Názory k článku Spoříte dítěti na jeho účet? Peníze si pak už nechat nesmíte, nejsou vaše

Je ta otázka myšlena opravdu vážně? Ano, lze to odečíst, jen musí bt splněna maličkost:Od základu daně lze odečíst hodnotu darů poskytnutých obcím, krajům, organizačním složkám státu, 30b) právnickým osobám, jakož i právnickým osobám, které jsou pořadateli veřejných sbírek podle zvláštního zákona, 14e) a to se sídlem na území České republiky nebo členského státu Evropské unie, Norska nebo Islandu na financování vědy a vzdělání, výzkumných a vývojových účelů, kultury, školství, na policii 15a), na požární ochranu, na podporu a ochranu mládeže, na ochranu zvířat a jejich zdraví, na účely sociální, zdravotnické a ekologické, humanitární, charitativní, náboženské pro registrované církve a náboženské společnosti, tělovýchovné a sportovní, a politickým stranám a politickým hnutím na jejich činnost, dále fyzickým osobám s bydlištěm na území České republiky provozujícím školská a zdravotnická zařízení a zařízení na ochranu opuštěných zvířat nebo ohrožených druhů zvířat, na financování těchto zařízení dále fyzickým osobám s bydlištěm na území České republiky, které jsou poživateli invalidního důchodu a nebo jsou nezletilými dětmi závislými na péči jiné osoby podle zvláštního právního předpisu4j), na zdravotnické prostředky114) nejvýše do částky nehrazené zdravotními pojišťovnami nebo na rehabilitační a kompenzační pomůcky uvedené ve zvláštním právním předpise115) nejvýše do částky nehrazené příspěvkem ze státního rozpočtu a na majetek usnadňující těmto osobám vzdělání a zařazení do zaměstnání, pokud úhrnná hodnota darů ve zdaňovacím období přesáhne 2 % ze základu daně anebo činí alespoň 1000 Kč. Obdobně se postupuje u darů na financování odstraňování následků živelní pohromy, ke které došlo na území České republiky. V úhrnu lze odečíst nejvýše 10 % ze základu daně. Jako dar na zdravotnické účely se hodnota jednoho odběru krve bezpříspěvkového dárce oceňuje částkou 2 000 Kč. Ustanovení tohoto odstavce se použije i pro hodnotu darů poskytnutých právnickým nebo fyzickým osobám se sídlem nebo bydlištěm na území jiného členského státu Evropské unie, Norska nebo Islandu; je-li příjemcem daru právnická nebo fyzická osoba se sídlem nebo bydlištěm na území těchto států, posuzuje se splnění podmínek, které se týkají účelu daru nebo příjemce daru, podle právních předpisů příslušného státu, není-li takové úpravy, musí být splněny podmínky stanovené právními předpisy České republiky.

pokud dítěti koupíte neziskovku nebo nadaci, a budete sypat peníze do ní - pak je tento dar odečitatelným ze základu daně. pak asi dítěti nic nebrání, aby ho taková neziskovka v budoucnosti (a i před dosaženímzleti­losti) podporovala na studiích, zaměstnala ho jako dobrovolníka a přidělila mu služební auto, a/nebo zakoupila nemovitost ve které bude dítě bydlet. jen to trochu koliduje se stavebním spořením, protože neziskovka by nedostala státní podporu.

Za prvé - budou toto rozhodnutí respektovat i exekutoři a státní úředníci? Jedni klidně zabaví stavební spoření patřící dítěti, druzí zase považují stavební spoření dítěte za majetek rodičů a tedy důvod, proč nevyplácet dávky.

Druhý dotaz - z ukončeného stavebního spoření dítěte platím náklady na jeho vzdělání (zahraniční jazykové kurzy). Podle tohoto článku takto tyto peníze použít nesmím (vzdělání není výživa). Tedy jednám protiprávně a dítě může po mně chtít ty peníze zpátky?

A ještě třetí dotaz - dar přece lze odvolat a vymáhat jeho vrácení. A pokud vím, tak důvodem nemusí být žádné provinění obdarovaného, stačí, když se já dostanu do nouze a ten dar se ukáže být příliš štědrým (což určitě použití úspor na výživu rodiny při ztrátě změstnání splňuje) Toto pro úspory na dítě neplatí?

Dárce může požadovat vrácení daru dle § 630 Občanského zákoníku za naplnění následujících dvou předpokladů:

(a) obdarovaný se chová způsobem, který hrubě porušuje dobré mravy a

(b) takové jednání je namířeno proti dárci a/nebo členům jeho rodiny.

Základní otázky vyžadující zamyšlení, které plynou ze shora uvedeného jsou dle našeho názoru následující:

(a) co můžeme považovat za chování hrubě porušující dobré mravy a

(b) kdo je považován za člena rodiny ve smyslu ustanovení § 630 Občanského zákoníku.

Chování hrubě porušující dobré mravy

Je zřejmé, že ustanovení § 630 Občanského zákoníku je potřeba aplikovat pouze ve skutečně výjimečných případech, přičemž tento názor byl potvrzen jak odbornou literaturou[9], tak praxí Nejvyššího soudu, který judikoval, že: „Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky § 630 občanského zákoníku, nýbrž předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce” [10] a toto chování „z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného, pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy”[11]

Jako příklady chování hrubě porušujícího dobré mravy jsou pak uváděny např. fyzické násilí, hrubé a systematické verbální napadání[12], soustavné odmítání nezbytné pomoci dárci (v případě zdravotních potíží) atd. Ku příkladu pouhou nevděčnost ovšem není možné bez dalšího považovat za skutečnost, jež naplňuje znaky § 630 Občanského zákoníku.

Kdo Vám takovou pitomost nakukal?

Zdroj je judikát Nejvyššího soudu a je to tam uvedeno.

To přece nebylo na tebe, Lubiku, čti pořádně :-)

Tady stále musím vycházet, že stavební spoření dítěte není moje, ale toho dítěte. Takže ze stavebního spoření dítěte nesmím platit nic, ten účet prostě není můj.

Ze stavebního spoření nic platit nebudu, tam je vázací lhůta.
Ale kam půjde stavební spoření po ukončení vázací lhůty? Na účet dítěte? Jak by s tím to dítě disponovalo, třeba v jeho 6-7 letech? Z čeho bude dítě platit poplatek ze vedení účtu, když já ho platit odmítnu, neb účet není můj? Dítě není výdělečně činné a třeba hned tak nebude, je morální po něm chtít poplatky? Těch otázek je tu víc.

Za dítě v 6-7 letech jedná jeho zákonný zástupce. Peníze jsou dítěte už v tomto věku, ale nemůže s nimi samo disponovat s ohledem na stupeň duševního vývoje daný právě věkem. Jinými slovy řečeno, to, že někdo má způsobilost vlastnit majetek, neznamená současně, že s tímto majetkem může i sám disponovat, a to právě proto, že nemá ještě plnou způsobilost k právním úkonům. Způsobilost vlastnit majetek vzniká již narozením, v případě nabytí vlastnictví děděním dokonce ještě před narozením, narodí-li se dítě živé.

Jinak dítě může mít, stejně jako kdokoli jiný, dluhy, závazky, které je povinno splnit - nesplní-li dobrovolně, může nastoupit exekuce.

Jarmila. Ale kam půjde stavební spoření po ukončení vázací lhůty? Kam by chodilo? Stavební spoření je dítěte od jeho založení. Jak by s tím to dítě disponovalo, třeba v jeho 6-7 letech? Úplně stejně jako s každým jiným majetkem. Z čeho bude dítě platit poplatek ze vedení účtu, když já ho platit odmítnu, neb účet není můj? Tak si ho spořitelna strhne. Dítě není výdělečně činné a třeba hned tak nebude, je morální po něm chtít poplatky? Tohle už je nad moje chápání.

No, po skončení vázací lhůty spoření nikam chodit nemusí, ale po dospoření cílové čásky už se musí zrušit a peníze někam převést (navýšení cílové částky bývá nevýhodné). Což nastane právě v těch 6-7 letech, pro rozumně zvolené cílové částky.

Jak řešit třeba toto: Já jsem po ukončení SS dítěte založil spořící účet (ten nejde na dítě založit, aspoň ne ten který jsem vybral jako nejvhodnější) a na něj peníze převedl. Ten účet patří mě, peníze se na něm zhodnocují, ale že to jsou peníze dítěte vím já, banka už ne. Když umřu, než dítě dospěje, tak se stane tento účet součástí dědického řízení, nebo nějak notář z křišťálové koule uhodne, že ty peníze nebyly moje, ale dítěte a nezahrne ho do dědictví?

Pokud spravujete jakýkoliv cizí majetek a jednáte přitom v nejlepším zájmu dotyčného (ve vašem případě tak že za vlastníka zaplatíte nějaký poplatek v době kdy on sám toho není schopen) tak si pochopitelně necháte vlastní náklady a vstupy proplatit.

U dítěte není důvod postupovat jinak. To že dítěti něco darujete, neznamená že mu dáte zadarmo vše. Jak bylo uvedeno, prostě to dítěti vyúčtujete a bude. Připouštím, že je to nezvyk, a kdyby mezi mnou a mým budoucím dítětem nepostačovala ústní dohoda... ale od určité hodnoty spravovaného majetku bych s tím neměl problém.

V minulosti se například občas stávalo, že lidé při své cestě z války, při cestách po moři,.. zůstali nějakou delší dobu (například sezonu) v cizím kraji a domě, který zrovna postrádal pána a hospodáře. Bylo-li například možné nenechat pole ladem v nepřítomnosti hospodáře a nevynechat tak sezónu pomohli udržet hospodářství v chodu. Majiteli ponechali vyúčtování vzali si svoji zaslouženou odměnu a pokračovali v cestě. To bylo teprve vyúčtování, to si dnešní právo neumí ani představit, a přitom je to o tolik přirozenější.

Lubiku, my si nerozumáme. Stavební spoření je de facto termínovaný účet, se státná podporou po dobu 6 let, pokud teda nepřespořím cílovou částku. Poté se musí rozhodnout, co s tím, zda ho zrušit a otočit, zda ho dát na spořící účet, nebo z něj třeba financovat dítku školné nebo jazykový kurs. Tady ale padlo, že do toho, co se s penězi má stát, bude kecat stát, potažmo soudy. A že když z té sumy zaplatím třeba dítku pobyt na internátě, že to může být v rozporu se zájmy dítěte. Proto já třeba nemusím chtít platit poplatky za vedení účtu, na kterém jsou prostředky dítěte. Do toho, co bude s prostředky dítka, přece kecá stát. Navíc stát není zrovna správný hospodář, takže se dá dost dobře pochybovat o tom, že by se kterýkoli z ouřadů o peníze dítka postaral s péčí řádného hospodáře. Spíš by správnému hospodaření s penezi dítka rodičům bránili.
Můj osobní názor je ten, že pokud se bude stát s**t do vztahů rodičů a dětí tak, že jim bude předepisovat, co musí a co nesmějí, stane se pouze jediné: lidi přestanou mít zájem nějaké děti mít a pořídí si radši psa. U takových Romů nehrozí, že jim stát bude předepisovat, na co mají peníze, patřící dítěti, použít, protože Romové mají ten názor, že nejlépe všechny peníze ještě týž měsíc rozfofrovat, protože další měsíc dá stát další. Když peníze nerozfofrujou, stát jim další nedá. Takže bílí a slušní se budou bát mít děti, protože jim do toho bude stát nechutně zasahovat a kecat, děti budou mít teda jen Romové a nepřizpůsobiví.

Pokusil bych se to navléknout jako že si to z těch svých peněz platí sám, ovšem je otázka zda-li z právního hlediska takto udělat lze.

Za mého mládí (asi před 40 lety) existovalo Prémiové spoření mladých, kdy také spořili rodiče dětem a mnohokrát bylo zdůrazňováno, že se jedná o dar, tedy uspořené peníze včetně úroků a prémie jsou dítěte. Prostě obecně existuje-li účet, tak peníze na něm jsou majetkem majitele, rád bych věděl čím ta matka argumentovala a proč to hnala až k nejvyššímu soudu.

No, já jsem založil dítěti dětskou vkladní knížku. Tam podle podmínek, jak jsem to aspoň pochopil, jsem majitelem účtu já a na dítě se převede automaticky až v den jeho 18. narozenin. Teď se obávám, že bude-li to považováno za jednorázový dar, tak z toho ještě budu muset zaplatit darovací daň.

Jak to tak vidím, asi je opravdu nejlepší se na veškeré spoření vykašlat, prožrat, co se dá a až nebude co do huby, jít řvát na sociálku.

Prostě děti mají nějaký majetek, např. dětské filmové hvězdy ho nemají vůbec zanedbatelný a ten majetek je jejich a konec. A když dítěti nebo vnoučeti nebo někomu jinému spořím, tak mu prostě dávám dary. Vaše obava, že z darů dítěti se platí daně je neopodstatněná.

Nevím, jak je to s darovací daní teď (naši poslanci mění daňové zákony častěji než ponožky), ale určitě ještě nedávno se platila darovací daň i mezi nejbližšími příbuznými z darů nijak mimořádné hodnoty (myslím, že limit byl 500 000). Jestli je to teď zrušené ještě neznamená, že to pozejtří znovu nezavedou. Takže by mě opravdu zajímalo,. jestli spoření na vkladní knížku dítěte, která fakticky patří mě a na dítě se převede v den jeho 18 narozenin, je považováno za poslounost darů - jednotlivých úložek (které jsou zatím od daně osvobozeny), nebo to bude považováno za jednorázový dar předaný v den 18 narozenin dítěte (a kdo ví, jaké zákony v tu dobu budou platit).

Copak někdo ví, jak budou vypadat zákony v budoucnosti?

Obecně platí, že v právu žádné "fakticky patří" neexistuje. Buďto něco vlastním (právně) nebo to vlastní někdo jiný - že toto něco někdo fakticky ovládá a nakládá s tím automaticky neznamená, že k tomu má jakákoli práva. Tj. pokud jste založil nějaký účet sám za sebe pod svým jménem, který se jmenuje lhostestejno jak, jste to Vy kdo má pohledávku za bankou (jde o Váš majetek) - jakmile ale provedete úkon, kterým dojde k převodu tohoto majetku na někoho jiného, přestáváte být vlastníkem, resp. zde nositelem pohledávky. Záleží ale také na konkrétním produktu, bůhví co je v jeho obchodních podmínkách a co jste podepsal. Pokud chcete mít jistotu, že prostředky máte pod kontrolou nejen fakticky, ale i právně, vykašlete se na nějakou dětskou knížku, (je to stejně jen marketing) založte si vlastní účet (knízku...), spořte na něj, a až bude mít Váš potomek 15, 18, 25 etc. tak se sám rozhodněte, jestli mu cokoli z toho dáte. A máte pokoj. Dokud to neuděláte, zůstávají prachy Vaše. Pokud to ale uděláte, jste definitivně bez nich, vyjma zcela vyjímečných případů, kdy se lze domáhat vrácení daru.

je synacek pekny zmetek.

AAA. Je špatné, když děti žádají své peníze?

Nikdy bych si nedovolil vymáhat po rodičích něco co mně sami z dobré vůle naspořili. Takže ano, je to špatné.

Pokud by to byly penize treba darovane prarodici a ulozene u rodicu, ktere by rodice ted nechteli vydat, tak by tom nic spatne nebylo.
Ale tohle za spatne povazuji. Zvlast kdyz ty penize pouzili na bytove potreby rodiny, tedy i ditete. Nebyla zadna povinnost rodicu jim ty penize sporit.

Souhlas, vydědit ho šmejda.

Ale ono to múže ale být také tak, že synek tzv. lítá mezi rodiči, kteří se nemají v lásce a že byl třeba natolik ovlivněn svým otcem, že na tohle šel. Pokud to tak bylo, pak vina synka je hlavně v tom, že se nechal vtáhnout do sporů svých rodičů. Možná, že kdyby byl už starší, dokázal by je poslat v tomto případě oba do patřičných mezí a vyřídil by si to celé s maminkou sám a možná i v relativním klidu a bez soudů. Když neznáme celé pozadí, je těžké ho odsuzovat.

Názor soudu je šílenost a synek, který honí matku po soudech, aby mu vydala peníze ze stavebního spoření, kterému je jedno, že ho matka do té doby živila, patří za katr. Zaplaťpámbu že už to do důchodu nemám daleko a že se podobnými rodinnými vztahy nemusím zabývat. Jak to tak čtu, fakt je nejlepší žádné děti nemít a všechny dostupné zdroje zavčasu prožrat.

Matka dával na synův účet dárky, v čem je problém?

jenom v tom: "Žalovaná matka odmítala nárok syna i proto že jej shledávala v rozporu s dobrými mravy, neboť se s ní jako syn odmítal stýkat, odstěhoval se od ní, odmítl kontakt s ní a nezajímal se o její zdravotní stav."¨

Ale an druhou stranu, vychovala si ho sama, takže nevím čemu se diví...

Tak. Doufam ze mu udela ze zivota peklo a prinuti ho, aby se o ni poradne staral. A pokud ne, tak bude zadat vraceni daru.

Pan syn nemá ve svých 18 letech pravděpodobně ukončené středoškolské vzdělání. Jak je to s další vyživovací povinností matky vůči tomuto synovi? Musí ho vyživovat až do jeho 26 let, pokud se syn bude připravovat na budoucí povolání? Může matka, která třeba nemá další finanční prostředky (musí přece splácet synovi celé stavební spoření, které použila) požádat soud, aby ji vyživovací povinnosti zprostil a aby se syn živil z vlastních prostředků, když je má?

Že třeba to první spoření bylo použito na stavbu domu, aby zmetek měl kde bydlet?

a druhé na to, aby měl zmetek co jíst, když na něj fotr neplatil...

Tady jsou dvě roviny ekonomicko-právní a dejme tomu morálně-citová. Prostě, když dítku spořím na účet s jeho jménem, tak jsou ty peníze jeho – konec. Protože pocházejí z daru, můžu se domáhat jeho vrácení, což není zas tak jednoduché viz. můj příspěvek 7.41. Ostatní je už obyčejný lidský život, kapitola Rodiče - děti

Nicméně, před časem jsem četl rozhovor se soudkyní opatrovnického soudu, kde se dostala řeč i na to, kdy je možné si na stavební spoření dítěte vzít úvěr. Odpověď zněla, že opatrovnický soud to dovolí, pokud se peníze použijou ve prospěch dítěte, tady například na rekonstrukci domu/bytu, kde bydlí. Takže naspořené prostředky na tento účel použít nejde, ale dítě pro stejný účel zadlužit lze? Přitom ovšem si úvěr můžu vzít, jen když je už část naspořená, takže takto použiju i naspořené prostředky. Nějak tu právnickou logiku nechápu.

Chyba - mohli bydlet v krabici od televize loupat si kůru ze stromů - hlavně že by synáček měl v 18 naspoříno.....
Víte co by mě docela zajímalo?? Pokud by žena samoživitelka, které ex-manžel dlouhodobě neplatí stanovené výživné a ona z objektivních důvodů (péče o nemocné dítě, vlastní zdrav.omezení, atd...) šla žádat na sociálku o dávky hmoutné nouze a v dotazníku vyplnila že dítě má na stavebním spoření našetřeno např. 100 tis. - CO BY SE DĚLO PAK ???

No, co by se dělo. Dávky by nedostala, protože při jejich přiznávání se bere do úvahy majetek všech členů domácnosti. Takže ty peníze dítěte nesmí utratit, ale dokud je neutratí, nedostane dávky. A tak všichni v nejvyšším zájmu ochrany práv dítěte za pečlivého dohledu sociálky a opatrovnického soudu umřou hlady.

A mohlo by být ještě hůř. Vím o případu, kdy se sociálka o SS dítěte dozvěděla dodatečně (nevěděla o něm ani matka, protože je založil děda) a pak nejenže jim dávky odebrala, ale dokonce vymáhala zpět dávky již vyplacené.

Podle mě, pokud je stavební spoření ukončeno dříve než je dítě plnleté, stejně o účtu, kam bude vyplaceno rozhodují rodiče jakožto zákonní zástupci. Je to tak nebo se pletu? Jakmile je spoření vyplaceno na účet rodičů, už není o čem se bavit. Dítě třeba ani nemusí vědět, že mu rodiče něco spořili.

Problém může nastat, pokud rodiče spoří na smlouvu a ta je ukončena až je dítěti více než 18 let. Tam už může dítě smlouvu nárokovat. Do 18 let za něj stejně v právních otázkách vystupují rodiče. A taky si myslím, že občan, kterému ještě nebylo 18 snad sám (aniž byo tom věděli rodiče) nemůže ani podávat žalobu na soudu. Nebo může?

Obávám se, že Váš náhled na věc je, řekněme, poněkud neprávní.

Předně, je zásadní omyl, že pouhým fyzickým přesunem peněz z jednoho účtu na druhý získá rodič majetek, který předtím neměl. Maximálně se bezdůvodně obohatí a bezdůvodné obohacení je třeba, jak známo, vydat tomu na jehož úkor bylo získáno. K tomu abyste se stal vlastníkem čehokoli přetřebuje vždy právní důvod (titul) - nestanete se tedy nikdy vlastníkem majetku, pokud si ho fakticky uzurpujete.

Pravdu máte v tom, že kde není žalobce, není soudce, tj. ano, pokud se ani nedovíte, že Vás někdo natáhnul, má dotyčný reálnou šanci vyváznout bez následků.

Nárokovat si může kdokoli cokoli zcela bez ohledu na věk. Problém je pouze v tom, že ne v každém věku může před soudem vystupovat osobně, ale potřebuje k tomu nekolidující zastoupení.

Já nevidím důvod, proč by mělo být stavební spoření ukončeno, prostě tam peníze leží nebo se spoří dál (dnes bývá i ošetřeno automatické zvyšování cílové částky) a dnes ta 2% zas úplně špatná nejsou. A převést peníze z účtu někoho, na účet někoho jiného, snad nepotřebuje komentář. A že není dospořeno v době 18. narozenin? Přece peníze jsou dítěte od založení spoření a od 18. let si je už spravuje samo. A nikde není zakázáno spořit (dávat dárky) z důchodu třeba 50 letému“dítěti“.

dnes bývá i ošetřeno automatické zvyšování cílové částky - ano, to dnes byva skutecne osetreno. Ovsem tak ze vam prichozi platby budou posilat zpatky :)

abychom se nesoustředili příliš na 18 letou hranici i mladší dítě může provádět „finanční operace“. I malé dítě může uzavřít třeba kupní smlouvu – koupit si zmrzlinu. Takže „klečet“ na účtu 17 letého bychom možná mohli narazit.

Stavební spoření lze ukončit po 6 letech. Pokud rodiče chtějí ukončit tohle spoření a jejich dítě nemá ještě 18 let, vezmou smlouvu, jdou do stavební spořitelny a uvedou na jaké číslo účtu chtějí peníze poslat. Dítě mladší 18 let nemá podpisové právo - nebo jak to nazvat - pro tento úkon. Resp. za takové dítě jednají a podepisují se jeho rodiče. Dítě (do 18 let) ani nemusí vědět, že rodiče na jeho jméno založili a vypověděli smlouvu.

Prostě když je někdo rodič a má si vybrat zda spořit třeba do podílových fondů a nemít jisté nic nebo zda spořit na stavební spoření dítěte a peníze si pak vybrat a mít jakous takous jistotu, že neprodělá, tak často zvolí to druhé. Na tom není nic divného. Kdyby ty peníze měly dle soudu připadnout automaticky dítěti bez jakékoli možnosti ovlivnění ze strany rodičů na co budou použity, tak takový rodič by si stavební spoření třeba ani nikdy nezaložil a zvolil by raději jinou formu spoření na své jméno.

Nastesti s klesajici vyhodnosti SS bylo toto dilema vyreseno za nas :)

To je stále dokola a asi už to nemá cenu. Dítě má nějaký majetek, který získalo obdarováním, děděním (jak psal Martin, dědit může i nenarozené dítě), nebo si je třeba samo vydělalo. A na ten mu nesmí šahat ani rodiče. Co je na tom stále tak nepochopitelného?

Nic. Kazdy rozumny rodic si napriste rozmysli zda bude neco takoveho delat, i kdyby sporeni na jmeno ditete melo prinest vetsi vynos nez na jmeno rodice. Bude sporit na sebe a diteti pak penize daruje ci nedaruje dle vlastniho uvazeni. A vsichni budou spokojeni. Co je na tom stale tak nepochopitelneho?

Lubiku nevím jaké máš zkušenosti s realným životem.
Od 1999 - 2006 jsem externě pracoval pro st.spořitelny a na vlastni kůži jsem zažil velmi nepřijemné situace při ukončovani 18 letych .Když pominu rodiny kde se prachy obrazně přehazovaly vidlemi tak byli rodiny bohužel většinou samotné matky které se snažili něco potomkovi našetřit měli dva zaměstnání snažili se mu věnovat jenomže pak příjdou blbé roky a z mladým se neda vlézt do dveří.Když už pominu že některé ty penize potřebovaly k zaplaceni zplatek - ale zase za např.dom.spotřebiče které využiva i mladej ,podle tebe to je krádež.
Byli situace zoufalstvi matka chtěla peníze nechat na učtu nikde je nepřevadět až mlady dostane rozum aby to měl třeba na dokončeni školy .a nešlo to za stolem sedí sokol huba same železo na hlavě hřeben a na stole občanka že už mu je 18 a nic nenadělate.

Asi mám štěsti že se měto netyka aspon z 50 % Starší dcerka ma 19 bude maturovat že ma stavebko ani neví .Pokud pujde na výšku dostane to na školné a když skonči nedej bože na pracaku mám povinnost ji do 25 živit takže bude mět na živobití. na socialce vám take nedaji prachy když mate majetek.
U dalši dcerky to budu řešit za 6 let

Ale vy tu stále dokola omílate něco, co se tohoto případu ale přece vůbec netýká - nejde o klasický dar (na základě darovací smlouvy) ani o dědictví či nedejbože peníze, které si "synek" vydělal vlastní pílí..... O tom by tu nikdo z vašich oponentů vůbec nediskutoval - předpokládám....

V prvních cyklech staveb.spoření naprosto normální věc - v té době totiž téměř nikdo netušil, že ukončením cyklu smlouva sama o sobě nekonční - naopak lidé byli ještě staveb.spořitelnami před koncem vázací lhůty bombardováni s nabídkami nových smluv. Takže běžná verze byla - ukončení smlouvy, založení nové (provize pro spořitelnu) peníze se použily na vyzdění jádra, novou kuch.linku, auto nebo klidně i pěknou rodinnou dovolenou. Nikoho to nezajímalo a agenti pojišťoven své klienty v tom ještě podporovali. Teprve později se začalo řešit úvěrování dětských smluv přes opatrovnický soud.
Jsem 100% přesvědčená, že kdyby se v kterékoliv právní úpravě zmínily vklady na dětských kontech jako darovací smlova, velice záhy by se to dostalo do obecného povědomí a žádný rozumně smýšlející rodič by tuto variantu spoření nezvolil. Jenomže to v době boomu stav.spoření nikdo neřešil - kdyby ano, to by měli spořitelny okamžitě po ......
Že na to pan Kalousek nepřišel dřív.....

Já jsem měl svou 1. vkladní knížku v 6 letech v roce 1959 (založili mně ji ve škole) a od začátku jsem ji považoval za svou a učitel i rodiče mně v tom podporovali, i když peníze na ní pocházeli od rodičů nebo babičky. Kromě toho jsem si drobné spořil do pokladničky. Rodiče byli naopak nabádáni, aby jejich děti měly vlastní peníze (úměrně k věku), aby se naučily hospodařit. K právnímu výkladu, který byl značně medializován pak, došlo okolo r. 1970 s rozšiřujícím se Prémiovým spořením mladých (kdy většinou spořili rodiče dětem) - každá úložka na účet dítěte je dar. Osobně nevím, co jiného by to mělo být. Jaký je rozdíl, když dám dítěti k narozeninám, svátku, vánocům peníze v obálce nebo mu je převedu na účet?

"Problém může nastat, pokud rodiče spoří na smlouvu a ta je ukončena až je dítěti více než 18 let. Tam už může dítě smlouvu nárokovat. " Dost nepřesně formulované, s rodiči dítěte už se stavební spořitelna nebude vůbec bavit.

Nějak nechápu proč jde matka do předem prohraného sporu a peníze synovi prostě nedá?

Nakonec 250 000 do začátku života to je hotová almužna a dítě pak čeká život velmi tvrdý. Že mu zajišťovala bydlení, stravu a další záležitosti v době jeho nezletilosti není omluva pro tunelování stavebního spoření, protože tyto záležitosti má povinost ze zákona zajišťovat a nejedná se o žádný nadstandard.

A že byla nezaměstnaná? NO A CO??!! Tak s tím měla něco dělat! Nejlepší je, když dostanu výpověď, tak nedělat nic, čumět na telenovely, stěžovat si jak je život zlej a když je potřeba něco hradit, tak každému hlásit "Jsem nezaměstnaný!" s hrdostí jako kdybych mu říkal "Právě jsem získal Nobelovu cenu!" - takhle to dělá většina lidí.

Já jsem svému dítěti dal ještě před jeho 18tým rokem nájemní dům, který mu zajistí dobrý život i jeho rodině až do smrti. Samozřejmě jsem ho i učil a stále učím jak nejlépe spravovat svůj majetek... Ale nikdy bych se u soudu nedomáhal, abych ho mohl vyhodit bez ničeho na ulici!

A postoj té paní k penězům je úžasný jako že ona za nic nemůže :-) Ona si snad myslí, že u jiných je to jinak? Člověk se musí snažit aby něco měl! Podnikám a vydělával jsem peníze z různých koutů světa, ale ještě nikdy mi nikdo neřekl "Jéé, dobrý den, už na Vás čekáme, samozřejmě tři pytle prachů jsou pro Vás nachystané, tak je tady máte a naschle!"

Za to, že člověk nemá žádný příjem a své dítě chce hodit do života nezaopatřené by se měl člověk STYDĚT!!! Nechápu proč je většina lidí na to ještě doslova hrdá :-)

Proč jde matka do předem prohraného sporu? Asi si neuvědomila, stejně jako spousta zde diskutujících, že na peníze které nejsou moje, se nešahá. U úplně cizího to většina lidí chápe, ale u svého dítěte se tak nějak domnívají, že majetek dětí je tak nějak i jejich. Ovšem divím se advokátovi (pokud nějakého měla).

že majetek dětí je tak nějak i jejich - ano, kdyz oni jim ho tak nejak i nasporili, ze.

AAA A stále dokola. Někomu jsem něco dal (nemusí to být jen dítě), takže si to vezmu zpět. Zajímavá logika.

ano, takze priste mu nic nedam a vsichni budou spojkojeni.

Mimochodem Lubik a RSD, nejezdite nahodou Superbem? :)))

Tedy ovšem.... vy jste taky dílko !!! Vy máte taky život najalnovaný na černo- bílo, že?? Ani se nedivím, že ani Vám t tomto smutném příběhu nijak nechybí druhý rodič ... matka je krkavčí, zato otec asi neznámý vojín(co na tom, že první smlouvu "spotřebovali" společně za dobu trvání manželství), který po rozvodu manželství neplnil dlouhodobě své vyživovací povinnosti ,nejspíš z důvodu sublimace do atmosféry... Vy máte ve všem jasno....
A k ostatním Vašim názorům.... No comment :-)))
Tak ať se Vám nadále daří !!!

Takže nejlepší varianta je nikomu nic nedat.

Ideálně bych měl synovi nechávat během jeho života podepisovat směnky - chceš mobil? - dej úpis, ...chceš na chleba i šunku? - dej úpis, ...jo fotbal? - podepiš dlužnou částku ....

No a pak mu to v 18ti hezky vyúčtovat, ne?

Jen pro úplnost, nemám problém svému synovi jeho peníze dát, ostatně proto mu je spořím. Jen mi nějak nesedí morálně to, že všechno co bylo pro dítě z mé strany uděláno je "hozeno do kanálu" a v 18ti by mi ještě nakonec předložil vyúčtování.

Když pojedu s dítětem na dovolenou, tak je to ode mě také "dar" nebo bych se měl jistit do budoucnat (až bude hůř), že si to pak od něj možná vyberu?
Nebo zmíněné vzdělání - na jeho peníze šáhnout nemůžu - tj. pokud bude chtít chodit třeba na jazykovku (nebo nějaký kurz) tak to musím platit ze svého .... takto poskytnuté peníze lze tedy brát jako jeho dluh vůči mě a pak mu ho mám při dosažení zletilosti vyúčtovat?

Ještě jednou (asi po šesté). Dar můžu chtít zpět, ale musím ho vymáhat právní cestou, ale nesmím si ho vzít zpět sám.

Dobrý den,

ptám se na jinou věc. Mohu synovi během jeho "nedospělého" života dávat k podpisu "dluhy" ? Nebo se prostě samo sebou vše považuje za automatické a dar?

Bavím se nyní o o případné platbě školy, jazykových kurzů, sportovních kroužků (s tím spojené vybavení atp.)

Na nic z toho ze zákona nárok nemá a budu se chtít v budoucnosti vyhnout výše zmíněným problémům, mám s ním tedy podepisovat nějaké smlouvy o dluhu? (který si pak dle toho jak se bude po dosažení zletilosti vyberu anebo ne)
Hm?

(který si pak dle toho jak se bude po dosažení zletilosti CHOVAT vyberu anebo ne)

Krooghu je jich tady samozřejmě vic ,ale ty jsi v zavěru tematu jeden z mála ktery chápe po lidské strance o čem je tady řeč.
Nail ten se ctěl předvest jaky je uspěšny podnikatel ,z 90% jeho syn patři k tem co penize pro něho nic neznači tatik to všechno zaplati a naco si ukaže tak to má.Masli si že všichni mužou byt podnikatele kdo potom na Vás pane pracoval?
A Lubík to je dalši z prominutím kapitola.
A p.Jarmilo vámi popsane věci jsem také řešil (už nevím přesně jak to bylo u pojistek) u stavebek to nekteré stav.spoř.měli pojištěné - ale to už je jiná kapitola.
Zaplat panbuh že eru stavebek máme za sebou a když již leta investuji dětem do prav.nakupu pod.fondu - ty jsou na mé jméno a jenom ja a má žena (matka)ví ty a ty konkretni investice maji jakoby v záhlavi napsano tužkou jména mych dcer.

A ještě takova retro vzpominka - je mi 45 už to tady někdo vzpominal za našeho dětství bylo premiove spoření mladych (mám sestru o 7 let mladší)
Rodiče mi tehdy řekli (už samozřejme si nepamatuji detaily)neco v tom směru ,kdyby se jim něco stalo a už nestačili naspořit sestře tak abych se rozdělil - BYLO TO PRO MĚ ABSOLUTNĚ POCHOPITELNÉ.

Začínám se nějak ztrácet ve vaší argumentaci. Tedy ten mobil – dám dítěti mobil a když ho chci zpět, tak mu ho seberu. Dám dítěti peníze, potom mu je vezmu a zaplatím mu z toho jazykovou. Tak si to představujete?

Zkus si to precist jeste jednou ci dvakrat a pomalu. Pak se treba v argumentaci zase najdes...

AAA Já jsem asi opravdu hloupý. Moje úvaha: chci dát dítěti peníze a chci mu zaplatit jazykový kurz. Mohu-li si dovolit obojí, tak to udělám. Nemohu-li a chci ten jazykový kurz, tak mu peníze nedávám a jazykový kurz mu zaplatím. Ale dát mu peníze, potom mu je vzít a zaplatit mu kurz se mi zdá poněkud nešťastné.

Ne. Téma jeho peněz jsem opustil.

Ptám se jestli je možnost v průběhu života dítěte mu veškerý "nadstandart" (tedy mobil, dovolená, zájmové kroužky, škola, jazyk. kurzy) pořídit takovým způsobem, aby bylo ZREJME, že toto není ode mě dar, ale pouze půjčka ....kterou budu chtít k datu jeho zletilosti chtít vrátit - proplatit zpět.

Zda pak tento dluh vůči němu uplatním, případně z čeho ho zaplatí (jestli si na to pak použije to stavební spoření) už je jiná věc.

Chápeme se nyní?

Myslím, že se dostáváme do oblasti prachsprostého kupčení a jde nám nějak stranou lidštější pohled na věc. Třeba to, že já se snažím dítě vychovat tak, aby se ve společnosti uplatnilo co nejlépe, přičemž bych měla zohlednit jeho zájmy a vrozené schopnosti. Dítě by mi za péči mělo být vděčné. A ne že já si budu psát, kdy a kolikrát jsem dítěti jako kojenci přebalila posraný zadek, většímu pořídila koloběžku a ještě většímu mobil, a dovršením 18. roku věku dítěte mu to slavnostně předhodila se slovy: "tady to jsem pro tebe udělala a teď mi to vrať". Nějak nám z toho kupčení vypadlo něco jako láska, úcta, vděčnost, starost, a místo toho tu máme jen prachy, prachy, prachy.

Nepochopil jsi úvahu ani důvod proč se ubírá takovým směrem ....

Ale nějak by mi trošku vnitřně vadilo, že pro něj dělám celý život první poslední a ono by mě v 18ti poslalo před soud, že mu něco dlužím :-)

Proto se zabývám "úvahou" jak tomu předejít a být v souladu se zákonem.

Memu 6letemu bude koncit stavebni sporeni a my penize z nej hodlame pouzit na castecne splaceni hypoteky (stejne jako na ho pouzijeme i nase stavebni sporeni). Jedname neopravnene? Ve stavebni sporitelne pred temi lety rikali, ze at zalozime stavebko na kazdeho a az budeme chtit vlastni bydleni, muzeme na nej pouzit vsechny stavebka.

Teoreticky ano. Prakticky - kde není žalobce, není soudce.

Přesně tak, rodina (třeba i rozpadlá) která si nechá od státu kecat do svého majetku a vzájemných vztahů, si nic jiného než oškubat a znásilnit nezaslouží.

Takže závěr ze zdejší diskuse pro mnoho lidí může být: lepší je asi žádnou rodinu nemít. Neženit se, nevdávat se.Pokud už rodinu Pánbůh člověku nadělí, tak žádné stavební spoření ani darování majetku dětem, ať si počkají až to po rodičích jednou dostanou ze závěti. Rodiče nikdy, jako každý v životě, nevědí, jaké neštěstí nebo nemoc nebo další problém může přijít a je pro ně tedy naprosto neprospěšné přispívat - a tedy darovat - prostředky někomu, kdo potom jim není ochoten třeba recipročně pomoci. Je to celé dost nemravné, ale co je tady mravné?

Jano, s tvými názory bych vcelku souhlasil, ovšem nemyslím, že je to závěr ze zdejší diskuse, to je přece dávno stará pravda (řekl bych již staří Řekové), že od dětí se nám nevrátí ,co jsme do nich dali, můžeme jen doufat, že se ony tak zachovají ke svým dětem. Já jsem synovi naspořil 1,5 stavebka (na tu druhou smlouvu už si spoří sám, protože vydělává) a nikdy by mně ani nenapadlo, to chtít to něm zpátky (nebo chtít něco jiného, hlavně VDĚK). Jako děti jsme říkali:“co se dá, to se nevydá“. Soudy podle mne rozhodly správně, stavebko bylo majetkem syna a hotovo.

jen na to hold někod zapomněl. A proč to táhla až k Nejvyššímu soudu? Třebas proto, že už ty peníze nemá, protože neměla z čeho žít?

Pár otázek:
- Jak by mělo nezletilé "dítě" v ČR postupovat, když by chtělo aby jeho majetek spravoval někdo jiný?
- Což když nezletilé "dítě" chce aby jednotlivé části jeho majetku spravovali různí lidé?
- Lze dar nezletilému dítěti podmínit tím, že bude správcem darovaného a následně zůročeného majetku?
- Jak se mohou rodiče bránit aby jejich dítě nějaký darebák nepřesvědčil nebo nedonutil aby ho stanovil správcem svého majetku, je-li to možné?

Jen pro zajímavost: žalovaná a otec žalujícího jsou vcelku zdatní právníci. Zřejmě se zásadně pohádali, syn se stal nástrojem exmanžela při řešení rozporů s bývalou manželkou.
Umíte si představit, jak by svět vypadal bez právníků? :-D

smaozřejmě!!!!!!!U­kradnou je ti nahoře!!Žádná novina ale běžná praxe.Radši to budu dávat do šuplíku nebo do madrace ,a když náhodou vyhořím tak aspoň vím že peníze promé děti neukradne vládnoucí garnitura.Dnes se vůbec spořit nevyplatí.Nic není jisté,vše je samý tnel a podvod,všichni lžou a vše dělají hlavně kvůli svému prospěchu!!!Snad už to lidi prokoukli a vědí,že to co je doma se počítá.To jim nikdo neukradne.
Zase jenom stát ,který udělá měnu jako v padesátých letech.

A proto se na doporučení agentů stav.spořitelen běžně zakládaly smlouvy na všechny členy rodiny (babiček a dědečků) nevyjímaje s tím, že fakticky spořili jen ti výdělečně činní, aby si mladí, kteří se 2 malými dětmi žijí v 3+1 pomohli ke svému bydlení.... z dnešního úhlu pohledu to byla zpronevěra a krádež jako hrom a " tuneloval" v rodině vlastně každý každého....

...aby si mladí, kteří se 2 malými dětmi žijí v 3+1 SPOLU S RODIČI......

Kromě vyživovací povinnosti rodičů vůči dětem, existuje také vyživovací povinnost dětí vůči rodičům - pokud jsou staří, nemocní atd, a nemohou se o sebe postarat. Proč se tato povinnost neuplatnila v daném případě? Proč nebyla použita jako argument, pokud byla matka nemocná, bez práce atd. a syn ji nepomohl?
A ještě mám dotaz, pokud není vyživovací povinnost rodičů omezena věkem dítěte, a řekněme, že je mi 35, vážně onemocním, můj invalidní důchod nestačí na zabezpečení základních potřeb, má můj otec, který je finančně dobře situován vůči mně vyživovací povinnost?

1) nesmysl, ten syn byl nezletilý, tak nemohl mít vyživovací povinnost vůči matce,
2) ano, samozřejmě, ale přednost uspokojit hmotné potřeby výživném mají manžel a vlastní děti

Blanka B. Tady už to není nic právního, ale věc zdravého rozumu. Prostě, každá úložka zvlášť třeba 1.000 Kč je dar a od té doby je majetkem dítěte a nikdo, kromě něj na něj nemá právo sahat. Jediné co může rodič (nebo třeba babička, teta) s účtem dělat, je na něj přidávat. A ten rozsudek není vůbec průlomový, tento výklad já znám od roku 1970 pro Prémiové spoření mladých, tehdy také rodiče kvůli prémii (kterou stát dával mladým do určitého věku), SI spořili „na účet dítěte“, a nepochopili, že spoří dítěti ne sobě. U účtu fyzických osob je majitel, ten kdo zapsán jako majitel, co je prosím na tom tak nepochopitelného?

Lubik. No jo, takze pokud jsou ty penize majetkem ditete, tak pokud prvni sporeni dobehlo a prostredky z nej byly vlozeny na dalsi cyklus, tak ty penize uz prece nebyly matky, ne? Jak mohla nekomu darovat penize co nebyly jeji?

No... hezky se nám to tu zamotává .-). Na měsíční platbu dět.st.spoření budeme potřebovat souhlas manžela/ky, peníze ze zrušeného dět. účtu v době jeho nezletilosti nejsou de facto ničí (rodič s nimi nesmí disponovat a dítě pro nezpůsobilost k právním úkonům nemůže).... že bysme je dali státu - ne?? :-) Tam budou v nejlepších rukách a dítěti po dovršení 18 let napálí berňák daň ze zprávy jeho majetku :DDD

Jak se říiká 1000 právníkům na dně moře? Dobrý začátek...

Jára. Manželé mají společné jmění. A obecně platí, že u věcí (tedy i peněz) s nimi nemůže jeden z majitelů manipulovat sám, bez vědomí spolumajitelů. Jak by jsi to chtěl jinak? A že nezletilé dítě nemůže samo manipulovat se svým majetkem. Jak by jsi to chtěl jinak?

AAA. V článku je napsáno:“ Žalovaná namítala, že finanční prostředky z první smlouvy o stavebním spoření byly spotřebovány za doby trvání manželství rodičů… finanční obnos z druhé smlouvy použila žalovaná… a třetí smlouvu o stavebním spoření žalovaná založila ze svých výlučných prostředků a neměla zájem na tom, aby žalobce po dosažení zletilosti měl možnost s nimi nakládat“

Tak je mi z toho rozsudku tak nějak nevolno... na jeho základě mi vyvstává hned několik otázek...
1) Je opravdu možné, aby dospělý svéprávný člověk (rodič), který si peníze pro svou potřebu a potřebu své rodiny obstarává každodenní prací přestává být svéprávným ve chvíli kdy se rozhodne pro své děti udělat něco víc a myslí na jeho budoucnost??? Je tedy za své děti zopovědný RODIČ nebo není. Mám pocit že toto rozhodnutí soudu směřuje rodinu tam, kam by ji rád nasměřoval každý druhý puberťák - rodiče pro mne musí vše - já pro ně nemusím nic, stačí mít nataženou ruku, protože JÁ tady mám práva ... a rodič je vlastně ten nesvéprávný....
2) Nemůžu pochopit argumentaci - "děti mají svůj majetek" - JAKÝ SVŮJ MAJETEK?? Odkdy jsou peníze rodičů automatickým majetkem dětí?? Děti mají pouze právo na životní standard svých rodičů - ne na jejich vydělané peníze!!! A pokud rodič založí dětské konto či st.spoř. (třebas i proto aby na tom vydělal) tak je to zase jen pro to, aby rodina měla zajištěný nějaký standard a neplýtvala zbytečně penězi, když to není nezbytně nutné a existují na trhu produkty, které ušetřit rodině peníze umožňují...
3) Nejsem sice právník ani fin. poradce, ale pochybuji, že ani v zákoně o rodině, ani zákoně o stav. spoření, natož pak v obchodních podmínkách k dětským fin. produktům by kdekoliv byla zmínka, že zřízením a úložkami na tento produkt se finanční prostředky na něm stávají nedotknutelným majetkem nesvéprávného dítěte a jedná se o dar... ??? Nebo se snad mýlím?
4)Ačkoliv nejsem právník, vím, že ve všech právních normách je zahrnut institut "Dobrých mravů" a vše co je v rozporu s dobrými mravy je napadnutelné - tak proč ne i případ "nevděčného" fracka, který ačkoliv se matka samoživitelka v mezích svých možností snažila jak to šlo (bez fin.účasti otce-ten nám z toho nějak úplně vypadl-jako že by měl také nějaké povinnosti...), tak se jí nevyvedený synek, zřejmě pod vlivem ještě nevyvedenějšího tatíka snaží pomstít jak se dá....
5)Copak je možné žít život (a ten rodinný obzvlášť) neustále jen mezi paragrafy a právními kličkami?Kam to spějeme, když i rodinné vztahy obyčejných lidí budou muset být řešeny div že ne "obchodními smlouvami"?? Kam se poděla obyčejná lidská slušnost ?? Asi je něco je shnilého ve státě Dánském.... :-(

Jarko,
K 1) Každý člověk může svůj majetek nebo jeho část darovat jinému, tím přestane být majitelem a majitelem se stane obdarovaný, stejné je to u darů mezi dětmi a rodiči. Co je na tom nepochopitelného?
K 2) Ano, děti mají svůj majetek, to není argument, to je prostě fakt. Jinak každý je něčí dítě, takže co je na tom nepochopitelného?
K 3) V obchodních podmínkách to asi není, ale platí obecně, že majitelem účtu (tedy i prostředků na něm) je ten, kdo je uveden jako majitel, identifikován třeba jménem, příjmením, rodným číslem apod. U nemovitosti je majitel ten, kdo je na katastru zapsán jako majitel. Tedy majitel je ten, kdo je majitel. Co je na tom nepochopitelného?
K 4) Viz můj příspěvek 10. 2. 2011 7:41.
K 5) Že se děti a rodiče (ale třeba i sourozenci) spořili o majetek, to tu bylo od nepanšti. Co o tom bylo napsáno knih, natočeno filmů, např. Shakespearův Král Lear, tam otec nějak předal majetek dětem a pak se oběsil.

Tedy pane, Vy jste tak neuvěřitelný pragmatik, až z toho mrazí.... :-(
přesto se ještě pokusím o jakous-takous polemiku člověka "z lidu" ačkoliv nevěřím,že uspěji .... ale přece jen:
ad1) Princip daru ve své úvaze vůbec neřeším, to řešíte stále jen vy - já se zamýšlím o tom, kdo je v naší společnosti vlastně svéprávnější - zda rodič,který každodenně finančně (nejen) zabezpečuje své rodiče nebo jeho doposud právně nesvéprávný potomek. Pokud se týká těch darů - darovací smlouvy se též uzavírají mezi svéprávnými, plnoletými občany.... Ke všem právním úkonům je plnoletost a svéprávnost základní podmínkou....
ad2) O jakém majetku u dětí tu stále hovoříte?? Máte na mysli věci osobní potřeby?? Vše ostatní je majetkem jejich rodičů, děti mají ze zákona nárok pouze na životní standard svých rodičů ne na jejich majetek...
ad3) To jistě souhlasím, ale nezletilé dítě si asi účet samo na sebe nezřídí, obhospodařovat ho také nebude, veškeré právní úkony samo neprovede - je tu institut rodiče- zákonného zástupce, pokud není soudně tohoto zbaven. Tudíž nechápu tu logiku, kdy je zákonný zástupce v podstatě státem takto určený tím samým státem omezován ve svých rozhodnutí za své děti (státem mu takto s důvěrou svěřené)...
ad4)Takže v tom jsme snad za jedno, pak ale nechápu, že soudy toto nebraly absolutně v potaz a jako argument to nepřijali... ??
ad5) To jistě ano - ale příčí se mi myšlenka, že by se toto mělo stát novodobou normou v mezilidských vztazích....- rozhodnutí Nejvyššího soudnu k tomu směřuje :-(

No a vás snad něco nutí k tomu, abyste dělala dítěti účet na jméno? Myslím tedy něco morálního, ne "vyčůranost" typu, jak vyrazit nějakou bonifikaci...
Spořte si dle libosti na sebe, třeba na oddělený účet a po dohodě s manželem (SJM) mu to třeba ve věku 18ti let převeďte na jeho účet - vše jasné a žádného právníka určitě nepotřebujete.

A zcela obecně - pokud rodina normálně funguje, tak je riziko uplatnění těchto bodů mizivé. Tyhle právní úpravy řeší právě situace, kdy se něco sesype - kde třeba berete jistotu, že v debatovaném případě byla matka opravdu takový "nevinný chudáček"? Já tam třeba vidím hned několik bodů, kde bych měl o dotyčné jisté pochybnosti - zejména ta třetí smlouva je víc než podezřelá. Možná ji křivdím, možná ne - nevím, nechci soudit. Je ale asi evidentní, že tady právě nastala ta situace, kdy se vztahy rozsypaly, pak holt nastává čas pro právníky...

Já v tom nespatřuji nic nenemorálního-produkty jsou stát či fin. instituce je určitými úlevami či bonusy zvýhodňuje, zákon to umožňuje a ničním vysloveně nepodmiňuje, tak jaká vyčůranost?? Pouze se snažím dobře hospodařit s rodinnými financemi a využívám k tomu dostupných a zákonných prostředků - nic víc. A jestli je mezera v zákoně a není toto doslovně nijak právně ošetřeno tak (tzn.fin.hotovost na dětském kont=DAR dle § x zák. y)
Že bude rodina fungovat normálně vždy vám nikdo nezaručí a sesypat se to může kdykoliv, ale pak by tedy měla být jasná pravidla a ne aby na tom byli (jako ostatně vždy) biti jen ti, co to mysleli dobře a starali se aby i toho mála co mají k dispozici něco bylo...nejen pro sebe ale i pro dětičky z kterých se nakonec třeba vyklubou pěkní sobci :-(
I kdyby matka v tomto příběhu nebyla až takový "nevinný chudáček", tak i z vašeho příspěvku výše vyplívá, že synáček by se přinejmenším měl soudit s oběma rodiči - 1. smlouva byla "spotřebována" za trvání manželství - co tedy otec - ten "nespotřebovával"?? 2. Otec dlouhodobě neplatil výživné - což pro tento případ sice není směrodatné, ale cosi to o osobách a obsazení také vypovídá.... takže se ani moc nedivím, že ta paní se 3. smlouvou naložila tak jak naložila - TO VŠE Z ČISTĚ LIDSKÉHO HLEDISKA....

Jarko,
K 1) „Princip daru ve své úvaze vůbec neřeším, to řešíte stále jen vy“ ano, tak to je, protože to je podstatou věci. Dítě obdrželo nějaký dar a rodič mu ho vezme, což nesmí - dar nesmí vzít obdarovanému ani dárce, tak to prostě je. „Pokud se týká těch darů - darovací smlouvy se též uzavírají mezi svéprávnými, plnoletými občany“ – ne to není pravda, darovací smlouvy mohou uzavírat a běžně uzavírají i nezletilí a to jako dárci i jako obdarovaní..
K 2) „O jakém majetku u dětí tu stále hovoříte?? Máte na mysli věci osobní potřeby?? Vše ostatní je majetkem jejich rodičů…“ To fakt myslíte vážně? Vy neznáte dítě, které vlastní dům, pole, automobil, peníze?
K 3) Ano i zákonní zástupci - rodiče jsou omezeni v dispozici s majetkem svých dětí a platilo to už za Rakouska. Ukažte mi prosím zemi, kde to tak není?
K 4) Soudy posoudily, že porušovaní dobrých mravů nebylo, tak závažné, aby byly dány podmínky k vrácení daru. Navíc žalovaná ty peníze vzala a použila aniž by předtím dary zákonným způsobem vymáhala zpět, přičemž u třetího spoření již předem ani nepočítal, že s tím bude oprávněný vůbec disponovat.
K 5) To není nic novodobého, takový je život a myslím si, že my ani naše děti nejsme o nic horší než naši rodiče a prarodiče. Možná naopak, dříve byli staří rodiče daleko více závislí na dětech a ty jim péči ne vždy láskyplně vracely.

ad1) tak to děkuji za vyvrácení mé laické domněnky, já se domnívala, že toto už je věcí opatrovnického soudu?? Ale pokud je to opravdu tak - pak tedy nechápu statut dospělosti a svéprávnosti k právním úkonům... no nic, nechápu více věcí, které se dějí :-)
ad2)Já sice osobně neznám - asi pocházím ze zkromnějších poměrů, nicméně nezpochybńuji tuto možnost... ale pakliže se pohybujeme v rovině běžných rodin, které využívají spoření na dětských st.spořeních a účetech, pak vaše zobecňující tvrzení že "DĚTI PROSTĚ MAJÍ MAJETKY" je prostě úsměvné. Pochybuji,že netušíte, o čem tu mluvím.... rozhodně ne o milionářských dědicích polností, statků a továren - mluvíme tu o pár usmolených tisícovkách na stavebku .-)
ad3) - viz ad2)
ad 4) můžete nám dát návod jakým způsobem vymáhat zpět "dar" v podobě fin. hotovosti naspořené na stavebku na nezletilém (třeba 8 letém) dítěti ??
Možná že ho v této situaci dost zainteresovaných uvítá... :-)
ad5) No to se tedy máme na co těšit..... zpátky do středověku, morálka je přežitek!!!

Důsledek je jen jediný. Jak dojede stavební spoření, žádné další už dětem nezakládám. Ty trapné 2 tisíce ročně mně za ty případné tahanice fakt nestojí. Dětem samozřejmě dál spořím na jiných investičních produktech, někdy i riskantnějších, ale je to jen moje věc, protože tu základní jistinu pro ty peníze jsem vydělal jen já. Pokud se bude dařit, budou to mít moje děti v budoucnu snazší. Ale i když to samozřejmě je pro ně, nenechám si do těchto rozhodnutí kecat státem. To kolik dostanou dřív, nebo kolik později zdědí opravdu závisí až na vývoji v budoucnosti a na důsledcích pro celou rodinu.
Takže deklarované permanentní nezvratné darování přes stavební spoření a tedy ztrátu kontroly nad těmito penězmi za 2 tisícový bakšiš už opravdu ne.