Kiyosaki sice občas plácá, ale v zásadě se jeho myšlenky shodují s myšlenkami v článku. Je potřeba si uvědomit co chci, postavit se na vlastní nohy a jít.
Brečením ještě nikdo nezbohatnul:
buééé, soused si postavil barák, beztak si to jen nakradl (já nekradu, takže peníze mít nemůžu), buééé, soused si koupil auto, beztak to má po známostech (já známé nemám, takže nemůžu nikam zajít s obchodní nabídkou), buééé, soused rozumí tomu a onomu (pane vrchní, dalšího ruma), buééé, kdybych někam přišel s nabídkou, stejně by mě vyhodili (od strachu jsem podělaný až za ušima), buééé, i kdybych něco vydělal, stát mi to sebere na daních (strach z úspěchu).
Brečte a odsuzujte věci, které chcete mít - to je nejzaručenější způsob, jak těch věcí nikdy nedosáhnout. A netýká se to jen peněz (ta nahatice v dílně na zdi je sakrasexy, ale já bych takovou nechtěl, chodili by mi ji obdělávat sousedi, navíc je určitě úplně blbá).
No jo, ale oni ti chudí jsou vesměs jeden jak druhý, bohatí jsou taky vesměs jeden jako druhý - to je pak těžké mluvit jinak.
Peníze si pečlivě eviduji a věnuji se jim nějakých patnáct let a celkem rád o nich mluvím a píšu. Ty nářky jsem už slyšel z tolika stran, že u každé debaty o penězích čekám, kdy někdo s podobnou objektivní překážkou vyrukuje :-/
Inspirací pro mě je můj kamarád: 1/2 + 1/3 je sice neřešitelný matematický problém, ale na to si najme lidi. Po půl roce skládání cihel v Rakousku si koupil a opravil náklaďák, potom druhý, třetí, dodávku, pak fabii na svážení piva do nepřístupných míst... dělá věci, které ho baví a živí ho to. I přes to, že neumí napočítat do pěti.
Vám a vám podobným není jasná základní věc. A to, že schopnosti a znalosti a předpoklady a invence nejsou ve společnosti rozděleny rovnoměrně. Není pravda, že kdokoli může dělat to, co onen kamarád. Podnikavost většiny lidí končí u nápadu otevřít si hospodu nebo květinářství.
Manželka mi též říká, že si vůbec neuvědomuji, jak moc vybočuji z řady.
Schopnosti, znalosti, předpoklady a invence skutečně nejsou rozdělené rovnoměrně. Rozumově si to samozřejmě uvědomuji také, pocitově mi to však hlava nemusí brát. A zřejmě nebere.
O penězích se však s lidmi bavím poměrně často a vidím, že ti, co nejvíce skuhrají, na tom obvykle nejsou až tak špatně oproti těm, co mlčí, a že ti, co nejvíce skuhrají, jsou často také leniví a nechápou, proč by měli jít hledat něco lepšího, když v zaměstnání sice tolik neberou, ale zase je to docela slušná zašívárna.
Hospodský má proti nim jedinou zvláštní schopnost navíc - dovede natočit pivo. A umí to především proto, že to chce umět. Majitel hospody nebo květinářství má moji hlubokou úctu, že se do toho pustil a dokázal přežít.
Soucit můžu mít s cizím neštěstím, ať už je tím neštěstím nemoc nebo obyčejná lidská hloupost. Nedokážu se však dívat s pochopením na nářky lidí, kteří se odmítají zvednout ze země, ačkoli mohou.
Schopnosti, znalosti a dovednosti jsou ve společnosti opravdu rozděleny nerovnoměrně, ale při dnešním rozsahu potřeb, prací a služeb může skoro každý dělat něco, co umí podstatně lépe a co může prodat daleko dráž, než jeho bližší nebo vzdálenější okolí. Je to hlavně o tom přístupu - viz. motto článku nebo třeba obecně Kyosaki). Je jasné, že řádově 90% populace zůstane u toho stěžování a nadávání, ale jeden z těch deseti to zkusí. Je to prostě o tom si uvědomit, že za své přílmy zodpovídám hlavně já sám: Bohužel, a vidíme to každý kolem sebe, většina lidí řeší, jestli dostane "davově" přidány 3 nebo 4% ročně a jak by se měli, kdyby tady nebyli ti a ti politici, korupce atd. atd. Schopný a samostatný člověk to prostě neřeší, jde si za svým a zcela pragmaticky se snaží systému do nejméně platit a co nejvíce z něj dostat.