Kampelík a další. Kde se v Česku vzaly záložny a soukromé banky?

Družstevní záložny a družstevní spořitelny

Všechno to začalo 26. září 1844, kdy byl vyhlášen tzv. rakouský spořitelní regulativ, který zůstal v platnosti až do roku 1918. 

Hlavním smyslem existence družstevních záložen i spořitelen byla jejich působnost v sociální oblasti. Pomáhaly totiž hlavně sociálně nejslabším vrstvám obyvatelstva tím, že jim umožňovaly vytvářet peněžní rezervy pro dobu sociální nejistoty, nemoci nebo stáří. Aktivní finanční činnost směly provádět pouze minimálně. Teprve postupně a opravdu velmi postupně se jejich zaměření měnilo.

Propagace „finančního družstevnictví“ se ujal František Šimáček (1834–1885), který pod pseudonymem Vojtěch Bělák od roku 1857 vydával list „Posel z Prahy. Spis užitečný, zábavně poučný pro město i ves“. Jedním z jeho cílů bylo rozšiřování ekonomického rozhledu čtenářů.

Dalším propagátorem záložen byl Filip Stanislav Kodym (1811–1844) a jeho Hospodářské noviny. Jiným národohospodářským publicistou, který se významnou měrou zasloužil o rozšíření „záloženské myšlenky“ v českém prostředí byl František Cyril Kampelík (1805–1872).

Praktické výsledky uvedené propagátorské činnosti se dostavily poměrně rychle – již v roce 1858 byl ve středočeské Vlašimi ustavena první česká svépomocná záložna – jedním z jejích zakladatelů se stal švec Jan Páleník. Tento ústav svým příkladem i svými radami značnou měrou přispěl ke vzniku mnoha dalších záložen.

Na základě tohoto „záloženského hnutí“ vznikla Živnostenská banka, která svoji činnost zahájila 1. března 1869. Nedlouho před ní, konkrétně v říjnu 1868, ale zahájil svoji činnost Záložní úvěrní ústav, který se tak stal nejstarší národnostně českou obchodní bankou. 

V roce 1901 byl založen Svaz českých spořitelen v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Na základě jeho iniciativy byla založena Ústřední banka českých spořitelen, která svoji činnost zahájila 1. srpna 1903.

Jakkoliv byl vývoj družstevních záložen poměrně rychlý a vcelku úspěšný, nemohl se vyhnout problémům. Došlo např. k úpadku několika z nich (např. v Mělníku nebo v Třeboni). Na podzim 1902 byla dokonce odhalena ohromná zpronevěra ve Svatováclavské záložně v Praze, což vedlo k jejímu soudně projednávanému úpadku.

Zajímavým a úspěšným ústavem byla Občanská záložna na Smíchově, která byla založena již v roce 1860. V roce 1925 se dokonce upsáním akcií zúčastnila založení Národní banky československé.

Soukromé bankovní domy

Nedílnou součástí československé bankovní soustavy byly po roce 1918 soukromé bankovní domy, které sídlily na celém území státu. Po právní stránce se jednalo o privátní firmy jednotlivců, častěji však jako veřejné společnosti, komanditní společnosti, případně jako společnosti s ručením omezeným. 

Jejich hlavní význam spočíval ve vysoké mobilitě obchodů. Jako relativně malé firmy řízené jedním nebo dvěma (zřídka více) spolumajiteli měly možnost rychle či operativně disponovat finančními prostředky podle potřeb svých klientů a bezprostřední situace na finančním trhu.

Pověst soukromých bankovních firem se jednoznačně odvíjela od osoby bankéře – (spolu)majitele banky, který byl přímým rádcem, či dokonce důvěrníkem svého klienta ve finančních záležitostech. Spíš než na kapitálové síle závisel obchodní úspěch privátní banky na jeho rozhledu, svědomitosti a schopnosti rychle reagovat na konkrétní situaci.

Přední místo mezi aktivitami soukromých bankovních domů zaujímaly burzovní obchody, samozřejmě rovněž poskytovaly úvěry a prováděly směnárenskou činnost. Silnější bankovní domy také realizovaly exportní obchody.

Významnou podnikatelskou aktivitou těchto finančních institucí byl také obchod s losy. Pod pojmem „los“ nesmíme chápat pouze losy loterií (nebo dokonce divoká zvířata), ale především ukládací cenné papíry, které neztrácely svoji substanční hodnotu ani v okamžiku, kdy jejich majitel nevyhrál. Vedle losů s charakterem ukládacích hodnot prodávali soukromí bankéři také losy československé třídní loterie (za provizi).

Již v únoru 1920 vytvořily tyto bankovní domy svoji zájmovou celostátní organizaci, která se nazývala Svaz bankovních firem Československé republiky – vstoupilo do něj celkem 42 bankovních závodů. Oficiálním tiskovým orgánem tohoto svazu se stal časopis Burza.

Rozhodně nejvýznamnějším soukromým bankovním domem v Československu byla firma Petschek a spol. v Praze, která byla založena na počátku roku 1921 a která financovala všechny podniky rozsáhlého uhelného, resp. důlního koncernu rodiny Petschků.

Mezi střední a menší bankovní firmy patřily např. následující instituce:

• V Hrabánek a spol., bankovní závod, Praha,
• Masopust a Müller, bankovní závod a směnárna,
• Eduard Moravec, bankovní závod a prodejna třídní loterie nebo
• Junek a spol, bankovní závod Praha – ten patřil slavnému automobilovému závodníkovi Čeňkovi Junkovi (a manželovi významné automobilové závodnice Elišky Junkové).

Přibližně deset soukromých bankovních domů provozovalo (vedle svojí centrály) i jednu nebo více svých filiálek. Několik bankovních domů (asi deset) provozovalo svoje zastoupení v zahraničí, zejména v Rakousku, v Německu nebo v Maďarsku.

V období mezi první a druhou světovou válkou nadále (zejména v Českých zemích) existovaly významné bankovní domy, se sídlem ve Vídni. Především šlo o firmy S. M. Rothschild a Gebrüder Gutmann, které vlastnily rozhodující podíl na Vítkovickém horním a hutním těžířstvu v Ostravě.