Vlákno názorů k článku Vyhodit zaměstnance na hodinu, aniž by cokoliv provedl? Brzy možná standard od Jirka - Pane Fetter, určitě víte, že zásada dobrých mravů...

Pane Fetter, určitě víte, že zásada dobrých mravů je jako jedno ze základních pravidel občanského práva nadřazena konkrétní právní úpravě, takže nestrašte lidi. Kdo se bude umět bránit a nejen pořád reptat „s tím nic neudělám“, nemusí se čeho bát. Kdo se smíří vždycky a se vším, má smůlu.

Jirko, jestliže jste se obrátil přímo na mne explicitním oslovením, tak budu reagovat. Jistěže máte pravdu, však vaše a mé vyjádření nejsou v rozporu, patrně však víte, jak těžké (zdlouhavé, nákladné apod.) je domoci se soudně vyslovení neplatnosti určitého právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy. Přichystal jsem na téma uplatňování dobrých mravů v pracovně-právních vztazích příspěvek a již předčasem nabídl Měšci.cz, zatím jej redakce nezařadila. Jsem přesvědčen, že drtivá většina postižených se nebude umět bránit či na to nebude mít kapacity. Každé varování – i kdyby je někdo – jako např. vy – měl vnímat jako strašení, je dobré, to je můj postoj, se kterým vy případně nemusíte souhlasit. Koneckonců jsme u podstaty demokratické a občanské diskuse.

Pozor, vyhozený zaměstnanec nebude mít především peníze na souzení se. Sám si to právně ošetřit (aby to mělo reálnou šanci na úspěch) nezvládne téměř nikdo a právníka s nejistým výsledkem sporu asi bude velmi zatěžko platit. Soudci jsou navíc stále velmi formalisticky alibičtí a bojí se rozhodovat podle obecné spravedlnosti s citem pro smysl zákona a žádají jednoznačné „důkazy“. To je do jisté míry ještě pochopitelné pro oblast trestního práva (i když pak unikají prakticky všichni tuneláři potrestání), ale alibismus ignorující možnou stěžejní roli dobrých mravů v občanskoprávních, potažmo pracovněprávních sporech to je katastrofa …

Mně to naopak přijde nebezpečné rozhodovat podle obecné spravedlnosti, dobrých mravů nebo podle toho, co je „lepší pro společnost“.
Soudce totiž nikdy nerozhodne objektivně pro to, co je lepší pro společnost (protože to nejde zjistit — kdybychom chtěli objektivně zjistit, které rozhodnutí je lepší, museli bychom svět rozdělit na dva paralelní vesmíry a v jednom udělat jedno rozhodnutí, v druhém druhé rozhodnutí a porovnat výskedky). Takže se rozhodne pro to, co si myslí, že je lepší pro společnost. A to co si soudce myslí, jde manipulovat, manipuluje se to argumentací právníků. V extrémním případě tento způsob rozhodování může vést do stavu, kdy žádné zákony nejsou potřeba a soud vyhraje vždy ta strana, která si zaplatí dražšího právníka a ten dokáže, že je její pohled „mravnější“.
Dalším problémem podobných rozhodnutí je, že mají tendenci se přiklápět k silnější straně (aniž by ta strana musela někoho uplácet). Když se soudí třeba bezdomovec s velkou firmou, lidé včetně soudce automaticky získají dojem, že bezdomovec je něco pro společnost špatného a velká firma je něco pro společnost dobrého. A pak mají automaticky tendenci si ty „dobré mravy“ vykládat na stranu té firmy. — důsledek tohoto vidíme třeba na straně copyrightového šílenství v USA — pokud dostatečně velký spolek velkých firem ječí, že chce terorizovat lidi, tak je soud terorizuje. Není potřeba nikoho uplácet, ten copyrightový kartel je tak veliký, že sám definuje, co jsou dobré mravy — stačí přesvědčit soud, že pokud neudělá rozhodnutí po vůli kartelu, kartel nevyprodukuje žádné filmy ani hudbu, a soud pak udělá rozhodnutí prakticky jakékoli, protože si myslí, že je to dobré pro společnost, že tím zajistí existenci filmů a hudby.
Formální rozhodnutí sice vedou někdy ke kiksům, na kterými zůstává zdravý rozum stát, ale mají i výhody. Nezáleží tam tolik na schopnostech právníka a je tam větší rovnost stran.

To si děláte legraci, viďte?
Já se umím bránit, ale pravdu má vždycky jen zaměstnavatel. Ještě se nestalo, aby se vedení zastalo podřízeného proti šéfovi. Fakt jste mě rozesmál!!!
P.S. Kvůli šikaně ze strany šéfa už podruhé měním zaměstnání. Ne, že by to kolegové a kolegyně nevěděli, nebo se mě nezastali, ale nikdo pro mě nemohl v dané situaci nic udělat. Ti šéfové mě nechtěli vyhodit, oni mě potřebovali, ale zároveň měli potřebu po mně chtít nesmyslné úkoly v šibeničním termínu a vyhrožovat, co bude, když neudělám, co po mně chtějí.
Nechápu, kdo má podle vás ty dobré mravy? Asi jedině zaměstnavatel – zastane se nadřízeného proti podřízenému. Já je naopak nemám – postavila jsem se proti šéfovi.