Toto jsem si vypůjčil od Pirátů ale je to přesné:
Naši počítali, co si můžeme dovolit, a kolikrát se rozhodovali, jestli pojedeme na společnou dovolenou, nebo se konečně koupí do obýváku nový nábytek, nebo pro mě a pro ségru nový lyže. Dneska ale slyším od mnoha lidí, že místo toho přemýšlejí, jestli mají na potraviny, na kroužky pro děti nebo na tábor. Nebo že mít děti pro ně vůbec nepřichází v úvahu. Ne proto, že by nechtěli nebo nemohli. Ale proto, že se bojí, že by to prostě finančně neutáhli.
A to se bavíme o rodině, kde oba rodiče pracují. Nebavíme se o rodinách, kde si z plození dětí udělali živnost, celoživotně nepracují a děti k nějakému vzdělání nebo k práci ani nevedou. A pak nás bude naše vládnoucí smetánka poučovat, že máme mít děti, jinak vyhyneme. Bodejť bychom nevyhynuli, když živíme tisíce zákonem chráněných parazitů! Do toho ale nikdo z politiků nesáhne, protože to by rozzlobilo naše nové kamarády ze Západu.
Není to tím, že se bojí, že by to neutáhli (to by nejméně dětí měli sociálně slabí, ale víme, že to je obráceně), ale, že by se snížila jejich životní úroveň. A to je patrné nejvíc u těch s dobrou životní úrovní (tzv. střední třída). Ostatně tenhle demografický vývoj je možné sledovat u všech vyspělých zemí - se stoupající životní úrovní klesá porodnost.
Každý máme jinou sociální bublinu, já se nestýkám s nezaměstnanými, v mé sociální bublině všichni pracují a všichni jezdí na dovolené do zahraničí a mají nějaký rozumný spotřební koš. Nikdo neřeší, že by neměl na potraviny.