Evropský bankovní sektor sice v posledních letech doznal určitých změn, nicméně do jednotného trhu má stále příliš daleko. Zvláště porovnání s americkým trhem není příliš lichotivé. Jednou z hlavních překážek jsou přitom neustálé protekcionistické snahy vlád některých členských států s cílem ochránit domácí bankovní trh od zahraničních investorů. Čísla hovoří jasně: za poslední tři roky se v zemích EU uskutečnila jen polovina M&A v bankovním sektoru ve srovnání s USA. Přitom zámořský trh je mnohem více koncentrovaný než ten evropský. Příkladů, kdy regulatorní úřady bránily (či brání) fúzím a akvizicím v bankovním sektoru, je celá řada. Posledním z nich může být kauza italské banky UniCredito, která se po spojení s německou HVB dostala do křížku s polskou vládou, která ji nechtěla umožnit začlenění čtvrté největší polské banky BHP do nové skupiny. I přes ostrý spor s Evropskou komisí se nakonec polské straně podařilo donutit UniCredito, aby prodalo část poboček BHP.
Polská vláda, podobně jako před ní italská strana v případu ABN Amro, které v akvizicích v této zemi zabránila italská centrální banka, přitom využívaly nejasné definice možností, za kterých mohou příslušné orgány zabránit vstupu zahraničního investora do lokálního bankovního domu. Jedním z bodů totiž byla velmi vágně definovaná rizikovost takové transakce, čehož právě v Itálii a Polsku využili. Podle nově schválených pravidel lze M&A zabránit pouze ve výjimečných případech špatné reputace banky či jejího managementu (což lze v případě velkých evropských bank téměř vyloučit) či v případě podezření z nekalých obchodů jako je praní špinavých peněz nebo financování terorismu.
Je nesporné, že má-li být vytvořen skutečně fungující jednotný trh finančních služeb, musí být mimo jiné zajištěn volný pohyb bankovního kapitálu v rámci celé EU. Evropský bankovní sektor má k dokonalosti konkurenčního prostředí stále velmi daleko. Jedním z důvodů jsou překážky, které snižují mobilitu klientů mezi bankami. Některé z nich lze odstranit legislativními opatřeními (poplatky atd.), jiné však jsou odstranitelné jen těžko a pomalu. K nim patří především teritoriální (regionální) fixace klienta, tedy jeho neochota využívat finančních služeb společností v jiných zemích EU. A je tedy jasné, že nejde-li Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. Jinými slovy, chce-li zahraniční banka nabídnou své služby klientům v jiných zemích, měla by za současných podmínek získat nějaká aktiva v této zemi. Bránění těmto pohybům vede k neefektivnosti celého sektoru, což pochopitelně negativně pociťují především sami klienti bank.
Snahy Evropské unie, které kromě změny podmínek pro M&A spočívají také například v umožnění získání tzv. evropského pasu pro nebankovní finanční subjekty. Ty tak budou moci (zřejmě od listopadu 2009) nabízet některé své produkty (například splátkové úvěry) v zahraničí. Je nesporné, že se jedná o krok správným směrem. Jaký dopad budou mít zmíněné novinky na evropský bankovní sektor, je nyní těžké odhadovat. Zcela jistě však lze očekávat novou vlnu fúzí a akvizicí v sektoru a to zřejmě ještě dříve, než daná opatření vstoupí v platnost. V posledních dnech se hovoří například o převzetí nizozemské banky ABN Amro, o niž již projevily zájem například britské Barclays a Royal bank of Scotland či americká Citigroup. Akvizičními terči se mohou stát také některé banky v Německu (v kuluárech se spekuluje o možném zájmu Citigroup nebo Bank of England o Commerzbank) a vyloučeno není ani to, že žádanou „nevěstou“ se v budoucnu stane například některá z bank působících na trzích ve střední a východní Evropě, například Erste Bank či maďarská OTP.
