Připadá mi, že Nejvyšší soud vyšel ze svého právního názoru a nenechal se zmást platnou právní úpravou.
§ 338 odst. 2 přece jasně hovoří o převodu, nikoli o přechodu. Musí tedy existovat nějaký úkon předchozího zaměstnavatele, kterým své úkoly převádí.
Když nový nájemce nemá se starým nájemcem žádný právní vztah, nemůže přece ani vědět, jací zaměstnanci na něj přešli.
Navíc tam vznikne spousta aplikačních problémů: jak velká musí být shoda mezi činností původního a nového zaměstnavatele, aby bylo zajištěno, že jde o převzetí úkolů? Původní provozovatel měl cukrárnu a zaměstnanec byl specialista na výrobu zákusků. Nový zaměstnavatel bude chtít provozovat vinárnu.
A co když se starý nájemce svůj provoz přestěhuje do jiných prostor (třeba i v téže ulici či dokonce téže budově), ale do starých prostor naskočí někdo jiný? Třeba dvě restaurace v témže foodcourtu. Podle čeho se posoudí, zda úkoly přešly nebo nepřešly?