Hlavní navigace

Úspěšné i neúspěšné měnové unie v historii

Autor: Depositphotos
Zbyněk Kalabis

Snaha o jednotnou měnu na evropském kontinentu sahá poměrně hluboko do historie. Jejími předchůdkyněmi byly měnové unie. Některé z nich nahradilo až euro.

Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

Některými vybranými aspekty sjednocování měny v historii a současnosti jsem se zabýval v článku Jeden stát, jedno území, jedna měna. Snaha sjednotit měnu vede do historie. Po přečtení několika názorů a zajímavých podnětů v diskusi pod tímto textem jsem se rozhodl jej doplnit o popis několika významných měnových unií.

Latinská měnová unie

Dohoda o vzniku Latinské měnové unie byla uzavřena (z podnětu Francie) v roce 1865. Jejími signatáři byly Francie, Belgie, Itálie a Švýcarsko. V roce 1868 se k Latinské měnové unii připojilo také Řecké království.

Cílem Latinské měnové unie bylo udržení tzv. měnového bimetalismu neboli měnového systému, ve kterém funkci měnového kovu současně plní zlato a stříbro.

Dohoda obsahovala následující ustanovení

  • o volné ražbě mincí z obou měnových kovů v pevném poměru 1:15,5,
  • o směnitelnosti emitovaných bankovek za zlato a za stříbro,
  • o volném oběhu mincí členských zemí v rámci Latinské měnové unie a také
  • o limitované ražbě drobných neplnohodnotných oběžných mincí. Konkrétně ve výši pěti základních měnových jednotek na jednoho obyvatele konkrétního státu.

Obdobný měnový systém zavedly rovněž další státy, i když se nestaly členy Latinské měnové unie. Šlo o Bulharsko, Rumunsko, Srbsko nebo o Španělsko.

Činnost Latinské měnové unie byla ukončena poměrně brzy, již v roce 1878. V tomto roce byla také zastavena ražba stříbrných mincí. Základní principy dohody mezi uvedenými státy byly totiž porušovány všemi členskými zeměmi. Její problémy rovněž spočívaly ve značné rozdílnosti ekonomických zájmů jednotlivých členských států a také v samotné podstatě bimetalismu.

Skandinávská mincovní unie

Podobný charakter jako Latinská měnová unie měla i Skandinávská mincovní unie.

Dohodu o jejím vzniku v roce 1872 podepsaly Švédské království, Norsko (které bylo v této době součásti Švédského království) a Dánské království.

Cílem Skandinávské mincovní unie byl přechod na tzv. standard zlaté mince, pro který byla charakteristická:

  • volná ražba zlatých mincí,
  • směnitelnost emitovaných bankovek za zlato a zároveň
  • volný pohyb mincí a bankovek každé členské země na území celé Skandinávské mincovní unie.

Z mnoha politických i ekonomických důvodů ukončila Skandinávská měnová unie svoji činnost fakticky už v roce 1892.

Z neúspěchu obou zmíněných unií zřetelně vyplývá, že nestačí pouze společných zájem zúčastněných států na měnové jednotě a měnové stabilitě, ale tento společný zájem musí být jednoznačně a bezpodmínečně podpořen také politickou vůlí ke spolupráci.

Německá měnová unie

Zářným příkladem úspěšné měnové unie druhé poloviny 19. století může být Německá měnová unie z roku 1871.

Jak nejspíš víte, v tomto roce bylo prohlášeno Německé císařství (svými podpisy jej stvrdili císař Vilém I. a kancléř Otto von Bismarck). Politicky tak bylo sjednoceno 35 německých států a 4 svobodná města.

Byl vydán nový mincovní zákon, kterým byla zavedena marka jako nová celoněmecká jednotná měna, a současně byla (ke dni 1. ledna 1876) založena německá centrální banka, která byla pojmenována Reichsbank (neboli česky Říšská banka).

Zajímavé je, že o název nové celoněmecké měny se sváděly skutečně líté boje. Severní oblasti Německa prosazovaly jako její název tolar, jižní německé oblasti preferovaly gulden. Název pro novou německou měnu marka byl tudíž kompromisním řešením, protože marku používala svobodná města Hamburg a Lübeck.

Hodnota marky byla stanovena ve zlatě stejně jako britská libra. Francie v této době využívala bimetalismus (viz výše – Latinská měnová unie). Oběh zahraničních peněz byl ve sjednoceném Německu zakázán. Zároveň byla veškerá práva na ražbu mincí a na emisi papírových peněz převedena na Německé císařství. Na jedné straně marky byla zobrazena říšská orlice a byl vyražen text Deutsches Reich, na druhé straně se nacházely portréty místních zeměpánů a znaky měst.

Popsaná měnová unie ukončila svoji existenci 1. ledna 1999, kdy se Německo stalo součástí eurozóny.

Sjednocení Itálie

Prakticky stejné problémy jako Německé císařství muselo řešit v roce 1861 také sjednocené Italské království.

Italská lira byla ve sjednocené zemi zavedena jako platná měna zákonem v roce 1862 a v roce 1866 byla ukončena směnitelnost lirových bankovek za zlato. V roce 1881 bylo rozhodnuto o návratu ke směnitelnosti italských lir za zlato. Prakticky k tomu však došlo až v roce 1883. Italská ekonomika se ale přehřála, takže od roku 1887 opět přestala být lira konvertibilní za zlato.

Všechny původní emisní banky, které existovaly na území Itálie před jejím sjednocením, si nejprve udržely svoje emisní právo. Jejich ekonomická situace se ovšem postupně stala neudržitelnou, a to také v souvislosti se změnami ve směnitelnosti italské liry za zlato.

To vedlo k přijetí zákona ze dne 10. srpna 1893, který zavedl nová pravidla pro emisi bankovek italských lir a který rovněž vedl k založení nové a jediné centrální banky Itálie, nazvané Banco d´Italia.

Belgicko-lucemburská měnová unie

Belgicko-lucemburská měnová unie může sloužit jako další příklad velmi úspěšně fungující měnové unie. Tato měnová unie byla založena v roce 1921 na pevném poměru měn obou států (tedy belgického franku a lucemburského franku) v paritním poměru neboli v poměru 1:1.

Měnovou politiku v Lucemburském velkovévodství vykonávala centrální banka Belgického království, která rovněž měla monopol na emisi lucemburských franků.

Od roku 1983 na provádění měnové politiky v Lucembursku spolupracoval Institut monétaire luxembourgois neboli Lucemburský měnový institut, jehož pravomoci byly ovšem hodně omezené (prakticky rozhodoval pouze o změnách diskontní sazby a prováděl dohled nad bankami).

Měnový institut byl na centrální banku Lucemburska přeměněn ke dni 1. června 1998.

Belgicko-lucemburská měnová unie svoji činnost ukončila dnem 1. ledna 1999 (tedy stejně jako Německá měnová unie), kdy se Belgie i Lucembursko staly součástí eurozóny.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).