Jak si naše tři největší banky (ČSOB, ČS a KB) vedly? ČSOB zaznamenala za první pololetí roku 2001 zisk 2,14 mld. Kč (oproti loňskému pololetí zisk zdvojnásobila), u ČS činil zisk 1,84 mld. (oproti 180 mil.) a u KB 2,7 mld (oproti ztrátě 1,06 mld.).
Banky tedy vydělaly za první pololetí tohoto roku každá řádově několik miliard, což je jistě velmi zajímavá událost. Ještě zajímavější je, že pozadí jejich hospodaření se náramně podobá. Dalo by se zjednodušeně říci, že ve všech třech případech na úžasných ziscích má nezanedbatelný (chce se mi říci „lví“) podíl stát. České spořitelně a Komerční bance stát pomohl garancí za špatné úvěry (desítky mld. Kč). ČSOB zase vydatně stát pomohl zavázkem zaplatit ztráty bývalé IPB v hodnotě 95 mld. (odhad MF). Ještě více se tedy zviditelnil dlouho fungující „přelévací efekt“ – přesun ztrát z komerčního sektoru bankovnictví na Konsolidační banku (KoB). Zdá se, že platí přímá úměra: čím jsou komerční banky ziskovější, o to je KoB ztrátovější. V této věci má jistě každý svého zodpovídajícího favorita. Výsledek je však bez ohledu na původce stejný a nevratný. Kdo zaplatí úchvatné bankovní zisky? Jednoduchá odpověď. Daňoví poplatníci.
Jestliže bychom se nad tuto „drobnost“ povznesli a pominuli ji (nebyli bychom jediní), tak bychom v podobnostech mohli ještě chvíli pokračovat. Jak uvádějí nejen odborníci, ale i samy banky, kromě státní pomocné ruky měla na výsledky pozitivní vliv pokračující ozdravná transformace. Pod tímto populárním heslem se jednoduše skrývá obecný princip hospodaření. Je to:
Ke každému z nich lze mít určité výhrady.
1) Poplatky za služby. Značně diskutované (nedávné) téma. Zjednodušeně: Banky říkají: „potřebujeme být konkurenceschopné“ či „tak je to všude ve vyspělých zemích. Proto poplatky zvyšujeme“. Je však udivující, že si banky vzpomněly všechny jaksi zároveň a zachovaly se tak hromadně (zároveň se jim v této oblasti tak nějak hromadně zvednul zisk – řádově desítky procent. Například Česká spořitelna uvádí 39 % nárůst).
K argumentu „tak je to ve vyspělém světě“ se není třeba vůbec vyjadřovat. Ještě krátce k oné konkurenceschopnosti: Já si představuji konkurenceschopné chování (v těchto souvislostech) takto: Když zvednu cenu, dělám to proto, abych mohl prodat kvalitnější služby (ve srovnání s konkurencí), abych měl konkurenční výhodu. Anebo přinejmenším kvalitnější služby ve srovnání s mými předešlými. A dále, pro udržení vysoké úrovně služeb, je zpravidla nutné získané prostředky investovat zpět, abychom udrželi výhodu před konkurencí, tj. abychom udrželi svou konkurenceschopnost. Zdá se mi však, že banky v této souvislosti pouze ušetřily na výdajích (propuštění pracovníci) a zároveň zvedly poplatky za služby, aniž by se stalo cokoli jiného (včetně zpětné investice). Nebo se nějak zásadně kvalita služeb v relaci k poplatkům bank změnila? Dle mého názoru se projevil jednoznačně pouze tento trend: banky ušetří na méně nákladných technologiích (ve srovnání s náklady na pracovníky) a zároveň vyberou více na poplatcích, bez jakékoli výraznější změny. Jaká je tedy legitimita „plošně“ zvednutých poplatků? Při takovémto provedení změn lze jen stěží odolat představě, že poplatky nebyly zvednuté čistě jen za účelem navýšení zisku (což žádná banka otevřeně nepřizná).
2) Výnos z čistých úroků. Není nic divného, že úroky z poskytnutých úvěrů jsou vyšší než úroky z přijatých vkladů, tj. že existuje marže. Podívejme se však na to, jak banky jednají, když změní úrokové sazby ČNB (od úrokových sazeb ČNB se do jisté míry odvíjí i úrokové sazby komerčních bank). Jakým způsobem na tyto změny banky reagují? Při zvýšení základních úrokových sazeb ČNB „pružně“ zvedají úrok z úvěrů, nikoliv však úrok z vkladů. Naopak při snížení základních úrokových sazeb ČNB „pružně“ snižují úrok z vkladů, nikoliv však úrok z úvěrů. Jinými slovy: velmi často hýbají s úroky takovým způsobem a tempem, aby vydělaly co nejvíce (na úkor klientů). Je s podivem, že je toto jednání bráno tak samozřejmě a nikdo se nad tím ani nepozastaví. Vždyť banky tímto způsobem vydělávají nezanedbatelné částky.
3) Propouštění zaměstnanců. Zde je asi prostor především pro politické debaty. Určit míru práv zaměstnanců a míru práv zaměstnavatele je spíše sociální a politické než čistě ekonomické téma.
K výše uvedeným námitkám lze ještě provokativně dodat: Jsou nutné tyto změny, když je hospodaření tak ziskové? Z pohledu banky je to jednoznačné. Ta se chová tržně – chce mít zisk co největší (otázkou je, jak moc tržně se chovají banky jako celé odvětví). Pokud na věc nenahlížím jako jejich vlastník nebo makroekonom, tak o smyslu pochybuji.
Sečteno a podtrženo. K těmto krásným ziskům bank mohu přistoupit také (netradičně) takto: Jako občan tohoto státu především zaplatím z daní a jiných poplatků (ne)dobrovolně „drobný“ příspěvek za státní pomoc (bez níž by banky ziskové nebyly a možná vůbec nebyly). Dále jako zákazník bank ještě bankám přidám na poplatcích a na úrocích. A pokud jsem bývalý zaměstnanec, mohu mít ještě lepší pocit, neboť jsem bance ušetřil také pěkných pár korun (a tím přispěl k zisku). Možná bych poté byl šťastnější, kdyby banky hospodařily s minimálním ziskem (z kterého nic nemám) a já jim k němu nemusel přispívat. Vyhnout se této realitě však nemohu, protože skutečnost, že se řadím alespoň do jedné ze skupin: občan ČR, klient banky, popř. její bývalý zaměstnanec, je velmi vysoká. A dělat s tím koneckonců také moc nemohu.
Nutno ještě dodat, že tato (neobvyklá) úvaha má značné odborné a metodologické mezery. Jistě lze spoustu věcí zpochybnit, označit za spekulace či za nepochopení bankovního trhu. Cílem však bylo ukázat, že lze na dané skutečnosti pohlížet taky trochu jinak, takříkajíc „ze spodu“.
