Výsledkem je rostoucí státní dluh jakožto jediné krátkodobě schůdné řešení. V roce 1970 nemělo Švédsko žádný významný veřejný dluh. K roku 1992 byl rozpočtový deficit švédské vlády přepočítaný na hlavu téměř třikrát větší než v USA. To znamená, že americkým ekvivalentem by byl federální deficit ve výši přes 800 miliard dolarů. Úhrnný švédský dluh se stal velmi rychle jedním z nejvyšších na světě, a to nikoli proto, aby se zaplatily válečné výdaje nebo následky přírodní katastrofy, nýbrž prostě proto, aby se plnily sliby asistenčního státu. Takový enormní nárůst veřejného dluhu zvětší podíl budoucích státních výdajů, jež bude nutno platit jako úroky ze státních obligací. V Dánsku již před pár lety činily úroky ze státního dluhu dvojnásobek toho, co se vyplácelo na starobních a invalidních důchodech, a desetinásobek výdajů na veřejnou sociální péči. Ve Švédsku v roce 1990 úroky ze státního dluhu překročily výdaje na rodinné a dětské zabezpečení, zdravotní náklady a starobní důchody. Skutečně se zdá, že v důsledku rostoucího státního dluhu budou celkové veřejné rozpočty skandinávských asistenčních států přesouvat více čistého příjmu od chudých osob k bohatým držitelům obligací, spíše než naopak: to je výsledek, jejž lze z hlediska spravedlnosti označit pouze za zvrácený.
Podle mého názoru nám tohle všechno extrémně tvrdě zavařila EU, a současná politická vláda, podle mého názoru by se věková hranice odchodu do důchodu měla zvýšit a to minimálně o 25 let, to znamená že lidi budou povinně odcházet do důchodu v 90 letech.
Bude to bohužel do budoucna povinnost, protože pokud chceme přežít v tomto extrémně uspěchaném světě, budem muset nějakým způsobem ještě chodit do práce dokonce i ve 100 letech, pokud tak nebude učiněno bude těm dotyčným lidem hrozit trest smrti, za to že nejsou schopni udržet si jednu práci na celý život.