Jak je to s významem rozhodnutí praktického lékaře o pracovní neschopnosti poškozeného, když žádá či vymáhá odškodnění (doplacení ušlého výdělku za dobu pracovní neschopnosti) z důvodu úrazu, který mu někdo způsobil?
Jistý pan M. D. byl zraněn při autonehodě, kterou nezavinil. Zažaloval viníka nehody pana J. K. o odškodnění, zejména o doplacení ušlého výdělku.
Žalovaný viník nehody (řidič a současně provozovatel vozidla) vyjížděl z parkovacího místa a nedal přednost poškozenému žalobci na motocyklu. Motocykl žalobce proto narazil do vozidla žalovaného a při pádu byl žalobce (poškozený řidič) zraněn (utrpěl distorzi krční páteře, pohmoždění hrudní páteře a komoci míchy).
Poškozený žádal více jak milion, dostal jen přes šedesát tisíc korun
Poškozenému přiznal soud prvního stupně 66 518,40 Kč, které uložil naopak žalovanému viníku nehody zaplatit. Co do zbytku požadované částky 1 058 598,20 Kč byla žaloba zamítnuta. A to je hodně velký rozdíl. Rozdíl nepřiznal žalobci ani odvolací soud. A jejich verdikty následně potvrdil i Nejvyšší soud. Proč?
Právní úprava nároku poškozeného
Soudy shodně shledaly, že v daném případě byly naplněny podmínky odpovědnosti žalovaného viníka nehody za vzniklou újmu podle § 2962 občanského zákoníku (o. z.).
Podle § 2962 odst. 1 o. z. náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného se hradí peněžitým důchodem ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před vznikem újmy a náhradou toho, co poškozenému bylo vyplaceno v důsledku nemoci či úrazu podle jiného právního předpisu.
Proč byl ovšem takový rozdíl mezi požadovanou a soudy přiznanou částkou odškodnění?
Proč bylo odškodnění vypočteno jen za krátkou dobu dlouhé pracovní neschopnosti?
Šlo o náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného řidiče vzniklé v důsledku dopravní nehody, kterou zavinil žalovaný řidič.
Soudy přiznaly náhradu za ztrátu na výdělku jen za dobu od od 28. 7. 2016 do 24. 8. 2016 (ve zmíněné výši 66 518,40 Kč) čili za 28 dnů. Ovšem zraněný řidič byl v pracovní neschopnosti více než rok, až do 11. 8. 2016. Soudy tedy neuznaly nárok poškozeného na odškodnění ztráty na výdělku za dobu (trvající pracovní neschopnosti) od 25. 8. 2016 do 11. 8. 2017. Proč?
Ošetřující lékař poškozeného rozhodl o pracovní neschopnosti žalobce od 28. 7. 2016 (uznání čili vznik pracovní neschopnosti) do 11. 8. 2017 (ukončení pracovní neschopnosti).
Jenomže znalec (též lékař) shledal, že z odborných vyšetření žalobce ortopedem a neurologem ze dne 24. 8. 2016 (data se vám mohou jako čtenářům plést, proto si řekněme, že jde o poslední den, za který soudy uznaly nárok poškozeného na odškodnění) neplyne žádné zdravotní omezení, které by vyžadovalo další trvání pracovní neschopnosti.
Žalobce byl ponechán v pracovní neschopnosti pro subjektivní potíže, které neměly podle zdravotnické dokumentace žádný objektivně zjistitelný důvod.
Vedle toho posudková lékařka zhodnotila, že žalobce není invalidní.
Soudy tedy vzaly za prokázanou škodu pouze v rozsahu ztráty na výdělku za dobu od 28. 7. 2016 do 24. 8. 2016, neboť pracovní neschopnost žalobce byla v příčinné souvislosti s újmou utrpěnou při dopravní nehodě prokazatelně jen po tuto dobu. Dále až do 11. 8. 2017, kdy praktický lékař shledal žalobce schopným práce, již žalobce netrpěl objektivně zjištěnými následky předmětné dopravní nehody. A co k tomu dodal Nejvyšší soud?
Nárok na odškodnění podle občanského zákoníku
Náhrada za ztrátu na výdělku náleží poškozenému podle § 2962 odst. 1 o. z. po dobu jeho pracovní neschopnosti, která však musí být v příčinné souvislosti s újmou na zdraví poškozeného vyvolanou protiprávním jednáním škůdce. Za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti nesouvisející se škodní událostí škůdce neodpovídá.
Neschopenka omlouvá v práci, ale co dál, pokud jde o odškodnění úrazu?
Podle § 53 odst. 1 písm. a) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, posuzování zdravotního stavu pojištěnců a dalších osob pro účely pojištění zahrnuje posuzování dočasné pracovní neschopnosti, které podle odst. 2 písm. a) téhož ustanovení provádí ošetřující lékař.
Ošetřující lékař podle § 57 zákona o nemocenském pojištění vydává rozhodnutí o vzniku dočasné pracovní neschopnosti a podle § 59 téhož zákona vydává rozhodnutí o ukončení dočasné pracovní neschopnosti pacienta.
Ustanovení § 61 zákona o nemocenském pojištění ukládá ošetřujícímu lékaři v souvislosti s rozhodováním o dočasné pracovní neschopnosti pacienta sice mnohé povinnosti, mezi něž však nepatří zjišťování příčin nepříznivého zdravotního stavu pacienta.
Rozhodnutí o vzniku a ukončení dočasné pracovní neschopnosti vystavené ošetřujícím lékařem tedy není bez dalšího důkazem o tom, že pacient byl v dočasné pracovní neschopnosti pro újmu na zdraví způsobenou škodní událostí, a tím spíše není důkazem vyšší síly či lepší vypovídací hodnoty než jiné důkazní prostředky, způsobilé prokázat vztah příčiny a následku mezi zdravotním stavem pacienta a protiprávním jednáním škůdce.
Mezi tyto další důkazní prostředky, kterými lze prokázat, zda pracovní neschopnost poškozeného trvala po celou dobu výlučně (či zčásti) pro újmu na zdraví způsobenou škůdcem, patří mimo jiné (zdravotní dokumentace, lékařských zpráv, odborných vyjádření) též posudek znalce z oboru zdravotnictví.
Nižší soudy tedy postupovaly správně, zhodnotil Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 2. 4. 2025, jestliže při zjišťování doby, po kterou byl žalobce prokazatelně práce neschopen v důsledku protiprávního jednání žalovaného nevycházely bez dalšího jen z potvrzení o pracovní neschopnosti vystaveného lékařem žalobce, ale provedly dokazování též dalšími důkazy, mimo jiné i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví (spis. zn. 25 Cdo 1669/2024).
Ještě dodejme, že i když šlo o odpovědnost za škodu podle občanského zákoníku, závěry NS ČR se přiměřeně uplatní i v analogické situaci řešené podle zákoníku práce, půjde-li o odškodnění pracovního úrazu.
ČLÁNKY DO MAILU