Hlavní navigace

Za lichvu exkomunikace. Jak se k úročení a k zisku stavěli křesťané?

Autor: Isifa.com
Zbyněk Kalabis

Základem zisku „našich“ obchodních bank je rozdíl mezi přijatými a placenými úroky. Ovšem ne vždy se používání úroku setkávalo s pochopením křesťanských církevních hodnostářů. Po jistou dobu se tak vztah křesťanské věrouky k úročení dosti podobal vztahu islámu k využívání úroků.

Starý zákon v přikázáních, týkajících se lichvy, rozlišuje mezi naprostým zákazem úročení půjček v případech půjčování peněz v rámci židovské obce a povolením úročit půjčky, poskytované ostatním. Je rozlišována lichva úroková a lichva potravinová, spojená se zadržováním obilí.

Lichvářstvím prodáváte Boží čas

Obzvláště na počátku šíření křesťanství se teze o zákazu úročení půjček vztahovala jen na příslušníky církve. Dle teologa Bazila Velikého (330–379) je dokonce lepší žebrat než si půjčovat. Lichvář se totiž dopouští krádeže – prodává totiž čas, plynoucí od chvíle výpůjčky do okamžiku splátky, a čas patří jen Bohu.

Logika církevních i světských zákazů nebyla ovšem dána jenom církevní věroukou. Lichvářství totiž mělo nezanedbatelné ekonomické dopady, neboť ve svých důsledcích způsobovalo zanedbávání práce na polích, a to jak ze strany ožebračených rolníků, tak také zbohatlých lichvářů. Vzhledem k tomu, že tehdejší společnost byla více než dnešní závislá na zemědělství, mohlo to znamenat vážné ohrožení hospodářské základny společnosti.

Svatý Ambrož (340–397) učil, že úrok je možné požadovat od každého, vůči komu máme právo pozvednout zbraň. Úrok je tedy v jeho pojetí dobyvatelským prostředkem.

Sněm v Nicei roku 325 stanovil, že zavrženíhodným jednáním je nejenom úroková lichva, ale také snaha o jakýkoli nespravedlivý zisk. Tento zákaz se vztahoval jen na duchovenstvo, nikoli ovšem na ostatní veřejnost. Už ve starověku vznikla koncepce hrubé újmy (tzv. laesio enormit), vedená snahou po dosažení rovnováhy ve smluvních vztazích.

Karel Veliký (768–814) vydal několik nařízení, týkající se lichvy. Nejdůležitější je tzv. Admonitio generalis (Všeobecné napomenutí) z roku 789, které navázalo na zákaz lichvy, formulovaný synodou v Clichy roku 626. Jednalo se o první středověké sekulární (světské) nařízení, adresované klerikům i laikům. Podle něj byla lichva trestná a trestem za ni byla exkomunikace z církve.

Ticinská synoda roku 850 požadovala, aby lichvář vrátil přijatý úrok, a pokud lichvář zemře, aby dědicové vrátili alespoň polovinu přijatých úroků.

Začátky hypotečních úvěrů

Po roce 1000 začaly být využívány také hypoteční úvěry, které byly poskytovány proti zhruba 60 % hodnoty zástavy. Na konci 12. století přestaly být opět využívány (vzhledem k papežským zákazům).

Jejich roli převzaly úvěry spojené s tzv. rentami. Dlužník se zavázal k vyplácení ročního důchodu ve sjednané výši „jako protihodnotu“ za poskytnutí určité částky. Renty se sjednávaly jako doživotní ve prospěch příjemce, popř. i jako dědičné. Renta byla posuzována jako trvalý a neodvolatelný převod kapitálu, nikoliv jako platba úroků, spojených s časově omezenou půjčkou.

Ačkoliv se také církevní hodnostáři účastnili úvěrových transakcí, církev úvěrové praktiky jednoznačně odsuzovala. Lichva byla považována za krádež a za porušení božího přikázání nepokradeš.

Druhý lateránský koncil roku 1139 potvrdil exkomunikaci lichvářů. Třetí lateránský koncil v roce 1179 pak potvrdil jejich exkomunikaci až za hrob, když mimo jiné upřel lichvářům pohřeb v podobě, který byl běžný a dostupný ostatním křesťanům.

V praxi se úročení nahrazovalo např. formou tzv. dodatečného daru, které dlužník přidával věřiteli současně s poslední splátkou úvěru. Církevní pohled na úroky ovšem akceptoval situace, které umožňovaly věřiteli uplatňovat náhradu za poskytnutí finančních prostředků.

  • Za lichvu nebylo z tohoto hlediska považováno odškodnění (tzv. damnum emergens) v případě nečekané škody, vzniklé při zpoždění splátky.
  • Za odškodnění byl považován i „náklad ušlé příležitosti“, tj. náhrada zisku, který by bylo možné získat, pokud by věřitel půjčil peníze výhodněji (tzv. lucrum cessans). 
  • Jestliže peníze nepracují, pak jejich majitel pracovat může, a tudíž mu může náležet „odměna za práci“ (stipendium laboris).

Další dvě „úrokově přípustné“ situace byly spojeny s rizikem. Šlo o

  • riziko ztráty vypůjčeného kapitálu z titulu nesolventnosti či zlé vůle dlužníka (tzv. periculum sortis),
  • zvláštní odměnu spojenou výpočtem nejistoty, plynoucí z úvěrového obchodu (tzv. ratio incertitudinis).

Půjčovna peněz

V roce 1462 ustavil guvernér Perugie jménem Hermolaus Bambus tzv. monti di pieta čili oficiální veřejnou půjčovnu peněz a její provozování svěřil františkánům. Jejím úkolem bylo půjčovat finanční prostředky s nízkým úrokem za účelem pomoci bližním a za účelem ochrany křesťanů před hříchem lichvy. V praxi byly poskytovány půjčky za 6 % ročně s tím, že v některých pramenech se uvádí, že úroky činily 4–12 % ročně. Byla to zhruba pětina předcházejících úrokových sazeb. Ideologické zdůvodnění požadování a placení úroků bylo takové, že se nejednalo o lichvu, ale o příspěvek na činnost monti di pieta.

Čerstvý vítr do oblasti půjček a úroků přinesla reformace. Mezi všemi jejími osobnostmi je pro téma lichvy nejdůležitější Jan Kalvín (1509–1564). Kalvín neodsuzoval ekonomickou aktivitu, naopak tvrdil, že všichni lidé jsou zrozeni k práci. V tomto smyslu je tudíž logicky žebrota hříchem, který ohrožuje ostatní. Kalvín rozlišoval úvěr, který je poskytován lidem v nouzi a který by neměl být úročen, od úvěru, který je určen k podnikání. Dle Kalvínova učení tudíž není zakázáno poskytovat úročenou půjčku, pokud se nejedná o pomoc potřebnému.

V této souvislosti je nutné zdůraznit, že protestantismus, akceptující poskytování úročených půjček bez jakýchkoli zákazů a odsudků pro věřitele i dlužníky, výrazně podporoval rozvoj výroby a obchodu a tak značnou měrou spolupůsobil na růst prosperity celé společnosti.

Na protestantismus (i kalvinismus) zareagovali i katoličtí teologové. Tridentským koncilem schválený katechismus pojednal o lichvě v kapitole o přikázání desatera nepokradeš. Na to navázalo oficiální římsko-katolické církevní zákonodárství. Půjčka sama nemůže být spojena s požadavkem na navýšení poskytnuté částky, ledaže by se jednalo o okolnosti ležící mimo smlouvu o půjčce a s ní pouze nahodile spojené, které by ospravedlňovaly navýšení jistiny.

Lichva ano, ale jen výjimečně

Na stále intenzivnější spory ohledně úročení a lichvy zareagoval roku 1745 papež Benedikt XIV encyklikou Vix pervenit, ve které je shrnuto vše podstatné, co bylo dosud o lichvě a úrocích roztroušeno v jednotlivých římsko-katolických písemnostech. Pole tohoto dokumentu jsou sice peníze samy o sobě neplodné, a tudíž požadování úroků je hříchem lichvy. V praxi se ovšem mohou vyskytovat okolnosti, které poskytují věřiteli spravedlivý a rozumný nárok na navýšení jistiny. Encyklika však zřejmě záměrně tyto okolnosti nejmenuje a ponechává tak tuto otázku nedořešenou.

Vix pervenit je pravděpodobně posledním dokumentem svého druhu, vydaným katolickou církví, který se týká úroku a lichvy. To, co ze strany katolické církve následovalo, byl pozvolný a oficiálně nikdy nedeklarovaný přechod k uznání regulace úroků nikoli církevními přikázáními, ale „pouze“ světskými zákony.

Definitivní tečku za 2000 let trvajícími diskusemi na dané téma udělal roku 1950 papež Pius XII, když prohlásil, že si bankéři na své živobytí vydělávají poctivě.

Na závěr jazykovědná perlička. Zhruba od 16. století byly také vydávány světské právní normy s cílem oddělit hranici úvěru a lichvy. Tyto předpisy označovaly úrok jako náhradu škody a používaly k tomu slovo intreresse. Toto slovo je základem dnešního anglického výrazu pro úrok-interest, což je podstatné jméno, odvozené od latinského slovesa intereo, které znamená ztratit. Jazykově je tedy v angličtině (ale i např. ve francouzštině) úrok spojen se ztrátou.

Našli jste v článku chybu?