Názory k článku Rizika státního bankrotu, věc (naštěstí) nepoznaná

Pro ty, kdo hlasovali v anketě, že Česku reálně hrozí bankrot.

Jan Bureš: Nestrašte, bankrot Česku nehrozí

Státní rozpočet je nesmrtelné téma. Máloco se teď veřejně probírá tak důkladně, jako děravá státní kasa. Další analýzy už sotva mohou přinést převratně nové informace. S narůstajícím veřejným dluhem tak bude jen sílit oprávněné volání po reformách. Takovým hlasům přitom nově dodává na naléhavosti fakt, že některé země unie – zejména Maďarsko a Řecko – balancují na hraně bankrotu.

Všechno by ale mělo mít své meze: malování strašáků je sice lákavá, ale krátkozraká strategie, která může přinést více škody než užitku. Na rovinu: nejsme v situaci, že by nám hrozil bankrot. A ani se do ní jen tak nedostaneme.

Dluží každý

I když se stavem našich financí rozhodně nemůžeme chlubit, český veřejný dluh pořád zůstává na evropské i světové poměry nízký. Na úrovni necelých 40 % HDP je hluboko pod průměrem Evropy (80 % HDP) a daleko od úrovně, kvůli níž mají země skutečný problém prodat na trzích nový dluh. I při katastrofálním scénáři pokračujícího rychlého zadlužování nastartovaného krizí, bychom potřebovali alespoň deset až patnáct let, abychom se přiblížili mizernému stavu Řecka (dluh 115 % HDP).

Falešná je také představa, že stát musí někdy v budoucnu všechny své dluhy splatit. To je velký omyl: stát vzhledem k své nesmrtelnosti pouze musí udržovat rozumnou míru zadlužení. Prakticky každá země na světě měla, má a bude mít nějaký veřejný dluh, který ochotně financují soukromé subjekty. U nás jsou to například lidé spořící na penzi (penzijní fondy) nebo na bydlení (stavební spořitelny), kteří nakupují státní dluhopisy, a nepřímo tak státu půjčují.

Důležité je, aby veřejný dluh zůstal v rozumných mantinelech a investoři neztratili důvěru v možnost jeho splácení. Právě kvůli ztrátě této důvěry má problém Řecko. Jeho dluh v kombinaci s devítiprocentním deficitem znamená, že Řekové na trzích potřebují tento rok prodat 20 % HDP nového dluhu. To už je v součtu s nulovou důvěryhodností řeckých statistik opravdu akutní problém, který bankrotem skutečně zavání.

O čertech a jiné havěti

Bylo by samozřejmě hloupé se tímhle utěšovat a stlát si na vavřínech. Naše fiskální situace totiž opravdu není růžová, a to především uvědomíme-li si rychlost stárnutí populace a vysoké zdanění (především práce). Nafukování strašáků a malování čertíků na zdi – jakkoli dobře míněné – nám ale nepomůže.

Dá se pochopit, že jeho účelem je rozhoupat nemístně klidné politiky k potřebným reformám. Nafukovaní strašidelného zámku je ale dvojsečnou zbraní: může totiž výrazně ovlivnit také chování běžných lidí a podnikatelů. Na konci minulého roku jsem kupříkladu musel několik klientů ujišťovat, že opravdu nehrozí státní bankrot a nemá smysl převádět všechny volné peníze z korun do eur.

A je tu ještě jedno riziko: přehánění může vést i k neadekvátní reakci vlády. Naše fiskální problémy nemají akutní povahu, a můžeme (i bychom měli) si proto dovolit promyšlenou reformu, která zohlední většinu skutečných problémů: vysoký podíl mandatorních výdajů, vysoké zdanění práce, neprůhledné vykazování rozpočtu. Zdání akutního problému může vést politiky k zbytečně bolestivému a neefektivnímu řešení. Takovému, které přijímají vlády zemí na hraně bankrotu, když je trhy donutí ořezávat výdaje hlava nehlava.

Ekonomové, kteří dnes straší českým bankrotem, si podřezávají větev i sami pod sebou. Co budou říkat, kdyby se – nedej bože – někdy v budoucnu naše veřejné finance dostaly do opravdu bezvýchodného průšvihu. Bude pak jejich varováním ještě někdo věřit?

Jan Bureš
Autor je hlavním ekonomem Poštovní spořitelny ČSOB

Tomáš Sedláček: Hrubý dluhový produkt aneb Smysl nesmyslu

A už to zase jedeee! Třikrát hurá: ten šíleně hrubý domácí produkt jemně vzrostl, kvartálně o 0,8 %. Zase bude lépe, mámo, zase bude lépe, táto! Celé je to ale nesmysl. Přátelé ekonomové, řekněte mi, jak by vypadal růst bez deficitního anabolika? Náš slovutný HDP by se zřejmě propadal dvojciferným tempem. Stejně jako ten americký „růst“, ten by ale zřejmě dosahoval propadu až kolem 20 procent HDP. Je to takové HaHaDP.
O HDP nemá smysl mluvit

Debata o růstu HDP je tedy nesmyslná. A tentokrát nikoli z filozofických nebo metodologických důvodů, ale z čistě technických a ekonomických. Jaký smysl má statistika HDP za situace násobně vyššího deficitu v jeho pozadí? Pro neekonomy: HDP se dá ovlivňovat pomocí dluhu. Pokud chcete vysoký růst v daném roce, to není žádná věda, prostě do ekonomiky napumpujte peníze. Jaký smysl má ale měřit růst, pokud jsem si na něj půjčil? Jinými slovy, deficit a růst jsou závislé proměnné, spojené nádoby. Růst, který všude kolem vidíme, je umělohmotný růst. V tomto slova smyslu to není růst díky ekonomice, ale díky státu. Navrhuji změnu terminologie: HDP je totiž nyní Hrubý Dluhový Produkt.
Blázni a cestování časem

Příklad: pokud si půjčím 10 procent mého příjmu, asi jen opravdový blázen bude tvrdit, že jsem daný měsíc o 10 procent bohatší nebo přesněji: produktivnější. Nejsem ani o korunu. Ale opticky můj příjem skutečně vzrostl, mohu (díky půjčce!) utrácet o 10 procent více.

Peníze jsou forma energie. Kam je dáte, zasadíte, tam se něco děje. Peníze se mohou přelévat horizontálně, tedy geograficky – z místa na místo. Rychlost a volnost tohoto pohybu se stala průvodním jevem (nebo tahounem?) globalizace. Peníze se ale mohou (na rozdíl od lidí) pohybovat i v čase. Cestování časem jim umožňuje jejich základní charakteristika: protože se jedná o abstraktní konstrukt, nejsou vázány hmotou, prostorem ani časem. Stačí slovo, třeba psaný nebo i verbální slib „rozjeďte to, zaplatím to“, a v Dubaji se mohou začít stavět megalomanské mrakodrapy.

Pochopitelně, bankovky a mince časem cestovat nemohou, ale to jsou jen symboly, zhmotnění, ztělesnění či inkarnace maličké části této energie. Díky této vlastnosti peněz můžeme energeticky tunelovat budoucnost ve prospěch současnosti. Dluh dokáže přesouvat energii z budoucnosti do současnosti.
Podobnost peněz a alkoholu

Alkohol má totiž také tu zvláštní moc. Nedokáže zvýšit celkovou náladu nebo energii dotyčného, ale dokáže ji přesunout z následujícího dne. Jinými slovy „energetická hodnota“ víkendu je konstantní, jen se jí kus přesunul z budoucna (sobotního rána) do současnosti (pátku večera). Alkohol vyluxuje, stejně jako peněžní dluh, energii ze sobotního rána a přesune ji, investuje ji do pátečního večera. A máme najednou tolik energie, že se až začínáme chovat jinak, mimo naši normu. Jsme troufalejší, více spotřebováváme a šíleně se bavíme. Peníze mají mnohem delší dosah než víkend.
Pozor, šampáňo má bubliny!

Mluví se, byť nesměle, o otvírání lahví sektu. Pomalu ale s tím opojným nápojem plným bublin (spekulativních, dluhových, finančních?), který stoupá do hlavy! Víte, kdy opravdu skončí krize? Až zaplatíme dluhy, kterými jsme ji překryli.

Ekonomové, kteří dnes straší českým bankrotem, si podřezávají větev i sami pod sebou. Co budou říkat, kdyby se – nedej bože – někdy v budoucnu naše veřejné finance dostaly do opravdu bezvýchodného průšvihu. Bude pak jejich varováním ještě někdo věřit?.......­.............­...No prostě řeknou „já vám to říkal“.

Už aby mi skončilo stavební spoření a penzijní připojištění.Vybrat peníze z banky která investuje do dluhopisů. Všechny peníze vybrat a uložit do zlata. Takovému rozhazovačnému státu kde je jasné, že to nemůže nikdy splatit, může půjčit jenom blázen.

Kdyby ČNB vyměnila všechny úspory občanů za dolary a tím půčky státu vrátila do zahraničí....­.......Zároveň by se měnily Kč za nové Kč a to v poměru 1:50. Ceny v obchodech by zůstaly stejné. Všichni střadatelé by byli ožebračeni, stát by ozdravěl, přesně jak to bylo v roce 1953.........­..Takže, ty vaše romány jsou podle mne zbytečné. Zkutečnost v životě je někdy jednoduchá a tvrdší !

Patřím ke generaci, která už existovala v době měnové reformy (i když v malém vzrůstu). Skutečné příběhy osudů které zasáhla byly velmi prozaické a bylo jich dost, vázané vklady, znehodnocené úspory (z práce, ne kšeftu). Toto není dobré téma. Nastíněné rizikové řešení problému je pravda spíš teoretické (bylo myšleno k úvaze), ale na rozdíl od tohoto tolik nebolí.