V článku mi chybí zhodnocení dopadů inflace a deflace na subjekty, které mají dluhy, čili fakticky krátkou pozici v penězích.
Inflace znehodnocuje úspory, čímž škodí těm, kdo je mají, protože si za své úspory budou moci koupit méně. Naopak těm, co mají dluhy, znehodnocení měny prospívá: na splacení svých dluhů se budou muset vzdát menšího objemu spotřeby.
Naopak deflace zhodnocuje úspory, ale tím pádem taky zvyšuje relativní dopad splátek dluhu. Při dostatečně vysoké deflaci by někteří dlužníci, ať z řad podniků nebo domácností, ztratili schopnost své dluhy splácet. A to by následně mohlo vést k řetěžové platební neschopnosti.
Smutná pravda je, že někteří dlužníci zřejmě na inflaci (resp. stálý růst mezd) vyloženě spoléhají a zadlužují se tak, že je pro ně nebezpečný už i stabilní stav bez inflace i deflace.
Z těchto důvodů je cílování inflace logické - pokud se inflace odchýlí od očekávání, ať nahoru nebo dolů, vždy bude někdo poškozen.Samozřejmě, jiná otázka je, jestli má být cílováno na 0% nebo 2% nebo kolik.
Dlouhodobá stabilní deflace daná technologickým vývojem je kolem 1%. V historii průmyslové civilizace nikdy nebyla dlouhodobá deflace, vždy když padaly ceny rychleji tak to bylo dočasné, nejvíce šlo o prasknutí cenových bublin, tedy rekonstrukci cenového systému směrem k cenám odpovídajícím relativní vzácnosti poté, co se z nějakých důvodů (obvykle úvěrová expanze) od ní odchýlily.