Klient banky dne 29. 9. 2014 požádal Komerční banku o poskytnutí jí nabízené tzv. „perfektní půjčky“, která mu byla schválena, a proto byla následující den (30. 9. 2014) uzavřena mezi nimi smlouva o úvěru (o tzv. „perfektní půjčce“). Banka jako věřitelka poskytla dlužníkovi – spotřebiteli – úvěr ve výši 280 000 Kč bez uvedení účelu, který se zavázal dlužník splácet částkami 6110 Kč měsíčně. Ještě v den sjednání smlouvy klient úvěr čerpal, resp. plně vyčerpal. Dne 26. 8. 2014 nadto poskytla banka klientovi tzv. revolvingový úvěr ve formě úvěrového limitu v částce 20 000 Kč, který žalovaný prostřednictvím kreditní karty vyčerpal a povinnost k úhradě nesplnil.
Dne 17. 3. 2016 vyzvala banka klienta k okamžitému splacení celé úvěrové pohledávky, neboť se dostal do prodlení s úhradou jednotlivých splátek, a ke splacení úvěrové pohledávky mu poskytla lhůtu do 31. 3. 2016. Dlužník do té doby uhradil na poskytnutý úvěr 42 024,16 Kč, na úrocích 58 209,17 Kč, na poplatcích 5470 Kč; celkem tedy zaplatil 105 703,33 Kč. Dále již nesplácel.
Banka ho tedy žalovala, aby dlužník zaplatil jistinu dluhu a příslušenství – kapitalizované úroky z úvěru a úroky z prodlení.
Banka nepostupovala s náležitou odbornou péčí
Soud prvního stupně uložil žalovanému dlužníkovi zaplatit žalující bance 174 296,67 Kč s úrokem z prodlení, ale odvolací soud jeho rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl. Soud vyšel z toho, že schopnost žalovaného splácet úvěr posoudila banka na základě jeho osobního (zaměstnavatelem nepotvrzeného) prohlášení, že má příjmy ze závislé činnosti ve výši 16 000 Kč měsíčně, nemá vyživovací povinnosti a jeho měsíční výdaje činí 1000 Kč.
Z internetových a externích registrů si banka ověřila, že u žalovaného není veden negativní záznam. V době poskytnutí úvěru byl žalovaný dlužník hlášen k pobytu na ohlašovně městského úřadu. Soud proto uzavřel, že banka jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („o. z.“), neplatná; k této neplatnosti přihlédl bez návrhu (§ 588 o. z.).
Převzal-li žalovaný klient předmět úvěru na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 o. z. jako bezdůvodné obohacení; bezdůvodné obohacení dlužníka soud vyčíslil částkou 174 296,67 Kč, která představuje rozdíl mezi částkou, kterou banka klientovi poskytla (280 000 Kč) a částkou, kterou jí žalovaný uhradil (105 703,33 Kč).
Musí vrátit, jen co dostal, žádný zisk banka mít nebude
Poskytovatel úvěru je povinen podle zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.
V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.
Nejvyšší soud ČR, na nějž se obrátila banka s dovoláním, které bylo zamítnuto, v rozsudku spis. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, zhodnotil jako správný přístup odvolacího soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.
Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. NS rovněž dodal, že klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (uvažme, že dlužník tvrdil, že za měsíc vyjde s částkou na živobytí 1000 Kč).
Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se banka s nedoloženým prohlášením klienta o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele, nepostupovala s náležitou odbornou péčí, je tedy správný, zhodnotil Nejvyšší soud ČR spis. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018.
Musí vrátit jenom jistinu jako bezdůvodné obohacení
Jelikož tedy byla úvěrová smlouva uzavřena neplatně, musejí si obě strany vrátit, co navzájem plnily. Dlužník musí tedy vrátit jen to, co si půjčil – to, co skutečně čerpal, to co obdržel, ale nic navíc, žádné poplatky, úroky z úvěru, splátky navíc atp. Pouze pokud nevrátí tuto dlužnou částku, zbytek nesplaceného úvěru, včas a banka jej bude muset znovu žalovat, může po něm vymáhat úroky z prodlení, které jsou však rozhodně nižší než úroky z úvěru. Na takovém klientovi banka pro zanedbání odborné péče při poskytování úvěrů rozhodně nevydělala, naopak jen si přidělala problémy.
