s relativně menší penzí. Kdo si bude chtít zachovat svůj životní standard, bude si muset sám včas vytvořit dostatečné finanční rezervy.
ČLÁNKY DO MAILU