A ono je v pořádku vyzrazovat obchodní tajemství? :) Určitě je potřeba definovat vzájemný vztah banky a klienta, ale zrovna zmiňovaná forma je podle mě nešťastná.
Dokážu si představit situaci, kdy budu Citi dlužit, přistoupím na mimosoudní dohodu, a pak to dám do médií včetně podrobností. Získal jsem výhodu, ale banku jsem znevýhodnil z pozice věřitele, dlužníci na ni budou vyvíjet tlak, „protože to bylo v televizi“.
A opačně. S bankou povedu neúspěšný spor a nehne s ní ani finanční arbitr (nebo to nebude v jeho kompetenci), banka bude mít „jiný právní názor“ anebo nebude respektovat legislativní ozhodnutí. Medializace může pomoci varovat ostatní (OK, není to až tak problém Citi, ale některé banky se tak chovají).
Myslím si, že prakticky celé ty obchodní podmínky jsou vůči spotřebiteli neplatné:
§ 55 Občanského zákoníku
(1) Smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení.
A právo na svobodu slova je zaručeno dokonce ústavou.
Takže si myslím, že je to od Citibank
a) takové „bu-bu-bu“, nebo
b) bezmyšlenkovitá transpozice amerických obchodních podmínek.
Obchodní tajemství podle mne nemá ve vztahu spotřebitel – banka co dělat.
Mohli by ty podmínky aspoň zkrátit. Stačily by následující 2 body:
1) Citibank má vždycky pravdu.
2) Pokud ji nemá, tak platí bod 1).
Oni i v praxi podle tohoto pravidla jednají: na 2 konkrétní reklamace ohledně naprosto odlišných věcí jsem dostal naprosto stejnou nicneříkající odpověď s naprosto identickým textem typu: Vaši stížnost jsme prošetřili, pochybení z naší strany jsme nezjistili. – O předmětu reklamace ani „ň“, asi to tam vyřizuje automat.