Vlákno názorů k článku Spoříte dítěti na jeho účet? Peníze si pak už nechat nesmíte, nejsou vaše od Pavel - Za prvé - budou toto rozhodnutí respektovat i...

Za prvé - budou toto rozhodnutí respektovat i exekutoři a státní úředníci? Jedni klidně zabaví stavební spoření patřící dítěti, druzí zase považují stavební spoření dítěte za majetek rodičů a tedy důvod, proč nevyplácet dávky.

Druhý dotaz - z ukončeného stavebního spoření dítěte platím náklady na jeho vzdělání (zahraniční jazykové kurzy). Podle tohoto článku takto tyto peníze použít nesmím (vzdělání není výživa). Tedy jednám protiprávně a dítě může po mně chtít ty peníze zpátky?

A ještě třetí dotaz - dar přece lze odvolat a vymáhat jeho vrácení. A pokud vím, tak důvodem nemusí být žádné provinění obdarovaného, stačí, když se já dostanu do nouze a ten dar se ukáže být příliš štědrým (což určitě použití úspor na výživu rodiny při ztrátě změstnání splňuje) Toto pro úspory na dítě neplatí?

Dárce může požadovat vrácení daru dle § 630 Občanského zákoníku za naplnění následujících dvou předpokladů:

(a) obdarovaný se chová způsobem, který hrubě porušuje dobré mravy a

(b) takové jednání je namířeno proti dárci a/nebo členům jeho rodiny.

Základní otázky vyžadující zamyšlení, které plynou ze shora uvedeného jsou dle našeho názoru následující:

(a) co můžeme považovat za chování hrubě porušující dobré mravy a

(b) kdo je považován za člena rodiny ve smyslu ustanovení § 630 Občanského zákoníku.

Chování hrubě porušující dobré mravy

Je zřejmé, že ustanovení § 630 Občanského zákoníku je potřeba aplikovat pouze ve skutečně výjimečných případech, přičemž tento názor byl potvrzen jak odbornou literaturou[9], tak praxí Nejvyššího soudu, který judikoval, že: „Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky § 630 občanského zákoníku, nýbrž předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce” [10] a toto chování „z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného, pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy”[11]

Jako příklady chování hrubě porušujícího dobré mravy jsou pak uváděny např. fyzické násilí, hrubé a systematické verbální napadání[12], soustavné odmítání nezbytné pomoci dárci (v případě zdravotních potíží) atd. Ku příkladu pouhou nevděčnost ovšem není možné bez dalšího považovat za skutečnost, jež naplňuje znaky § 630 Občanského zákoníku.

Kdo Vám takovou pitomost nakukal?

Zdroj je judikát Nejvyššího soudu a je to tam uvedeno.

To přece nebylo na tebe, Lubiku, čti pořádně :-)

Tady stále musím vycházet, že stavební spoření dítěte není moje, ale toho dítěte. Takže ze stavebního spoření dítěte nesmím platit nic, ten účet prostě není můj.

Ze stavebního spoření nic platit nebudu, tam je vázací lhůta.
Ale kam půjde stavební spoření po ukončení vázací lhůty? Na účet dítěte? Jak by s tím to dítě disponovalo, třeba v jeho 6-7 letech? Z čeho bude dítě platit poplatek ze vedení účtu, když já ho platit odmítnu, neb účet není můj? Dítě není výdělečně činné a třeba hned tak nebude, je morální po něm chtít poplatky? Těch otázek je tu víc.

Za dítě v 6-7 letech jedná jeho zákonný zástupce. Peníze jsou dítěte už v tomto věku, ale nemůže s nimi samo disponovat s ohledem na stupeň duševního vývoje daný právě věkem. Jinými slovy řečeno, to, že někdo má způsobilost vlastnit majetek, neznamená současně, že s tímto majetkem může i sám disponovat, a to právě proto, že nemá ještě plnou způsobilost k právním úkonům. Způsobilost vlastnit majetek vzniká již narozením, v případě nabytí vlastnictví děděním dokonce ještě před narozením, narodí-li se dítě živé.

Jinak dítě může mít, stejně jako kdokoli jiný, dluhy, závazky, které je povinno splnit - nesplní-li dobrovolně, může nastoupit exekuce.

Jarmila. Ale kam půjde stavební spoření po ukončení vázací lhůty? Kam by chodilo? Stavební spoření je dítěte od jeho založení. Jak by s tím to dítě disponovalo, třeba v jeho 6-7 letech? Úplně stejně jako s každým jiným majetkem. Z čeho bude dítě platit poplatek ze vedení účtu, když já ho platit odmítnu, neb účet není můj? Tak si ho spořitelna strhne. Dítě není výdělečně činné a třeba hned tak nebude, je morální po něm chtít poplatky? Tohle už je nad moje chápání.

No, po skončení vázací lhůty spoření nikam chodit nemusí, ale po dospoření cílové čásky už se musí zrušit a peníze někam převést (navýšení cílové částky bývá nevýhodné). Což nastane právě v těch 6-7 letech, pro rozumně zvolené cílové částky.

Jak řešit třeba toto: Já jsem po ukončení SS dítěte založil spořící účet (ten nejde na dítě založit, aspoň ne ten který jsem vybral jako nejvhodnější) a na něj peníze převedl. Ten účet patří mě, peníze se na něm zhodnocují, ale že to jsou peníze dítěte vím já, banka už ne. Když umřu, než dítě dospěje, tak se stane tento účet součástí dědického řízení, nebo nějak notář z křišťálové koule uhodne, že ty peníze nebyly moje, ale dítěte a nezahrne ho do dědictví?

Pokud spravujete jakýkoliv cizí majetek a jednáte přitom v nejlepším zájmu dotyčného (ve vašem případě tak že za vlastníka zaplatíte nějaký poplatek v době kdy on sám toho není schopen) tak si pochopitelně necháte vlastní náklady a vstupy proplatit.

U dítěte není důvod postupovat jinak. To že dítěti něco darujete, neznamená že mu dáte zadarmo vše. Jak bylo uvedeno, prostě to dítěti vyúčtujete a bude. Připouštím, že je to nezvyk, a kdyby mezi mnou a mým budoucím dítětem nepostačovala ústní dohoda... ale od určité hodnoty spravovaného majetku bych s tím neměl problém.

V minulosti se například občas stávalo, že lidé při své cestě z války, při cestách po moři,.. zůstali nějakou delší dobu (například sezonu) v cizím kraji a domě, který zrovna postrádal pána a hospodáře. Bylo-li například možné nenechat pole ladem v nepřítomnosti hospodáře a nevynechat tak sezónu pomohli udržet hospodářství v chodu. Majiteli ponechali vyúčtování vzali si svoji zaslouženou odměnu a pokračovali v cestě. To bylo teprve vyúčtování, to si dnešní právo neumí ani představit, a přitom je to o tolik přirozenější.

Lubiku, my si nerozumáme. Stavební spoření je de facto termínovaný účet, se státná podporou po dobu 6 let, pokud teda nepřespořím cílovou částku. Poté se musí rozhodnout, co s tím, zda ho zrušit a otočit, zda ho dát na spořící účet, nebo z něj třeba financovat dítku školné nebo jazykový kurs. Tady ale padlo, že do toho, co se s penězi má stát, bude kecat stát, potažmo soudy. A že když z té sumy zaplatím třeba dítku pobyt na internátě, že to může být v rozporu se zájmy dítěte. Proto já třeba nemusím chtít platit poplatky za vedení účtu, na kterém jsou prostředky dítěte. Do toho, co bude s prostředky dítka, přece kecá stát. Navíc stát není zrovna správný hospodář, takže se dá dost dobře pochybovat o tom, že by se kterýkoli z ouřadů o peníze dítka postaral s péčí řádného hospodáře. Spíš by správnému hospodaření s penezi dítka rodičům bránili.
Můj osobní názor je ten, že pokud se bude stát s**t do vztahů rodičů a dětí tak, že jim bude předepisovat, co musí a co nesmějí, stane se pouze jediné: lidi přestanou mít zájem nějaké děti mít a pořídí si radši psa. U takových Romů nehrozí, že jim stát bude předepisovat, na co mají peníze, patřící dítěti, použít, protože Romové mají ten názor, že nejlépe všechny peníze ještě týž měsíc rozfofrovat, protože další měsíc dá stát další. Když peníze nerozfofrujou, stát jim další nedá. Takže bílí a slušní se budou bát mít děti, protože jim do toho bude stát nechutně zasahovat a kecat, děti budou mít teda jen Romové a nepřizpůsobiví.

Pokusil bych se to navléknout jako že si to z těch svých peněz platí sám, ovšem je otázka zda-li z právního hlediska takto udělat lze.