Největší problém, který by mnohé vyřešil, ale který zároveň asi vůbec vyřešit nejde, je možnost poznat, zda nezaměstnaný pracovat chce, nebo ne. Jsou lidé, kteří skutečně nějaký čas zoufale hledají práci a z vlastní zkušenosti vím, jak je to stresující a deprimující pocit. Takového nezaměstnaného by měl stát skutečně podporovat. Takový člověk tu dobu nese dost těžce a po určité době se stejně zase zapojí. Pak je tu řada těch, kteří vůbec pracovat nechtějí. Je jich skutečně hodně. Takové nechat bez popdpory by bylo nanejvýš spravedlivé. Jenže jak to spolehlivě poznat ?
Nemyslím, že je jich hodně. Můžeme se podívat do v článku zmíněného počátku devadesátých let. Autor tam uvádí, že nezaměstnanost byla 3%. Tehdy byla podpora vzhledem k mzdě ještě vyšší než je dnes a kontrola oprávěnosti jejího pobírání ještě menší. Dá se předpokládat, že mezi nezaměstnanými bylo i dost těch, kteří už tehdy nemohli práci sehnat ( už tehdy byla v některých regionech nezaměstnanost vyšší, část narazila po podmínku věku..). Pokud bychom se podívali před rok 1989, zjistíme, že i velká část důchodců pracovala i po dosažení důchodového věku. A to byl poměr důchodem a mzdou pro důchodce příznivější než dnes. Mezi důchodci ( i předčasnými ) mnoho dalších skrytých nezaměstnaných, kteří spíš nevidí možnost uplatnění než že by nechtěli pracovat.