Názor soudu je šílenost a synek, který honí matku po soudech, aby mu vydala peníze ze stavebního spoření, kterému je jedno, že ho matka do té doby živila, patří za katr. Zaplaťpámbu že už to do důchodu nemám daleko a že se podobnými rodinnými vztahy nemusím zabývat. Jak to tak čtu, fakt je nejlepší žádné děti nemít a všechny dostupné zdroje zavčasu prožrat.
jenom v tom: "Žalovaná matka odmítala nárok syna i proto že jej shledávala v rozporu s dobrými mravy, neboť se s ní jako syn odmítal stýkat, odstěhoval se od ní, odmítl kontakt s ní a nezajímal se o její zdravotní stav."¨
Ale an druhou stranu, vychovala si ho sama, takže nevím čemu se diví...
Pan syn nemá ve svých 18 letech pravděpodobně ukončené středoškolské vzdělání. Jak je to s další vyživovací povinností matky vůči tomuto synovi? Musí ho vyživovat až do jeho 26 let, pokud se syn bude připravovat na budoucí povolání? Může matka, která třeba nemá další finanční prostředky (musí přece splácet synovi celé stavební spoření, které použila) požádat soud, aby ji vyživovací povinnosti zprostil a aby se syn živil z vlastních prostředků, když je má?
Pokud je to tak - tak mají vyživovací povinnost OBA RODIČE - nejenom matka, což je však otci toho kluka asi už delší dobu jedno.... ale s tím, že kluk je zřejmě tak trochu nástrojem rodičovské "války Roseových" s Vámi souhlasím.... ovšem myslím si, že ta matka je pouze v pozici obranné...
Tady jsou dvě roviny ekonomicko-právní a dejme tomu morálně-citová. Prostě, když dítku spořím na účet s jeho jménem, tak jsou ty peníze jeho – konec. Protože pocházejí z daru, můžu se domáhat jeho vrácení, což není zas tak jednoduché viz. můj příspěvek 7.41. Ostatní je už obyčejný lidský život, kapitola Rodiče - děti
Nicméně, před časem jsem četl rozhovor se soudkyní opatrovnického soudu, kde se dostala řeč i na to, kdy je možné si na stavební spoření dítěte vzít úvěr. Odpověď zněla, že opatrovnický soud to dovolí, pokud se peníze použijou ve prospěch dítěte, tady například na rekonstrukci domu/bytu, kde bydlí. Takže naspořené prostředky na tento účel použít nejde, ale dítě pro stejný účel zadlužit lze? Přitom ovšem si úvěr můžu vzít, jen když je už část naspořená, takže takto použiju i naspořené prostředky. Nějak tu právnickou logiku nechápu.
Toto není opět nic specifického. Obecně peníze dítěte nemusí ležet na nějakém účtu, ale mohou se použít ve prospěch dítěte. Jak to je, o tom rozhodne opatrovnický soud. Prostě zákonní zástupci majetek dítěte jen spravují (řekl bych, oprašují), u nemovitosti – domu mohou provádět jen běžnou údržbu, o nějaké rekonstrukci (která by ale mohla i majetek znehodnotit) opět rozhodne opatrovnický soud.
No, ale před chvílí jste tvrdil v jiném příspěvku, že použít peníze na zaplacení jazykového kursu dítěte nesmím, a přitom to snad je použití peněz v jeho prospěch. A určitě jednoznačnější než rekonstrukce bytu, ze které má prospěch i zbytek rodiny. Nebo jsem něco špatně pochopil?
Podstata je v tom, že o tom co je pro dítě prospěšné rozhoduje opatrovnický soud. Bez rozhodnutí soudu nedá stavební spořitelna úvěr, stavební úřad nepovolí bez rozhodnutí soudu rekonstrukci budovy, kde je zapsán nezletilý jako spolumajitel. Já osobně bych peníze na stavebním spoření nechal ležet, ať si o nich dítko v 18 rozhodne. Jak už psal Martin, prostě si vybrat buď budu mít peníze sám, nebo je dám dětičkám a potom, jak se říká, udělám za nimi (penězi, ale někdy i dětmi) křížek. Ono někdy „finanční poradci“ ve snaze bouchnout novou smlouvu (když už jednu mám), řeknou: tak to napíšeme na syna a synek na nás pak udělá dlouhý nos.
No, tak zaprvé nevím, proč by měl opatrovnický soud znát potřeby dítěte lépe než rodič. Co já vím, tak ten soud rozhoduje během několika dní, težko asi dělá důkladné šetření potřeb dítěte, jen přečte papír a pokud obsahuje správná klíčová slova, tak to schválí.
A zadruhé - nechat tam peníze ležet tenkrát znamenalo přijít o asi 50 000 na prémii a přeúročení při změně cílové částky. Ten kurz, který jsem z toho po ukončení SS zaplatil, zdaleka tak drahý nebyl. Je opravdu větším prospěchem dítěte připravit ho o 50 000, nebo naopak mu velkou část z toho zajistit a ještě k tomu udělat něco navíc?
Ano, tuto historku znám. Ale proč bych měl být omezován ve svém rozhodování já jako rodič zodpovědný (a těch je určitě naprostá většina) a navíc o částkách, které určitě nelze nazvat velkými penězi? A to jen kvůli jedněm nezodpovědným rodičům před 100 lety. A totéž platí o zmiňované kauze, ta žena (aspoň podle toho, ce si píše v článku) ty peníze nerozházela, naopak je použila docela zodpovědně ve prospěch dítěte. Kdyby požádala o schválení tohoto použití peněz opatrovnický soud, asi by to povolil. Takže jediná její vina je to, že se odvážila rozhodovat samostatně bez posvěcení státních orgánů.
Ano, to je pravda. A udělali to i přesto, že už tam mají sto let zákony chránící majetek dětí. Tady je aspoň názorně vidět, že každé takové zasahování státu do života jen otravuje či dokonce kriminalizuje poctivé a zodpovědné lidi, zatímco těm nepoctivcům a nezodpovědným stejně v působení škody nezabrání.
No, a v tom se asi neshodneme. Podle mě totiž majetek rodiny nejde dělit. Nebo jako si máme v rodině vést evidenci toto je můj talíř a toto tvoje lžíce, a když při mytí nádobí tvůj talíř rozbiju, tak ho musím nahradit. Nebo já snědl o knedlík míň, takže mám levnější oběd, atd. To prostě nejde. A i peníze spořené na účtu člena rodiny patří té rodině. Ano, zákon to možná definuje jinak, ale já mám stále větší dojem, že to je jen proto, aby se právníci uživili, a ne pro skutečné zajištění spravedlnosti.
A když ptáče vylétne z hnízda, rodina ho může na cestu zajistit podle svých možností. Ale těžko vymáhat rodinné peníze pouze formálně uložené na něčím účtu. Koneckonců ani drtivá většína účtů u nás nemůže mít více vlastníků, takže nejde oficiálně nějak prohlásit že toto jsou peníze rodiny, vždy to je čistě formálně (a případně pro zajištění obživy právníků) účet nějakého člena rodiny.
Takže ten náš zásadní spor je v tom, že podle mě prostě ty peníze na SS dítěti nepatří. A nepatří ani matce, samozřejmě, patří celé rodině a mají být využity v její prospěch. A že nějaký soud rozhodl jinak mě nepřesvědčí, že se mýlím. Nanejvýš to ovlivní mé chování v tom smyslu, abych nikdy nedopustil, aby soud rozhodoval o mém životě a životě mých blízkých. Koneckonců, jak jsem slyšel jednoho soudce, k soudu se chodí pro rozsudek, ne pro spravedlnost.
No ještě jednu poznámku udělám. Manželka nemá svůj účet a její výplata chodí na účet patřící mě. Myslíte, že v případě rozvodu budu moci úspěšně argumentovat, že manželce nic, ale vůbec nic nepatří, protože veškeré své příjmy mi darovala tim, že je převedla na můj účet (a dary nepatří do společného jmění)?
Kamaráde, na rovinu, představuješ si to jak Hurvínek válku. Ale tímhles tomu dal korunu:
"Nanejvýš to ovlivní mé chování v tom smyslu, abych nikdy nedopustil, aby soud rozhodoval o mém životě a životě mých blízkých."
Zajímalo by mě, jak bys to chtěl jako reálně zařídit. Myslíš si, že je jen na tobě, jestli se jednou ocitneš před soudem? Že když budeš dělat všechno tzv. správně, nic se ti nemůže stát? Omyl. A nakonec budeš ještě rád, když s tou tolik opěvovanou rodinou nebudeš mít nic společnýho, zejména majetek.
Pavle, každý nemůže být právník, ale co vy to předvádíte? Žádný majetek rodiny neexistuje. Existuje společné jmění manželů, přičemž vedle toho má každý z manželů svůj majetek a děti mají svůj majetek. A má cenu vůbec diskuze, kdy možná i připustíte, že já mám pravdu (podle zákona), ale podle vás to je jinak? Jinak dostane-li vaše manželka výplatu, ty peníze jsou společným jměním (hned), tedy i vaše a nezáleží na tom, na čí účet přijdou (navíc i ten účet je opět společný). A manželka „svou“ výplatu nemůže nikomu darovat, protože není její. Promiňte, nyní vážný dotaz: Tohle jste opravdu nevěděl?
Lubik se možná vyjádřil ne zcela přesně, nicméně, faktem je, že peníze z výplaty manželky nejsou JEN její, ale patří stejně tak i jejímu manželovi, neboť podléhají režimu tzv. společného jmění manželů. Dispozice s majetkem patřícím do SJM (kam patří i již vyplacená výplata) v zásadě náleží kterémukoli z manželů, a to bez toho, že by se vyžadoval výslovný souhlas druhého - neplatí to ale vždycky, rozhodujícím kritériem jsou majetkové poměry manželů. Pokud se jeden z manželů rozhodně učinit úkon, který přesahuje majetkové poměry manželů, potřebuje k jeho platnosti souhlas druhého manžela. Takže ANO, lze jen doporučit obstarat si u důležitějších úkonů souhlas druhého manžela, nejlépe písemný :-). Kdyby totiž např. manželka byla zlá, mohla by dosáhnout klidně i toho, že "Váš" dar dítěti je neplatný a dítě by ho muselo vrátit.
Mohu tedy vůbec dítěti peníze na stavební spoření poslat, když mi defacto nepatří, ale jsou ve společném jmění? Lze tímto způsobem "darovat" něco co není moje? :-)
Jen čistě formální dotaz, nebo bych snad měl mít "plnou moc" od své ženy, abych to mohl udělat?
Anebo raději neměl mít, aby to pak mohla rozporovat a tím celé Stavební spoření jakožto i můj dar mohla kdykoliv stornovat? :-)
Jakto že žádný majetek rodimy neesictuje. Při posuzování nároku na sociální dávky se zohledňuje majetek všech členů domácnosti. což je ve většině případů rodina. A pokud tato rodina má nějaký majetek, tak dávky nedostane.
Takže když rodiče zodpovědně šetřili svému dítku, a poté se dostali do problémů, na peníze dítka sáhnout nesmí, ale dokud je neutratí, tak nedostanou dávky.
Takže jakto že podle jedně zákonů majetek rodiny neexistuje, ale podle druhých ano?
„Takže jakto že podle jedně zákonů majetek rodiny neexistuje, ale podle druhých ano?“ Pavle, to si jen myslíš, nebo to víš? Někde jsi to slyšel, nebo jsi si to přečetl v zákonech? V diskusi se nikam nedostaneme, když budeme jen tak plácat. Odvoláváš se na zákony, takže mi prosím napiš alespoň jeden zákon, kde je, že majetek rodiny existuje a alespoň jeden zákon, kde je, že majetek rodiny existuji. A můžeš mi jako příklad uvést alespoň jednu věc, která je majetkem nějaké rodiny?
AAA „což je ve většině případů rodina", kde to je v zákonu?
A majetek rodiny podle mne opravdu neexistuje, možná se to jen tak lidově říká, ale oporu to v zákonu nemá. A domnívat se u účtu (což Pavel udělal: „A i peníze spořené na účtu člena rodiny patří té rodině“), že je majetkem rodiny, je až nebezpečné. Já si myslím, že majitelem účtu je ten, kdo je zapsán jako majitel účtu, Jako si i myslím, že majitelem nemovitosti je ten, kdo je na Katastru zapsán jako majitel nemovitosti a že by tam byla zapsána nějaká rodina (jako rodina) s tím jsem se opravdu nesetkal. Stále nechápu, kde ve svých úvahách dělám chybu, můžete mi poradit?
To je jako hádání, jestli na monitoru se zobrazuje žlutá barva. Podle vás monitor nikdy žlutou barvu nezobrazí, protože tam jsou jen červené, zelené a modré pixely a ať vám někdo tedy ukáže ten žlutý.
Prostě je tady zákon, který pro posouzení nějakého nároku nezkoumá majetek jen onoho nárokujkucího, ale všech členů jeho domácnosti. Podle toho zákona je jedno, že nemovitost patří osobě Y a o dávku žádá osoba X, dokud společně tu nemovitost neprobendí, nemá X na nic nárok. Takže z pohledu tohoto zákona je ten majetek na jedné hromadě (jako na monitoru vidíte žlutou barvu), i když patří různým lidem (jako na monitoru ta žlutá barva je složená z flíčků, z nichž ani jeden není žlutý).
Takže položím tu otázku jinak. Jakto že existují zákony, které nutí respektovat vlastnicví někoho jiného a současně existují zákony, které samy toto nerespektují?
Pavle, věci, nejen zákony, musíme brát, jaké jsou, jinak to nejde. A na vaši otázku odpovídám asi proto, že tak byly ty zákony přijaty (císařem pánem, parlamentem), nebo co byste ode mne chtěl slyšet? A v případě o kterém stále diskutujeme, zákon, který bránil rodičům nakládat s majetkem nezletilých dětí, existoval již za Rakouska. Nemusí se vám to líbit, můžete proti tomu protestovat. Tak sepište petici, že nějaký zákon chcete změnit, nebo kontaktujte svého poslance, senátora, dejte to do novin, držte hladovku…
Pavle, kašlete na to - to je marný... .-). Lubik je prostě naprosto odtržený od reality života běžné průměrné rodiny a prostě si zakořenil v zákonech z doby Rakouska-Uherska. Na můj dotaz, v kterém současně platném zákoně (ať občanském zákoníku, zákoně o stavebním spoření, či jiné právní úpravě) je doslovně napsáno, že vklad na dětském kontu je považován za dar ve smyslu darovací smlouvy a je výlučným majetkem nezletilého dítěte a jeho zákonný zástupce nemá právo s tímto nijak nakládat...mi také nebyl schopen odpovědět, jen tu stále opakuje že děti mají majetky a bylo to tak už za cara Klacka a tečka...
Nepochází náhodou z "právnické kuchařky" poučka, že co není v zákoně vysloveně zakázáno, je v podstatě dovoleno???
Já tedy nejsem právník, ale nemělo by to být náhodou obráceně? Tedy někdo by musel dokázat, že peníze na účtu na jméno XY nejsou výlučným majetkem pana/paní XY (bez ohledu na věk), než dokazovat, že jeho výlučným majetkem jsou?
A tedy pokud nedokážu, že prostředky na účtě pana XY mi nějakým způsobem (z části nebo plně) náleží (nebo mi náleží právo s nimi disponovat), nemám právo do nich zasahovat? (Bez ohledu na právní způsobilost pana/paní XY)
Chyba - mohli bydlet v krabici od televize loupat si kůru ze stromů - hlavně že by synáček měl v 18 naspoříno.....
Víte co by mě docela zajímalo?? Pokud by žena samoživitelka, které ex-manžel dlouhodobě neplatí stanovené výživné a ona z objektivních důvodů (péče o nemocné dítě, vlastní zdrav.omezení, atd...) šla žádat na sociálku o dávky hmoutné nouze a v dotazníku vyplnila že dítě má na stavebním spoření našetřeno např. 100 tis. - CO BY SE DĚLO PAK ???
No, co by se dělo. Dávky by nedostala, protože při jejich přiznávání se bere do úvahy majetek všech členů domácnosti. Takže ty peníze dítěte nesmí utratit, ale dokud je neutratí, nedostane dávky. A tak všichni v nejvyšším zájmu ochrany práv dítěte za pečlivého dohledu sociálky a opatrovnického soudu umřou hlady.
A mohlo by být ještě hůř. Vím o případu, kdy se sociálka o SS dítěte dozvěděla dodatečně (nevěděla o něm ani matka, protože je založil děda) a pak nejenže jim dávky odebrala, ale dokonce vymáhala zpět dávky již vyplacené.
No tak přesně na to jsem myslela - ať žije byrokracie !!! A člověk ani zbla netuší, kam až její mocná ruka dosáhne... viz váš 2. příklad :-(
Jen by mě docela zajímalo, co si počnou již nyní přetížené soudy až se na základě tohoto rozsudku strhne lavina žalob dnes již dospělých dětí na své asociální rodiče, kteří jim "zpronevěřili jejich uspořené peníze" v době kdy jim bylo 5 či 10 let..... To začne u soudů ten správný "cvrkot"