Peníze jsou důležitou hybnou silou života lidí. A kde jsou peníze, tam jsou i banky, lidé – a kde jsou lidé, tam je také umění. O mnohotvárných vztazích mezi penězi, bankami, lidmi a uměním pojednává tedy tento článek – vydejme se tedy co nejrychleji na dlouhou cestu do dávné i nedávné historie a do blízkých a vzdálených končin našeho světa.
V níže uvedeném textu doplňuji informace, uvedené v článku Perličky ze světa (nejenom) mincí a mincoven. Před mincemi se platilo i dobytkem.
První zprávy o nejstarších papírových penězích na světě
Nejstarší papírové peníze vznikly ve formě směnek již v 10. století v čínské provincii Sečuan. A v 11. století se z nich vyvinuly státovky (v dnešní ekonomické terminologii).
První informace o papírových penězích, používaných v Číně, přinesli do Evropy ve 13. století vlámský františkán Vilém z Rubruku/Ruysbroeku (? 1220 až 1270 či/1293) a celosvětově známý a populární Benátčan Marco Polo (asi 1254–1324).
Jako třetí v pořadí přinesl tyto informace do Evropy ve 14. století Odorik z Pordenone (asi 1265–1331). Byla to velmi zajímavá osobnost. Pocházel z Furlánska v dnešní severní Itálii. Uvádí se, že jeho otec byl český voják, který působil ve vojsku českého krále Přemysla Otakara II. (1253–1278). Byl rovněž františkánským mnichem (stejně jako Vilém z Rubruku) a na svých cestách se pravděpodobně dostal až do Tibetu, resp. až do Lhasy.
Jejich informace na tehdejší ekonomický život v Evropě ovšem neměly (a ani nemohly mít) prakticky žádný reálný vliv – byly považovány sice za zajímavé, ale pouze za pohádky.
Peníze (resp. měna) ve Švýcarsku a v Lichtenštejnsku
Od roku 1920 je Švýcarská centrální banka zodpovědná za emisi švýcarských franků jako oficiální měny státu také v sousedním Lichtenštejnsku.
Do tohoto roku totiž v Lichtenštejnsku jako oficiální měna obíhala rakousko-uherská, resp. rakouská koruna, jejíž hodnota ovšem po první světové válce velmi rychle klesala díky inflaci. Problém rovněž spočíval v tom, že na základě mezistátní dohody mezi Švýcarskem a Lichtenštejnskem se tato inflační měna dostávala také na švýcarské území, a to k „nemalé radosti“ Švýcarů. Východiskem z uvedené velmi nepříjemné situace se proto stala až výše uvedená dohoda.
V roce 1980 byla uzavřena další „měnová“ dohoda mezi Švýcarskem a Lichtenštejnskem. Podle ní je Lichtenštejnsko oprávněno emitovat omezený počet švýcarských franků s lichtenštejnskými nápisy, ale pouze jako pamětní mince, které jsou určené výhradně pro sběratelské účely.
Lichtenštejnská centrální banka vznikla v roce 1861 a centrální banka Švýcarska byla založena zvláštním zákonem z roku 1906 a svoje obchody začala provádět v roce 1907.
Ve Švýcarsku se proto jako kamarádsky míněný vtip říká, že Lichtenštejnsko je dalším švýcarským kantonem.
Varování před paděláním bankovek
Již v roce 1695 přijal anglický/britský parlament zákon, podle kterého je padělání bankovek zločin a je trestán smrtí. Tento zákon ovšem nerozlišoval mezi paděláním a pozměňováním peněz, ovšem pro dané účely to nebylo podstatné.
Od roku 1835 nesly bankovky, které byly emitovány španělskou bankou Banco Espaňol de San Fernando (jednoho z předchůdců Banco de Espaňa, současné centrální banky Španělského království), varování o trestu smrti za jejich padělání.
Jak se mince dostaly do Irska?
Do Irska se první mince dostaly s Vikingy v průběhu jejich loupeživých nájezdů.
Polský král Boleslav Chrabrý (992–1025) nechal na svých mincích vyrážet rovněž jméno českého světce Svatého Václava, což byl strýc jeho matky Doubravky.
Americký bankovní lupič John Herbert Dellinger
Kde jsou peníze a banky, jsou také bankovní lupiči. Jedním nejznámějších z nich se stal Američan John Herbert Dillinger (1903–1934). Svoji první banku přepadl dne 17. března 1933. Po sérii dalších jím provedených vloupání do bank byla za jeho dopadení vypsaná nemalá odměna ve výši 20 000 amerických dolarů.
Dillinger ovšem podstoupil plastickou operaci a rovněž se pokusil změnit svoje otisky prstů, a to jejich vyleptáním kyselinou. Tato opaření mu ale nebyla vůbec nic platná – zradila jej totiž jeho přítelkyně. Dillinger byl následně zastřelen při přestřelce v průběhu svého zatýkání.
Tento příběh jasně potvrzuje starou pravdu, že se lidem skutečně nikdy nedá věřit, na rozdíl od peněz, které nikdy nikoho nezradily a ani v budoucnosti určitě nezradí (aneb „Také Kristus byl zrazen za peníze…“).
Finanční instituce a umění
Ivan Hribar (1851–1941) byl slovinský malíř-impresionista. Studoval v Praze a potom po nějakou dobu pracoval v pražské bance Slavia. Jeho nádherné obrazy (ale také zajímavé obrazy dalších slovinských impresionistů) byly vystaveny v létě 2019 v Jízdárně Pražského hradu.
Dán Wilhelm Hansen (1868–1936) založil v roce 1896 Dánskou lidovou banku (Dansk Folkeforikringsanstaltt) a stal se jejím ředitelem. Usilovně sbíral obrazy francouzských malířů, zejména impresionistů. V roce 1922 jeho sbírku nepříjemně zasáhl krach Dánské zemědělské banky, která nákup obrazů úvěrovala. Wilhelm Hansen byl z finančních důvodů donucen část svých obrazů odprodat – později ovšem svoji sbírku mohl doplňovat a také doplňoval o další zajímavé obrazy.
„Hansenova sbírka“ je v současné době ve vlastnictví Dánského království a je vystavena v Muzeu Ordrupgaard v hlavním městě Kodani, a to v bývalém stejnojmenném Hansenově sídle. Vybrané obrazy z této sbírky byly vystaveny v létě 2019 v pražské Národní galerii, konkrétně v Paláci Kinských (který se nachází na Staroměstském náměstí).
ČLÁNKY DO MAILU