Nelze než souhlasit. Nejsem cizinec, ale se sterilní „pravidlovou“ rigiditou našich bank jsem se už taky setkal. Asi se jim nechce přemýšlet, nebo to ani neumí. Bodejť, nic je k tomu nenutí… tak si říkám, proč v Česku nefunguje tolik věcí, které jinde fungují? A zdaleka to nejsou jenom banky.
Jojo, české banky. Tuhle byl v E15 rozhovor, který mluví úplně za vše. V Litovli mají italští vlastníci mlékárnu-sýrárnu, která vyrábí parmezán. Drtivá většina produkce jde do italské obchodní sítě, kde mají dobrou pozici s nízkou cenou a dobrou kvalitou. Technologický fakt, že sýr zraje jeden rok, řešili ekonomicky nějakým druhem kontokorentního úvěru od české banky.
Pak přišla recese/krize. Ta zasáhla potravinářský průmysl rozhodně méně, než jiná odvětví. Navíc výrobci levného zboží často paradoxně posilovali na úkor výrobců dražších potravin, takže když má firma dobré vyhlídky a má i zakázky, tak by si člověk řekl, že banka bude mít radost, že aspoň o tenhle úvěr se nemusí bát.
Ale chyba lávky. Jestli se někdo v bance „předpo…al“, nebo jestli zafungovaly v bance formální pravidla je jedno, banka prostě úvěr zrušila.
Tak firma šla do Itálie a tamní banka jim úvěr dala a firma úspěšně funguje dál.
Celkem nechápu ten příběh paní ze Srí Lanky, že nepotřebuje běžný účet (a tedy nemá debetní kartu). Jak jí chodí výplata a hlavě – jakým způsobem splácí tu kartu od Diners?
Jinak problém ve článku jsem také „zaznamenal“, když jsem přetahoval kolegyni v práci k jedné malé bance. Její problém byl v tom, že se jednoduše neobešla bez kontokorentu (vlastně byla neustále v mínusu). Přestože jsem v té bance měl tehdy vklady ve výši několikanásobku toho požadovaného kontokorentu, prostě neumožnili otevření účtu s okamžitým otevřením kontokorentu (i když jsem se nabídl, že se za ní zaručím). Tak jsem to nakonec vyřešil tak, že jsem jí ty peníze na „překlenovací dobu“ (tedy 3 měsíce vedení účtu) půjčil sám :). A to byla Češka jak poleno, zaměstnaná u českého zaměstnavatele s trvalým pobytem od narozenív ČR.
Ať přemýšlím jak přemýšlím, zajímalo by mě co má z takového úvěru ručitel? Banka má jistotu krytí. Klient dobrou úrokovou míru. Ručitel tady ale podstupuje víceméně stejné riziko, jako kdyby dotyčnému půjčil sám. Jenom s měnším výnosem než s jakým by klientovi mohl půjčit přímo. Nebo mi něco uniká?
Tak to jsme dva. Já to tak taky pochopil. Leda by mu banka dala mírně lepší úrok z vkladu, nežli nabízí obyčejně.
Anebo, že pro vymáhání může použít služeb banky. /To znamená, že banka pošle dlužníku upomínku prostřednictvím jejich smluvní advokátní kanceláře s složenkou 10.000 Kč za tento úkon. Anebo rovnou exekutora se složenkou od soudu./ Tedy pokud ovšem banka neuplatní zástavu rovnou na vkladu, a dál už nic neřeší.
Ale klíč celé taškařice vychází asi z mě neznámém způsobu uvažování, že jako že když je to mimo banku, tak vlastně není třeba se příliš obtěžovat, nemám-li náladu, se splácením. Zkrátka něco z jiného vesmíru, kam neradno vstupovat.
No, celkem vzato, já bych se radši do takového kolečka s polodementy, či celodementy, vůbec radši nenechal zatáhnout. Z toho nemůže být nic dobrého. Pro nikoho.
No ručitel má alespoň jistotu určitého zhodnocení vkladu, a jak už bylo napsáno, při nesplácení úvěru se banka může pokusit jej vymáhat na dlužníkovi standardními cestami. Pokud neuspěje, má pak možnost sáhnout na vklad ručitele.
A pro ručitele je to přece jen o něco jistější cesta než půjčovat peníze přímo. Dlužník si může díky disciplinovanému splácení vybudovat kladnou úvěrovou historii. Pokud splácet nebude, v očích banky o ni přijde a bude v registru mít mínus. A to už by mohla být pro mnohé motivace splácet včas.