Vlákno názorů k článku Soumrak vkladových produktů. Proč úroky na spoření nerostou? od Forejt - Podstata je v nenažranosti bank, pro které je...

Jenom proto, že zisky bank se počítají v miliardách neznamená, že jsou nepřiměřeně velké. Průměrný zisk vztažený k vlastnímu kapitálu bank (zjednodušeně řečeno majetku akcionářů) se pohybuje okolo 15% a zisky bank vztažené k objemu spravovaného majetku se pohybují v nižších jednotkách procent. Co Vám na tom přijde nechutně velkého?

Z čeho mají banky zisk? To bude u každé banky jinak. Banky, co neúčtují poplatky musí vydělat peníze na maržích nebo jinde. Banky, které mají vysoké poplatky mohou mít nižší marže...

Proč se zisk poměřuje k vlastnímu majetku? Jednoduše. Mohu investovat X dolarů. Mám je investovat do podniku A, kde mi přinesou a% nebo do podniku B kde mi přinesou b%? To je relevantní rozhodování.

Zisk k obratu je poměrně irelevantní (protože jsou banky terciální sektor, bude poměrně vysoký) a zisk k počtu pracovníků je už vůbec o ničem.

To, že si lidé myslí, že banky půjčují peníze jiných lidí může být podle mne méně zavádějící a škodlivý názor, než pokud si lidé budou myslet, že banky vytváří peníze ÚPLNĚ Z NIČEHO.

Banky vytváří peníze společně s DLUHEM. A dluh rozhodně není NIC. Zkuzte nesplácet své dluhy a uvidíte jaké nic se stane. :-)

Představte si, že někdo si od Vás koupí nějaké zboží a namísto penězi vám zaplatí směnkou, tj kusem papíru na němž se zaváže, že Vám kupní cenu zaplatí v budoucnosti. Budete mít takovou směnku za NIC? Určitě ne. A v tomto tkví podstata dnešních peněz. Je v nich inkorporován něčí závazek splatit budoucnu svůj dluh. Když máte na účtu v bance peníze, jste v podstatě věřitelem některého z dlužníků dané banky. Resp. všichni držitelé vkladů v bance jsou v postavení věřitelů vůči všem dlužníkům banky, protože na vašem vkladovém účtu není vedena evidence o tom, čí dluh dal vzniknout právě Vašim penězům. Uvedené platí pouze za předpokladu, že v daném státě by působila jen jediná banky. Avšak v praxi je bank více, než jedna. V takovém případě platí, že takovým "prvotním" dlužníkem držitele vkladu může být (a často tomu tak je) dlužník úplně jiné banky. Platí tedy, že v daném bankovním systému jsou všichni držitelé vkladů věřiteli všech dlužníků všech bank. Kvalita Vašich peněz ale závisí na kvalitě dluhů držených bankou, v níž máte veden vkladový účet. Celková kvalita peněz pak závisí na schopnosti všech dlužníků bank splácet své dluhy bankám, tedy na tom jak dobře a hladce šlape ekonomika.

Vcelku souhlasím.

Máte pravdu, že banky vytváří peníze společně s DLUHEM, proto je jsou dnes peníze DLUHEM. Avšak drtivá většina tohoto dluhu je nově vytvořená měna (z ničeho, v případě částečných rezerv, a jak dokazuje stránka anglické centrální banky (https://www.bankofengland.co.uk/-/media/boe/files/quarterly-bulletin/2014/money-creation-in-the-modern-economy.pdf), tak v Anglii nejsou dokonce banky omezeny ani povinnými rezervami) a dlužník se zavazuje, že to splatí.

Jedna z nejlepších definic peněz je uvedena z učebnici Ekonomie napsané českým ekonomek Robertem Holmanem:
"Jsou penězi, dokud je v ně důvěra."

A pak tu máme krásný paradox:
V dnešní době je většina peněz jen směsicí nul a jedniček někde na bankovním účtu. Tvoření nebo ničení peněz nebylo nikdy snadnější, stačí jen přidat nebo ubrat pár jedniček a nul daném účtu.

Důvěra na kterých peníze stojí, je tak přenesena na důvěru v instituci, která peníze spravuje a v důvěru v její poctivé účetní praktiky a kontrolní mechanismy. Dále důvěru v dohledový orgán nad těmito institucemi.

V poslední však velké banky velké banky přistiženy při manipulaci, kde čeho (http://www.washingtonsblog.com/2016/07/every-single-bloody-market-manipulated.html) Bankám, hlavně těm velkým, zkrátka VĚŘIT NELZE, protože podvod se stal je součástí jejich podnikání (http://investportal.cz/podvod-je-dnes-nedilnou-soucasti-strategie-velkych-bank)

A jak poznamenal nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz:
„Systém je nastaven tak, že i když vás chytí, pokuta je jen třešničkou na dortu oproti tomu, co jste si donesli domů. Pokuta je součástí nákladů na podnikání.“

Peníze nejsou dluhem. Naopak peníze jsou pohledávkou. Držím-li peníze mám v rukou (hladce převoditelnou) pohledávku za dlužníkem, který musí do splatnosti jeho splátky dluhu získat peníze ode mne, nebo od někoho jiného, kdo má peníze, aby mohl včas zaplatit své dluhy bance. Jinými slovy pokud od dlužníka něco koupím, pak dlužník použije utržené peníze (nebo jejich část) na splacení dluhu a tím tyto peníze opět zaniknou. Při úvěrové činnosti bank tak sice dochází k vzniku nových dluhů a peněz, současně však stejně průběžně dochází k tomu, že peníze se splacením dluhu bance zanikají. Peníze tak v podstatě vznikají jen na dobu určitou (na dobu, na kterou banka peníze půjčila dlužníkovi).

Důvěra je podstatou každých peněz. U zlata je to důvěra, že ho ostatní budou chtít se mnou směnit za zboží nebo služby. U peněz v systému zlatého standardu je to důvěra, že emitent bude schopen dostát svému závazku směnit peníze zpět na zlato. U účetních peněz je to důvěra, že dlužníci budou ochotni a schopni splatit své dluhy tím, že produkovat zboží a služby, které si budu moci koupit (já či kdokoliv jiný) za peníze, které ti dlužníci potřebují na to, aby své dluhy splatili bance.

Banka zde vystupuje v roli účetního, který vede účetní záznamy o existujících penězích a o tom, kdo ty peníze dluží a do kdy je musí splatit a o tom, kdo ty peníze vlastní. Zároveň je to banka, kdo dohlíží na to, aby dlužníci spláceli své dluhy. Držitelé peněz se tak nemusí o jednotlivé dlužníky a plnění jejich povinností starat. To za ně dělají banky, které také ručí svým vlastním kapitálem, za to, že dlužníci budou splácet řádně své dluhy. To, že dlužníci své peníze splácí se projevuje tím, že je za peníze co koupit (je to ekonomika a nabídka zboží a služeb, která sama o sobě dává penězům kupní sílu. A je to existence dlužníků, která je zárukou, že po penězích bude poptávka, protože dlužníci musí své dluhy splatit bance penězi. A dlužníci mají motivaci své dluhy splácet, protože nesplácení dluhů je velmi (až fatálně) ekonomicky nevýhodné a vylučuje dlužníky ze společnosti. V tomto se liší držení peněz od držení zlata. Držení zlata nebo zlatem podloženými penězi není spojeno s žádným dluhem dlužníka a není tak systematicky zaručeno, že jen samotné držení zlata bude aktivně způsobovat odpovídající nabídku zboží a služeb. U účetních peněz je taková nabídka zajišťována velmi účinně a zcela systematicky, protože každá existující peněžní jednotka disponuje nějakým existujícím dlužníkem.

Současný systém účetních peněz není zatížen žádným principem podvodu, či defraudace. Tento systém je principiálně zcela čistý a spravedlivý a nemá nic společného s frakčním bankovnictvím.

Pokud jde o principiální do systému přímo inkorporované "podvody" v opravdu obrovském rozsahu, pak ty se týkají bankovního systému, kde banky deklarují plnou konvertibilitu peněz na zlato, ale přitom vědomě emitují peníze, u kterých nejsou schopny dostát svým závazkům (směnit je na požádání na zlato). Tento systém částečného krytí skončil v roce 1971. Od té doby se objevují skandály spíše v tom smyslu, že banky manipulují tržní parametry (LIBOR) nebo nedokáží udržet na uzdě své tradery (Barrings Bank). Tento problém je ale řešitelný striktním rozdělením na obchodní banky a investiční banky. Investiční banky by se ale měly spíše jmenovat gamblerské ústavy, resp. možnost existence investičních bank by bylo namístě úplně zrušit, protože není žádného důvodu pro to, aby existovaly banky, které budou emitovat peníze podložené pouze nadějí, že ten, kdo si tyto peníze půjčí, uspěje při spekulacích na finančních trzích. V tomto ohledu by bohatě stačila existence makléřských firem, které budou obchodovat pouze s již existujícími penězi klientů.

@Richard Fuld Chápu Váš názor, že peníze nejsou dluhem. Ale podívejme se na to z druhého pohledu:
Kdyby se teoreticky splatily (prakticky to není možné a dále uvedu proč), tak by zmizeli všechny peníze. Z toho mi vyplývá, že peníze jsou dnes dluhem, zvláště když vznikají při úvěrování bance.

Píšete, že " každá existující peněžní jednotka disponuje nějakým existujícím dlužníkem". To by bylo pravda jen v případě, že nová měna vzniká jen při procesu úvěrování. Avšak, jak uvádí profesor Josef Jílek ve své knize "Finance v globální ekonomice I: Peníze a platební styk" banka tvoří novou měnu i nákupem aktiv bankou a dokonce i při platbě úroků (opět pouze nebankovní entitě) nebo výplatě svých zaměstnanců.

Profesor Josef Jílek dále uvádí, že peníze zanikají opačnými procesy. Tedy hlavně splácením úvěrů, včetně úroků nebankovním jednotkám, prodejem majetku a služeb bankami nebankovním jednotkám a např. i nákupem akcií banky nebankovním subjektem.

Toto je velmi podivné a neodpovídá to dalším mých zjištěním, o tom, jak funguje finanční systém.
Bernard Lietaer (jeden z projektantů Evropského měnového systému) ve své knize Budoucnost peněz uvádí:

"Trik vytvářející nedostatek, jenž je nevyhnutelný pro fungování systému, který tvoří peníze na základě bankovního dluhu, lidi nutí, aby mezi sebou soutěžili o peníze, které nebyly vytvořeny, a když se jim to nepodaří, trestá je bankrotem."

"Když banka tvoří peníze tím, že vám poskytne hypotéční půjčku ve výšce 100 000 liber, vytvoří jen jistinu, a to v momentu, kdy ji připíše na váš účet. Ona však očekává, že jí za zhruba dvacet let vrátíte 200 000 liber. Když to neuděláte, přijdete o svůj dům. Vaše banka nevytváří úrok; ona vás posílá do světa, abyste tam bojovali proti všem ve snaze přinést zpátky dalších 100 000 liber. Protože všechny banky dělají přesně to samé, systém vyžaduje, aby někteří účastníci zkrachovali a tím vám poskytli zbývajících 100 000 liber. Jednoduše řečeno, když vracíte úroky ze své půjčky, používáte jistinu někoho jiného."

Zjednodušeně řečeno peníze (měna) na zaplacení úroku NEBYLA NIKDY VYDANÁ. A jediným způsobem, jak tyto peníze získat do systéme je, že SI NĚKDO JINÝ VEZME ÚVĚR. Proto jsou DLUHY NESPLATITELNÉ.
Když tedy peníze na úrok nebyly vydány, nemohou při splácení ani zanikat - to by opravdu nefungovalo. Tak se zdá, že celá teorie účetních peněz zůstavá pouze teorií, značně vzdálenou od skutečného fungování. (ikdyž velká její část může být pravdivá)

Další skutečnosti, proč je současný systém tak nepřátelský pro běžné občany, jsou uvedeny v části Důsledky úroku v již zmiňované knize Budoucnost peněz (http://zlato.toje.in/dusledky-uroku.html)

Souhlasím s Vámi, že investiční banky jsou gamblerské ústavy a měli by být zakázány. Bohužel spojením tradičních bank a investičních bank začali tyto ústavy spekulovat i s vklady střadatelů.

Píšete, že "Banka zde vystupuje v roli účetního" a právě v tom je zásadní problém. Většina lidí si není vůbec vědoma, jak velké peníze získali např. při manipulaci LIBOR sazby (https://www.proinvestory.cz/proc-urokove-sazby-nerostou-a-v-nejblizsi-dobe-nejspise-ani-neporostou). Také se často bagatelizuje role vrcholového managementu při těchto podvodech, který o nich nutně musel vědět, na pouhé selhání traderů atd.
Také velmi dobře víme, jak dopal Enron, nebo klienti Bernieho Madofa.

K vedení poctivého účetnictví lze využít vhodnou aplikací blockchainu (nejlépe založené např. na technologii Hashgraph https://www.youtube.com/watch?v=SF362xxcfdk) čili distribuované elektronické účetní knihy, kde jsou záznamy ověřeny a opatřeny tzv. otiskem (kryptografický hash , který zabraňuje zpětně pozměnit záznam bez toho, aby byla tato změna detekována). Po zavedení takové technologie, by šlo začít bankám opět důvěřovat.

To, že společně se splacením dluhu zanikají i peníze, kterými je dluh splacen, nevede žádným logickým způsobem k tvrzení, že peníze jsou dluhem. Peníze jsou totiž opakem dluhu, takže dávat mezi dluh a peníze rovnítko je zjevně špatně. Druhým důvodem proč peníze nemohou být dluhem z toho důvodu, že zanikají společně je skutečnost, že při splacení mohou zanikat úplně jiné, než ty které spolu s daným dluhem v minulosti vznikly. Téměř na 100% platí, že dlužník svůj dluh splatí jinými (v budoucnu od někoho jiného získanými) penězi, než těmi, které získal v okamžiku, kdy si je půjčil. To znamená, že zanikající dluh a zanikající peníze nejsou spolu svázány tím, že by v minulosti i společně vznikly. I z tohoto důvodu nelze mezi peníze a dluh dávat rovnítko. Toto je důležité z toho důvodu, že těmito jinými penězi získanými od někoho jiného hradí dlužník nejen dluh, ale i úroky. Z uvedeného je tak zřejmé, že není třeba, aby banky společně s vznikem úvěru vytvářely další peníze, které by měli mít dlužníci k dispozici, aby mohli splatit svůj úvěr. Správně píšete, že banky vytváří v čase peníze dalšími úvěry a dalšími Vámi zmiňovanými způsoby, takže takto banky a dlužníci vytvoří dostatek peněz pro to, aby mohly obíhat v ekonomice a aby dlužníci mohli získat peníze jak pro splátky jistiny, tak i pro splátky úroků.

Vaše argumentace systematickým nedostatkem peněz na placení úroků je vadná, protože vychází ze zcela nereálného předpokladu, že všechny banky poskytnou úvěry, které budou všechny splatné pouze v jeden den a do tohoto dne už žádný další úvěr neposkytnou. Taková krajní situace je samozřejmě zcela odtržená o reality. Prakticky platí, že v podstatě splácení každého úvěru je rozloženo na části do jednotlivých splátek, takže v době splácení je peněz na splátku i úrok vždy dostatek a je také velmi pravděpodobné, že do dne splatnosti poslední splátky dojde samozřejmě k poskytnutí mnoha jiných úvěrů, které vytvoří dostatečnou peněžní zásobu na splacení i té poslední splátky i s úroky. Navíc platí, že banky vytváří peníze i jinými způsoby, než poskytováním úvěrů, takže peníze, které by mohly "chybět" na splacení úroků budou vznikat těmito způsoby. Jde o hrazení platů svým zaměstnancům, úhradu zboží a služeb svým dodavatelům, úhradu daní, obecně nákup čehokoli od nebankovních subjektů. Také z tohoto důvodu neplatí Vaše tvrzení, že peníze jsou dluhem. Vznik některých peněz není spojen s poskytnutím bankovního úvěru.

Takže, ano neplatí na 100%, že každá existující peněžní jednotka disponuje nějakým existujícím dlužníkem. Některé peníze, které vede banka na vkladových účtech jsou účetně v aktivech kryty nikoliv závazkem dlužníka ale např. nemovitým majetkem, který banka vlastní. Když banka koupí od nebankovního subjektu nemovitost, banka připíše na vkladový účet prodejce částku ve výši kupní ceny nemovitosti a do aktiv zaúčtuje částku odpovídající pořizovací ceně koupené nemovitosti. Aktiva i pasiva banky tak vzrostou o danou částku a peníze, které drží daný klient banky (prodejce) jsou kryty aktivem v podobě nemovitosti, nikoliv aktivem v podobě závazku dlužníka splatit půjčenou částku. Takto vzniklé peníze mohou zaniknout až po té, co banka zase nemovitost prodá nebankovnímu subjektu, což nemusí nastat nikdy, nebo až za tisíc let. Tyto peníze tak budou obíhat v ekonomice a budou k dispozici dlužníkům, kteří musí kromě splátky zaplatit i úrok. V případě, že banka nakoupí akcie od nebankovního subjektu, pak bance nic nebrání držet akcie do nekonečna (pokud emitent akcií bude dál existovat) a takové peníze tedy nemusí zaniknout nikdy (mohou zaniknout v okamžiku prodeje akcií nebankovnímu subjektu). Obdobně by to bylo s nákupem zlata, akcií, jiných komodit. Na tomto místě znovu opakuji, že mám za to, že uvedené operace s finančními aktivy, či s jinými spekulativní instrumenty včetně derivátů (s výjimkou hedgingu) by neměly být umožněny bankám, které jsou odpovědny za kvalitu peněz a měly by mít zakázány veškeré uvedené spekulace a jejich hlavní činností by mělo být poskytování úvěrů. Spekulovat na trzích by měly obchodníci, a to vždy výhradně jen s již existujícími penězi, nikoliv za jimi emitované peníze, protože pak není kvalita peněz vázána jen na kvalitu dlužníků bank, ale rovněž na kvalitu ostatních položek v bilancích bank. Asi se shodneme, že banky by neměly ohrožovat peníze svých klientů, kteří se domnívají, že držením peněz v bance se nijak neúčastní gamblerství ve finančním kasínu. Banka, která se položí v důsledku jejího gamblingu na finančních trzích totiž neohrožuje pouze peníze svých klientů. Ohroženy jsou tímto zcela nepředvídatelně i vklady klientů bank, které se chovají odpovědně a gamblingu ve finančním kasínu se neúčastní. Jen doplním, že banky samozřejmě nepoužívají ke spekulacím přímo peníze svých klientů. Banky spekulují s penězi, které vytvoří v okamžiku, kdy platí za nakupovaný investiční instrument. Avšak celková kvalita aktiv tak najednou podléhá nikoli schopnosti dlužníků banky splácet své závazky, ale často zcela iracionálním a nepředvídatelným náladám ve světovém finančním kasínu. A tímto způsobem banky ohrožují držitele vkladů, protože bankrot banky může dopadnout nejen na akcionáře a věřitele banky ale také na držitele vkladů. Řešením je odštěpením investiční části bilancí do investičních společností, které by nadále mohly provádět spekulace jen v penězi klientů k tomuto účelu svěřenými a s vlastním kapitálem, s tím že tyto společnosti by již nemohly tvořit peníze. Avšak nic není samospásné. Stačí si uvědomit, že minulou hypotéční krizi způsobily banky primárně svou úvěrovou činností, nikoliv spekulacemi ve finančním kasínu, které se do onoho procesu zapojily až sekundárně. V daném případě by nás tedy nespasilo ani rozdělení bank na obchodní a investiční. Toto řešení neřeší všechna rizika.

Podvodnému jednání nezabráníte ani blockchainovou účetní knihou, protože většina podvodů spočívá právě v tom, že do účetnictví nebylo zaneseno, co tam být mělo, nebo tam byly zaneseny nepravdivé a/nebo zkreslené údaje, čemuž blockchain nijak nezabrání. Tyto údaje budou chybět, nebo budou zaneseny kresleně i v účetní knize, která bude mít formu blockchainu.

Knihu Budoucnost peněz jsem měl v plánu přečíst. Po té, co jste mi z ní odcitoval ty nesmysly, mi přijde, že si asi najdu nějaký smysluplnější způsob trávení času. Proti teorii "nedostatku peněz na placení úroků" jasně mluví (kromě výše uvedeného) velmi dlouhá praxe účetních peněz, která také dokládá, že toto není problém. V každém okamžiku totiž platí, že v oběhu je mnohonásobně více peněz, než činí souhrn právě v ten den splatných jistin úvěrů a úroků. Argument nedostatku peněz na úroky je jednoduše nesprávný.

@Richard Fuld
Knihu Budoucnost peněz byste si měl opravdu přečíst abyste pochopil podstatu systéme, proč jsou dluhy nesplatitelné.

Celý váš první odstavec je jedná velká demagogie. Správně píšete "Téměř na 100% platí, že dlužník svůj dluh splatí jinými (v budoucnu od někoho jiného získanými) penězi, než těmi, které získal v okamžiku, kdy si je půjčil. ... I z tohoto důvodu nelze mezi peníze a dluh dávat rovnítko"
Tady nejde o to, že jsou to jiné bankovky (kdyby byly vyplaceny ve fyzické formě). Tady jde o sumu peněz (tedy přesněji fiat měny), která vzniká a zaniká.

Stejně pak nechápete podstatu nedostatku peněz. Jelikož peníze můžete splatit jen tím, že si někdo další půjčí, tak tu vzniká problém, kde se vezmou peníze na zaplacení toho nového úvěr atd.
Dané zjednodušení, že by všechny banky chtěly úvěry splatit v jeden den právě ukazuje na PODSTATU tohoto problému. Zjednodušeně řečeno peníze (měna) na zaplacení úroku NEBYLY NIKDY VYDÁNY.

Z toho vyplývá, že dnešní systém bude fungovat do té doby, dokud se bude (dlouhodobě) více půjčovat než splácet. Navíc se platí úroky z úroku = složené úročení = exponenciální růst. Každému, kdo používá selský rozum, je jasné, že na konečné planetě nemůže nic růst do nekonečna. Teorii nekonečného růstu snad věří už je ekonomové, kteří jsou placeni finančními institucemi (ti zkrátka musí).

Navíc tu máme značnou saturaci všech trhů (prodeje aut začínají celosvětově klesat a také krize v roce 2008 byla z velké části způsobena nadvýrobou, kromě těch všech spekulací s hypotékami) více viz http://investportal.cz/puvod-dnesnich-ekonomickych-problemu

Zkrátka více důvěřuji výzkumu pana Bernarda Lietaera a zastáncům rakouské ekonomické školy (od Misese až po Rothbarda a další), kteří poukazují na problémy a neetičnost vytváření peněz z ničeho, než zdání etičnosti, který tu uvádíte Vy.

Pak je tu jedna zásadní otázka: Jaký je vlastně rozdíl mezi bankovnictvím částečných rezerv a praxí účetních peněz? Téměř žádná jen tu není omezení mírou povinných rezerv (jediné omezení je ochota si půjčit) a banky mohou vytvářet novou měnu i mimo úvěrování (což dává bankám ještě daleko větší moc než v případě částečných rezerv)!

Velice jste mě pobavil svým výrokem:
"Proti teorii "nedostatku peněz na placení úroků" jasně mluví (kromě výše uvedeného) velmi dlouhá praxe účetních peněz, která také dokládá, že toto není problém."

Opak je pravdou - největší letadlo (Ponziho schéma), ekonomika založená na levném kreditu ( vámi zmíněná praxe účetních peněz) právě dolétává. Systém reálně odumřel již v roce 2008 a od té doby je všemožnými způsoby udržován uměle při životě. Veškeré programy kvantitativního uvolňování byly jen skrytou záchranou bank. http://investportal.cz/zase-skryte-zachranujeme-banky

Země EU v letech 2008 až 2011 vydaly na záchranu bank asi třetinu evropského HDP, většinou ze státních fondů. Dalších více než 16 bilionů (pozdější zdroje z částečného auditu Fedu uvádějí čísla až 26 bilionů)! dolarů poskytla americká centrální banka (Fed) největším finančním institucím a korporacím nejen ve Spojených státech, ale po celém světě, hlavně tedy v Evropě. A kdo ví, jaké možné machinace se dělali s finančními deriváty, aby to systémové banky nepoložilo.

"Dané zjednodušení, že by všechny banky chtěly úvěry splatit v jeden den právě ukazuje na PODSTATU tohoto problému. Zjednodušeně řečeno peníze (měna) na zaplacení úroku NEBYLY NIKDY VYDÁNY."

Váš pohled na věc je statický a ještě úplně mino realitu. Na danou věc je třeba pohlížet dynamicky. Jednoduše dlužníci splácí své splatné závazky (včetně placení úroků) penězi, které zatím obíhají v ekonomice a pocházejí z úvěrů jiných lidí a které budou mít splatnost teprve v budoucnu. Vámi uvedená situace, kdy budou všechny existující úvěry splatné v jeden den je zcela mimo realitu a neříká vůbec nic o podstatě daného peněžního systému.

Nejlépe ilustruje skutečnost, že pokud peníze obíhají, není třeba, aby kvůli splácení dluhů musely vznikat další peníze, následující příklad. Do hotelu přijde v 19:00 hod. muž a chce se ubytovat. Recepční ale má všechny pokoje rezervovány. Hostu ale nabídne možnost rezervovat si některý z již rezervovaných pokojů s tím, že se často stává, že host nedorazí a rezervace propadne. Recepční požádá o zálohu 100 dolarů a řekne mu, aby přišel za hodinu (ve 20:00), kdy se rezervace ruší a je možné pronajmout takto neobsazený pokoj. Host souhlasil a poskytl zálohu. Recepční dlužila 100 dolarů kuchaři, použila hostovu zálohu a zaplatila svůj dluh, kuchař dlužil 100 dolarů servírce, splatil tedy svůj dluh, servírka dlužila 100 dolarů recepční a splatila svůj dluh, ve 20:00 přišel host a dověděl se, že bohužel všechny rezervované pokoje byly řádně obsazeny a recepční vrátila hostu jeho 100 dolarů. Uvedený příklad ilustruje, jak k umoření tří dluhu ve výši 100 dolarů /celkem 300 dolarů/ postačoval oběh toliko jednoho sta dolarů po dobu několika minut. Z uvedeného je zřejmé, že tedy neplatí automaticky ani Vaše podmínka pro funkčnost daného systému, že by se vždy muselo více půjčovat, než splácet. Tato Vaše myšlenka přehlíží dynamické fungování systému v čase a vychází z onoho zcela nesprávného statického pohledu na věc, kde by všechny dluhy byly cyklicky spláceny pouze v jeden den.

Samozřejmě také není nic špatného na tom, že je třeba, aby si lidé půjčovali peníze, aby peníze vůbec mohly existovat. Představte si malou společnost bez peněz a v ní 3 subjekty (pekař, rybář a řezník). Pekař nabídne řezníkovi pecen chleba za 3 kotlety, řezník souhlasí přijme chleba a zaváže se kdykoliv v budoucnosti dodat pekaři tři kotlety. Rybář nabídne řezníkovi 3 ryby za 3 kotlety a řezník nabídku přijme. Pekař získá 3 ryby a zavazuje se kdykoliv v budoucnu na požádání dodat rybáři 3 kotlety. Rybář dále nabídne 3 ryby pekaři za 1 pecen chleba. Pekař nabídku přijme a poskytne pecen chleba. Rybář se zaváže kdykoliv v budoucnu na požádání dodat pekaři 3 ryby. Vidíme, že při každé transakci dochází k dodávce a současně k vzájemným závazkům. Závazky jsou uváděny v rybách, pecnech chleba a kotletách. Mohly by ale být vyjádřeny v universální hodnotové jednotce, např. v korunách. Pekař by tak měl pohledávku za řezníkem nikoliv 3 kotlety, ale 3 koruny. Rybář by měl za pekařem i za řezníkem pohledávku nikoliv jeden pecen a 3 kotlety. Měl by pohledávky ve výši 3 koruny. Řezník by neměl pohledávku žádnou. Měl by jen závazky vůči pekaři a rybáři (obou by dlužil 3 kotlety, resp. 3 koruny). A účetní peníze nejsou ničím jiným, než záznamy to pohledávkách a závazcích, které vznikají a zanikají mezi jednotlivými členy společnosti a banky jsou do značné míry jen účetní firmy, které o těchto závazcích a pohledávkách účtují. Každá jimi evidovaná koruna má svého věřitele i dlužníka. Na uvedeném systému účetních peněz není vůbec nic špatného, či podvodného. Účetní peníze jsou v podstatě toliko zcela neutrální účetní záznamy v účetních knihách bank.

Rozdíl mezi systémem založeným na účetních penězích a frakčním bankovnictvím samozřejmě je velký. Frakční bankovnictví je systém emitující směs komoditních peněz, jež jsou stoprocentně směnitelné za předem daný objem měnového kovu, který drží banky ve svých sejfech jako 100% rezervu a účetních peněz, které takto směnitelné nejsou a proti nimž v aktivech bank "leží" závazky dlužníků splatit své dluhy. Výsledná směs nezaručuje 100% směnitelnost za měnový kov, což ale banky nebyly v rámci frakčního bankovnictví povinny dodržet. Banky ve frakčním bankovnictví tak byly zatíženy rizikem selhání dlužníků při splácení úvěrů a současně byly zcela systematicky vystaveny riziku runu na banku ak krachu pro neschopnost banky vyměnit veškeré předložení peníze za měnový kov. Opravdu špatná situace pro banky i pro klienty. Proto také nakonec došlo ke zrušení směnitelnosti emitovaných bankovek za zlato a přechodu na 100% účetní systém. Je třeba si povšimnou jedné velmi důležité věci. Pokud by ve frakčním bankovnictví platilo, že povinnost směny za měnový kov se týká pouze bankovek a pouze bankovky by byly vydávány oproti vložení měnového kovu do banky, a účetní peníze by byly emitovány pouze jako bezhotovostní (tedy ve formě záznamů na peněžních účtech, pak by ona symbióza mezi systémem účetních peněz a komoditních peněz mohla fungovat, protože by platilo, že veškeré bankovky by byly směnitelné za zlato a riziko runů na banku by nehrozilo.

Stejně tak v systému 100% účetních peněz je problém pouze s hotovostí a pokud by byly peníze pouze v bezhotovostní formě, nebylo by ani zde riziko runů na banku, jehož podstata se však velmi liší od rizika v systému komoditních peněz.

Pana Fulde, to co uvádíte jsou pouze argumentační triky zastánců "poctivosti" účetních penězích.

To co u uvádíte na příkladu recepční sice funguje, ale jen mezi nebankovními entitami. Když zaplatíte dluh bance, tak se přece tyto peníze zničí a tak je NIKDO DALŠÍ NEMŮŽE POUŽÍT k zaplacení svého dluhu.

Proč pořád uvádíte, že Frakční bankovnictví musí být spojeno s komoditou? Ano původně to tak bylo, ale veškeré mé známě učebnice ekonomie učí o frakční bankovnictví bez zmínky krytí komoditou.

Píšete: "banky jsou do značné míry jen účetní firmy, které o těchto závazcích a pohledávkách účtují. Každá jimi evidovaná koruna má svého věřitele i dlužníka. Na uvedeném systému účetních peněz není vůbec nic špatného, či podvodného. Účetní peníze jsou v podstatě toliko zcela neutrální účetní záznamy v účetních knihách bank."

Jak jsme si již uvedli jinde NE Každá jimi evidovaná koruna má svého věřitele i dlužníka, banky totiž tvoří nové peníze i výplatě svých zaměstnanců a nákupu aktiv od nebankovní entity.

Lze souhlasit s tím, že Účetní peníze jsou v podstatě toliko zcela neutrální účetní záznamy v účetních knihách bank. Problém vak leží jinde. Podvod je to, je lidem prezentováno, funguje bankovní systém a uvádí se, že banky půjčují peníze jiných lidí. To je záměrná dezinformace!
Nikde Vám neřeknou na rovinu:
"Vážený zákazníku, my vytváříme měnu z ničeho, když si u nás vezmete úvěr. Po splacená úvěru zase tato měna zmizí, ale mi si necháme tučně zaplatit riziko, že byste je nám nevrátil zpět. Kde získáte měnu na zaplacení úroku již necháme na Vás. Běžte si soutěžit s ostatními, aby jste je získali. Jo a jen tak mimochodem někdo další si u nás musí půjčit, abyste mohl tuto měnu získat"
Kolik lidí by si pak chodilo do banky půjčit?

Také Vám neříkají: "Dejte nám své peníze. My si s nimi budeme hrát na finančních trzích a jestli vše půjde dobře, tak Vám peníze vrátíme i s malým úrokem, jinak máte smůlu" nejlépe, když nám ztráty zaplatí daňový poplatník Viz. kyperský scénář https://www.investicniweb.cz/2013-4-2-vklad-v-bance-neni-bez-rizika-politici-lzou/

Dále si banky za toto vedení "poctivého" účetnictví nechávají nehorázně zaplatit pomocí úroku. Navíc Vám peníze (měna) na zaplacení úroku NEBYLY NIKDY VYDÁNY. Banky taky mají neomezenou moc nad danými účetními knihami

Jak chcete zajistit jejich poctivost, když i nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz prohlásil:
„Systém je nastaven tak, že i když vás chytí, pokuta je jen třešničkou na dortu oproti tomu, co jste si donesli domů. Pokuta je součástí nákladů na podnikání.“ ???

Ano máte pravdu, že ten příklad s recepční není úplně ideální, resp. je vyloženě špatný. :-) To však nemění nic na skutečnosti, že v jakémkoliv(!) peněžním systému bude pro splácení dluhů včetně úroků postačovat, pokud množství obíhajících peněz bude v každém okamžiku převyšovat množství AKTUÁLNĚ DANÝ DEN(!) splatných splátek dluhů (obsahujících samozřejmě i úroky). Copak je tak těžké představit si, že tato podmínka je zcela nepochybně každý jednotlivý den fungování systému účetních peněz mnohonásobně(!) splněna? Přece stačí si porovnat kolik v daném roce splacených bankovních úvěrů připadá průměrně na jednotlivý den v roce a tuto částku porovnat s objemem peněžní zásoby. Takže řešit otázku, zda existuje dostatek peněz na splácení úroků, mi přijde zcela marginální až dětinské.

To že poukazujete na to, že je třeba, aby si kromě jednoho dlužníka půjčili peníze v bance i další subjekty, aby bylo možné dluhy bankám splácet i s úroky, znamená pouze triviální fakt, že systém účetních peněz funguje pouze tehdy, pokud se koloběh poskytování a splácení úvěrů (a tedy i samotná produkce zboží a služeb a jejich spotřeby) stále udržuje v chodu. Není to žádná systémová chyba, která by znemožňovala, aby systém účetních peněz hladce fungoval. Opět stačí si představit, že k tomu, aby byly vytvořeny peníze i na úrok ke každému poskytnutému úvěru, plně postačuje pokud se kdykoliv v průběhu doby (obvykle několik let), do které má dlužník splatit dluh a úroky, objeví další dlužník, který si půjčí alespoň částku, kterou představují ony úroky. Tato představa je však relevantní jen v okamžiku samotného startu celého systému od úplného počátku. V situaci, kdy je již tento systém nějakou dobu "v běhu" totiž platí, že peníze na splacení budoucích úroků byly vytvořeny v už minulosti, ještě před poskytnutím dalšího úvěru, nebo budou vytvořeny v blízké budoucnosti, resp. že takových peněz je agregátně v době přijetí úvěru (nebo bude v blízké budoucnosti) mnohonásobně(!) více, než je aktuálně potřeba k splacení splatných úvěrů včetně úroků z těchto úvěrů. Opakuji, že Vaše čistě teoretické statické(!) úvahy, jež jsou zcela odtrženy od reality fungování onoho dynamického(!) peněžní systému, jsou zcela nesmyslné.

A nejde o žádné argumentační triky. Moje argumenty jsou čistě racionální a pokud je nejste schopen (nebo nechcete) pochopit, chyba je na přijímači nikoli na vysílači. :-)

K frakčnímu bankovnictví. Tvrdím, že mi jako racionální přijde uvažovat pouze frakční bankovnictví, kde by se za držení rezerv považovalo držení měnové komodity. To mi dává smysl. Držení účetních peněz (přesněji likvidity) - kterou si každá banka kdykoliv může půjčit od centrální banky, která je při splnění určitých podmínek dokonce povinna takovou půjčku poskytnout - jako rezervy vůči povinnosti banky vyplácet zase jen účetní peníze (hotovost), mi naproti tomu přijde iracionální. Znova opakuji, že samozřejmě lze(!) o rezervách uvažovat i v rámci systému účetních peněz, kdy rezervu budou představovat účetní(!) papírové peníze emitované centrální bankou (nebo likvidita držená na rezervním účtu centrální banky, nebo státní dluhopisy přijímané centrální bankou jako kolaterál k zajištění půjčky likvidity nebo hotovosti). Tato konstrukce mi ale přijde konstrukce jako zcela bezúčelná a nesmyslná. Dává mi smysl pokud můžete bankou emitované peníze směnit za bankou držené rezervy v podobě měnového kovu, protože takto zcela vystupujete z peněžního systému (směněné peníze zanikají takto i ve zlatém standardu zanikají). Rezervy zde slouží k tomu, aby Vám banka tento exit z peněžního systému umožnila (rezervy systému se pak tvoří opačně, tedy vstupem do peněžního systému, tak že někdo do banky měnový kov vloží výměnou za peníze). Avšak nedává mi žádný smysl možnost vyměnit bezhotovostní účetní(!) peníze evidované konkrétní bankou na vkladovém účtu za papírové opět toliko účetní peníze(!), které jsou rovněž účetně evidovány (pouze souhrnně) centrální bankou jako celkové množství emitované hotovosti. Při této operaci (výběr hotovosti) zcela zjevně zůstáváte uvnitř celého peněžního systému, žádný exit z peněžního systému se nekoná. Jediný možný exit ze systému účetních peněz je směnit vlastněné peníze za něco jiného (utratit je). K tomuto exitu však zjevně není třeba jakýchkoli bankovních rezerv v podobě bankou držené hotovosti, likvidity nebo státních dluhopisů! Nicméně jak píšu, každý může smysl bankovních rezerv vnímat odlišně, než ho vnímám já.

Z teoretického hlediska je podle mě rovněž vyloučeno, aby banky držely skutečné rezervy ve formě fiduciárních prostředků (kam účetní peníze spadají). Tedy jakmile jsou peníze "odtrženy" od nějaké komodity, za níž by byly povinně bankou(!) směnitelné, tak ztrácí smysl mluvit o skutečných rezervách. Účetní peníze jsou zcela autonomní bez jakékoliv povinné konvertibility za něco jiného, než zase jen za účetní peníze (hotovost). I z tohoto úhlu pohledu mi nedává smysl mluvit v systému účetních peněz o rezervách. Přesto však existuje i v tomto systému pojem povinné minimální rezervy. Já to považuji za matoucí úplně stejně jako pojem vkladový účet, který je zcela namístě v systému komoditních peněz, kde vklady vznikají tím, že přinesete měnovou komoditu do banky a získáte potvrzení o tomto vkladu ve formě peněz. Avšak v systému účetních peněz, kde peníze nevznikají tak, že je někdo vloží a vkladový účet, považuji za mnohem vhodnější mluvit toliko o peněžním účtu, nikoli však o účtu vkladovém. V systému komoditních i účetních peněz mají tyto účty stejnou funkci, tedy evidovat zůstatky na těchto účtech, přesto mám za to, že rozdíl v principu vzniku obou druhů peněz je natolik zásadní, že by měl být zohledněn i v pojmenování účtů, na nichž se peníze evidují.

K tvorbě peněz bankami. Ano, už několikrát jsme se vzájemně ujistili, že banky netvoří peníze jen pomocí úvěrů. Banky tvoří peníze také tehdy, pokud za cokoliv platí nebankovnímu subjektu. V mém příkladu s rybářem, pekařem a řezníkem jsem uváděl jen příklady vzniku peněz pocházejících z úvěrů (řezník se zavázal dodat v budoucnu kotlety v určité ceně, což je analogie k závazku v podobě úvěru). Pokud bychom do příkladu zahrnuli i banku, pak bychom ten příklad transformace vzájemných věcných závazků na účetní peníze jen zbytečně zkomplikovali. Pro pochopení podstaty účetních peněz a jejich morální nezávadnosti je však tato konfigurace zúčastněných stran postačující. Pokud se týče toho, jak nakupují banky, tak zde samozřejmě také není žádný morální problém.

Banky nakupují také jakoby "na úvěr", který poskytují v podstatě samy sobě. Banka platí dodavateli tak, že připíše předmětnou částku na vkladový účet dodavatele, stejně jako by připisovala půjčené peníze, kdyby poskytovala tomuto dodavateli úvěr. Zároveň ale zaúčtuje danou částku do svých nákladů, což vede k poklesu hospodářského výsledku a návazně také k poklesu vlastního kapitálu banky (na rozdíl od poskytnutí úvěru zde nedochází k růstu aktiv o částku poskytnutého úvěru). Materiální výsledek dané transakce je tak stejný, jako by banka zaplatila "vlastními penězi". Banky ale vlastní peníze, které by si vedly samy sobě na jimi vedeném vkladovém účtu nedisponují, proto platí zprostředkovaně přes úbytek vlastního kapitálu. Na tomto samozřejmě není nic špatného. Pokud by se banka pokusila připsat peníze na vlastní vkladový účet, pak by pro ni tyto peníze neměly žádnou hodnotu, protože by tyto peníze sice vlastnila avšak zároveň by je sama sobě dlužila. :-) Může se zdát, že banka má výhodu v tom, že nikdo při této "úvěrové transakci" neposuzuje kredibilitu banky, zatímco kdokoliv jiný by si chtěl od banky půjčit, bude jeho kredibilit zkoumána. Takový názor ale přehlíží skutečnost, že hospodaření bank podléhá dohledu centrální banky. Pokud by banka utrácela "na úvěr" (přesněji z vlastního kapitálu) příliš mnoho peněz, pak by přestala plnit regulační požadavky centrální banky a mohla by přijít o licenci a zbankrotovat, jako jakýkoliv jiný subjekt, který se nezodpovědně zadlužuje.

K údajnému klamání lidí. Opakuji, že je odpovědností lidí, čemu uvěří a na základě čeho se rozhodují. Rozhodně nelze považovat za podvod ze strany banky, že někdo jiný lidem vykládá, že banky půjčují peníze, které si u bank uloží, tedy že banky fungují na principu frakčního bankovnictví, resp. multiplikace vkladů. Pokud lidé zakládají svá rozhodnutí na nesprávných informacích, byť poskytovaných akademickými autoritami nebo v odborné literatuře, pak za toto nenesou odpovědnost banky. Odpovědnost banky za klamání zákazníků by připadala v úvahu, pouze pokud by takové informace byly součástí smluvní dokumentace. Banky samozřejmě také nejsou povinné školit zákazníky, jak funguje ekonomika a peněžní systém a mají samozřejmě právo krýt se před případnými ztrátami z nesplácení úvěrů rizikovými přirážkami. Ostatně na uzavření úvěrové smlouvy jsou třeba vždy dva. Banka a zájemce o úvěr. Pokud zájemce má za to, že nabízené podmínky jsou pro něj nevýhodné, nemusí smlouvu uzavřít.