Hlavní navigace

Kovanda: Investoři se bojí inflace. Ta může paradoxně zpomalit růst cen nemovitostí

Sdílet

Gabriela Hájková 12. 7. 2021

Inflace je v poslední době skloňovaná jako obávaný faktor, který znehodnotí úspory, pokud je necháte ležet ladem. Podle Lukáše Kovandy, hlavního ekonoma Trinity Bank je pravděpodobnost trvalejší výrazné spotřebitelské inflace v pásmu 3 – 5 % jen zhruba pětinová a spíše se ještě snižuje, hlavně s ohledem na nejnovější vývoj v Číně.

Ekonom poukazuje na nečekaně brzké a výrazné uvolnění čínské měnové politiky z minulého týdne, které je podle něj dosud nejzávažnějším varováním, že post-pandemické zotavení zdaleka nemusí být tak hladké, jak se letos na jaře věřilo. Zásadnější neduhy čínské ekonomiky a její pomalejší než předpokládané zotavení z covidu by neblaze poznamenaly celý svět, způsobily dezinflační tendence a pokles ceny surovin i materiálů, vysvětluje Kovanda.

Ekonom zároveň připouští, že i když je pravděpodobnost trvalejší výrazné inflace v ČR spíš nižší, vyloučit ji rozhodně nelze: střednědobě nelze vyloučit, že se zdražení cen vstupů přenese nejen do spotřebitelských cen, ale také začne formovat inflační očekávání a skrze jejich vzestup pak ovlivňovat například mzdová vyjednávání. Ale ani to by ještě k trvaleji navýšené inflaci nestačilo. Musely by se přidat také dlouhodobé faktory. Těch ovšem oproti uplynulým letům přibývá a jsou hlavně demografického, geopolitického a technologického rázu. 

Konkrétně jde o stárnutí čínské populace, což může znamenat úbytek pracovní síly a růst tlaku na tamní mzdy, kdy Čína přestává být levnou dílnou světa, čímž stoupá geopolitická asertivita tamního režimu. Na obzoru je nová studená válka, mezi Čínou a USA. Těžko předjímat podobu studenoválečnického střetu 21. Století. Deglobalizační tendence, které takřka zákonitě vyvolá, ovšem představují další dlouhodobě působící inflační faktor. Práce se totiž v jeho důsledku sice vrátí z Číny do Evropy nebo USA, avšak Francouz, Němec nebo Američan za ni budou žádat daleko vyšší mzdu než Číňan, upozornil Kovanda, podle kterého pandemie navíc obnažila zranitelnost mezinárodních dodavatelsko-odběratelských řetězců, takže i kdyby ke studené válce nedošlo, mezinárodně činné firmy se stejně budou snažit tyto řetězce zkracovat. Což je jen další inflační tlak, protože do jejich stávající délky, zahrnující třeba i tři kontinenty, je firmy natáhly právě proto, aby produkční ceny co nejvíce srazily. Zkrácení řetězců sice zvyšuje jejich odolnost vůči globálnímu otřesu typu pandemie, avšak zároveň zvyšuje nákladnost vlastní výroby.

V neposlední řadě je podle ekonoma mocným inflačním tlakem i environmentálně šetrnější technologie, která je dražší.

Ačkoli nyní mnozí kvůli obavám z inflace investují do nemovitostí, trvalejší inflace má paradoxně potenciál ochladit momentálně přehřátý nemovitostní trh. Centrální banky by vůči výraznější inflaci musely zakročit důraznějším zvýšením úrokových sazeb, aby ji zkrotily. Trvaleji navýšené úroky znamenají trvalejší zdražení hypoték. Odliv podstatné části hypotečního financování by zásadně zpomalil růst cen realit. Navíc v době vyšších úroků budou pro banky, fondy a další velké hráče ve finančnictví v porovnání s dneškem relativně atraktivnější jiné investice než ty do nemovitostí. Třeba do vládních dluhopisů. Výrazný přesun globálního kapitálu z nemovitostí do dluhopisů pochopitelně také vyvolá tlak na pomalejší růst, ba v krajním případě i zlevnění nemovitostí, uzavřel Kovanda.

Našli jste v článku chybu?
Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).