Názory k článku Na postižené dítě můžete platit alimenty do konce života

A co když se dítě začne samo živit a vlivem úrazu či nemoci tuto schopnost pozbude? Má něco k tomu ÚS? Myslím, že v takovém případě se na dítě již vyživovací povinnost nevztahuje (nedávno se k tomu vyjadřoval NSS), a přitom je to v podstatě stejná životní situace.

Můžete být prosím, s tím vyjádřením NSS konkrétnější? Pokud se pod NSS rozumí Nejvyšší správní soud, tak se domnívám, že je to mimo jeho kompetenci, neboť o výživném mezi rodiči a dětmi se nerozhoduje ve správním řízení. Jinak rozdílný právní názor mezi NSS a ÚS (i NS a dalšími soudy) může být, jinak bychom Ústavní soud nepotřebovali. Také se domnívám, že vyživovací povinnost může být obnovena i např. tím, že dítě po absolvování střední školy se začne živit samo a po určité době nastoupí na vysokou. V článku ke kterému diskutujeme, nešlo podle mne o to, zda výživné ano, nebo ne, ale o to zda výživné zvýšit, aby se dítě podílelo na životní úrovni otce.

Nejvyšší správní soud řešil spor postižené se státem, něco kolem sociální pomoci, hledat to teď nebudu, a mimo jiné v rozhodnutí stálo, že poté, co se dítě osamostatnilo, již nelze vyživovací povinnost po rodičích vymáhat, jak to asi chtěl sociální úřad.

Já to tu položil jako otázku. Nevím už přesně, jestli to byla srovnatelná situace, ale jeví se mi to tak, že ano, že rozhoduje pouze ten moment osamostatnění, který když nastal, vyživovací povinnost skončila, když nenastal, tak trvá.

Třeba je to námět na další článek, který by ty dvě situace důkladně se znalostí judikátů rozebral.

Domnivám se, že platí stále zákon o rodině, a v něm se ríká, že členpvé rodny mají k sobě vzájemnou vyživovací povinnost....takže i když mladý23 letý člověk utrpý úraz, po kterém je plně invalidní....sice obdrží ivalidní důchod, ale může chtít k otci nebo po matce nějaké peníze....

Asi je to poněkud cynické, ale tímto způsobem může takto postižený člověk (odrostlé dítě) stáhnout pod vodu celou rodinu. Když si úraz přivodí řekněme svou blbostí, s nímž třeba rodiče nesouhlasili, je to z mého pohledu dost zničující. K ráně psychické se pak přidává i další rána finanční. Ono při dnešních dávkách sociální pomoci je to vůbec dost vyhrocené. Buď být tedy zcela zdravý a nebo mrtvý. Pokud možno nic mezi tím.

Otázkou je, do jaké míry je to vymahatelné. Tam, kde jsou peníze, možná ano, ale tam, kde jedou rodiče pár korun nad minimální mzdu?

Ptám se občas bezdomovců, jak se stali homeless.

Překvapuje mě poměrně vysoký počet mužů, které na ulici dostali alimenty.

Někteří muži je dostali ve výši, kdy neměli ani na nájem. Někteří dokonce ve výši přesahující jejich příjmy. A daleko nejčastěji, po výpadku příjmů jejich alimenty je dostali do toho, že neměli na nájem či dokonce ani na ty alimenty. A než vám je sníží a soudně si to vymůžete, a to ještě kdo ví jestli, … jste na ulici.

Dnešní systém pokut, alimentů, exekutorů, a dalšího vyrábí vysoký počet lidí ve velkých problémech. A až jich bude hodně, bydlící se neubrání.

Vždycky všem říkám k jejich snům, jak si zařídí zahrádku a soběstačnost až bude zle, představte si vy dva a kolem tisíc hladových nemajících co jíst. Jak dlouho to asi udržíte? Ani kulometem se neubráníte.