Hrozí nám rozpad eurozóny?

Dávám bolševikovi rok, maximálně dva, říká se v legendárním filmu Pelíšky. Politologická prognóza se bohužel nevyplnila, bylo ale jasné, že situace v zemi je dlouhodobě neudržitelná. Na rozdíl od pádu bolševika však euru hrozí varianta, že se nedožije letošních Vánoc.

Nejpesimističtější je v tomto ohledu známý ekonom Gerald Celente, který tvrdí, že dojde ke zhroucení nikoliv eurozóny, ale celé Evropské unie během následujících 90 dnů. Mění se i názory ekonomů a bankéřů. Zatímco v minulosti byl krach eurozóny považován za nemožný, nyní se stanovisko výrazně změnilo. Situace se totiž mění každým dnem a bohužel většinou k horšímu. Rozpad eurozóny se stává stále pravděpodobnější variantou, a je  proto nutné být připraven na každou variantu vývoje.

O tom, že tento scénář rozpadu berou reálně i samotní investoři, dokládá  aukce německých dluhopisů (pokladničních poukázek). Ty se prodaly v celkovém objemu 3,9 miliardy eur s průměrným úrokem – 0,0122 %. Investoři budou muset Německu ještě za půjčení peněz zaplatit. To je obrovskou raritou, která možná povede k tomu, že se přepíšou některé ekonomické knihy. 

Ekonom a dlouholetý kritik eura Petr Mach, který jako první nastínil možnost rozpadu eurozóny, uvedl pro Měšec.cz dvě varianty, proč došlo k anomálii na německém trhu pokladničních poukázek: Strach z rozpadu eura je jedno z možných vysvětlení záporných výnosů německých dluhopisů. Musíme si klást otázku, proč investoři raději připlatí za německou pokladniční poukázku, než aby peníze drželi v hotovosti. Jedním vysvětlením můžou být náklady držby peněz v hotovosti – jako je pojištění nebo trezor, řekl. Druhým možným vysvětlením je obava ze zhroucení eura. Kdyby došlo k měnové odluce, budou nejspíš dluhopisy vyplaceny, zatímco hotovost bude vyplacena jen rezidentům, takže německá vláda proplatí eura německým rezidentům a řecká vláda v řecké měně řeckým rezidentům. Každý ale bude chtít za eura raději marky než drachmy. Například Italové mohou tedy kupovat německé dluhopisy za záporný úrok, dodal Mach.

Německé nemovitosti frčí

Nejsou to ale jenom pokladniční poukázky. Vysokopříjmové skupiny ze zhýralých zemí PIGSu (patří sem Portugalsko, Itálie, Řecko a Španělsko) už hromadně přesouvají své peníze do bezpečnějších investic. Jsou si správně vědomi, že v případě opuštění eurozóny by jejich investice v domácí ekonomice zažily obrovské propady. A to nejenom  kvůli velmi pravděpodobné ekonomické depresi, ale drastické devalvaci nové měny. V případě Řecka se už dokonce počítá se scénářem, že by drachma mohla vůči euru devalvovat až o 60 %.

Nejlepší variantou pro bohaté z těchto zemí je přesunout své investice tam, kde by v případě rozpadu eurozóny pokud možno zaznamenaly opačný scénář založený na zhodnocováním měny a malém ekonomickém propadu. Hlavní (a nejspíše i jedinou) takovou zemí v eurozóně je v současnosti Německo. Není divu, že luxusní nemovitosti v Německu zaznamenávají velmi výrazné nárůsty cen. Zatímco v minulosti bylo možné sehnat prostorný dům za cenu auta, už to pomalu přestává platit. Nejvíce se realitní boom projevil na trhu luxusních nemovitostí, kde byl v roce 2011 nárůst cen téměř pětinový. 

Je potřeba také brát v úvahu „zastaralý“ názor jižanských zemí spočívající v tom, že bohatství  není založené na podílech na různých finančních instrumentech, ale na vlastnictví reálných hodnot, jako jsou nemovitosti nebo zlato. Této strategie se drží i místní centrální banky: Itálie má čtvrté nejvyšší světové zásoby zlata (hned za Mezinárodním měnovým fondem) ve výši 2451,8 tun, drobné Portugalsko drží 382 tun zlata. Doporučení „zbavte se zlata a zaplaťte část dluhu“ je neúčinné, neboť jižanské země ho budou přijímat s velkou nelibostí. Naopak se očekává, že v případě prohloubení  krize a možného rozpadu eurozóny zlato zaznamená velký nárůst ceny.

Politikům se věřit nevyplácí 

Mezi spekulanty se už aktivně mluví o tom, že existuje reálná šance vystoupení Německa z eurozóny. Političtí představitelé nám sice tvrdí opak, chtějí spolupráci v eurozóně ještě utužovat prostřednictvím různých fiskálních spolků a kontroly národních rozpočtů. Na druhé straně nás historie učí, že slovo politika je něco, čemu rozhodně není dobré plně důvěřovat. Někteří si stále pamatují rok 1953, kdy Antonín Zápotocký tvrdil do rozhlasu, že žádná měnová reforma nebude. A byla. Více: Květnová měnová reforma byla připravenou pastí

Navíc je otázkou, zdali v situaci, kdy téměř nikdo nedodržuje Maastrichtská kritéria založená na maximálním 3procentním deficitu hrubého domácího produktu, skutečně může pomoci zavádění dalších a mnohem přísnějších rozpočtových kritérií. Je také absurdní, že největšími zastánci fiskální unie jsou Německo společně s Francií neboli země, které nejen že Maastrichtská kritéria v minulosti nedodržovaly, ale úspěšně si prohlasovaly to, aby jim za to žádný postih nehrozil.

Navíc není jasné, jak by taková fiskální unie vypadala, ani co by obnášela. Nejspíše by vzrostl podíl členských příspěvků posílaných EU, včetně různých příspěvků Mezinárodnímu měnovému fondu. Je však otázkou, zdali je to dobrý nápad. Politici v Evropské unii totiž dlouhodobě ukazují, že slova jako referendum a pluralismus nejsou zrovna v Bruselu oblíbená a v lecčem má toto uskupení zemí společného se Sovětským svazem. Více v článku: Je Evropská unie novým Sovětským svazem? Nelze se proto podivovat nad názory části řeckého národa, které rozpínavé tendence Německa přirovnává k období druhé světové války.

Opuštění Německa v praxi

Co nás čeká, kdyby se Německo rozhodla opustit eurozónu? Scéna téměř jak z nějakého historického filmu. Pokud se rozhodne k odluce Německo, dojde k dočasné – nejspíš jednodenní – kontrole hranic, aby se zabránilo převážení hotovosti, které by vyústilo v prudký růst cen. Vláda vymění peníze rezidentům, nebo aspoň vyzve občany a firmy, aby si nechali hotovost okolkovat, pokud nebude mít hned připraveny nové bankovky, řekl Mach. Pokud jde o peníze v bankách, ty budou jednoduše převedeny na novou měnu. Je možné, že vláda omezí do odluky i převody na účty, aby zabránila spekulativním převodům z ciziny. To by nemusela dělat řecká vláda, do Řecka by nikdo peníze neposílal. Tam by vládě stačilo dodat novou měnu do bankomatů, dodal Mach

Světlo na konci tunelu? 

Jediným slabým světélkem  konci tunelu se proto zdají nedávné aukce španělských a italských pokladničních poukázek, které dopadly velmi dobře. Itálie dokázala své jednoleté pokladniční poukázky prodat s výnosem 2,735 %, oproti 6 % v prosinci. Ještě lépe si vedlo Španělsko, které sice nabídlo vyšší kuponové platby, poptávané množství bylo však dvojnásobné oproti tomu nabízenému.  Na druhé straně musí Itálie a Španělsko v tomto roce získat více než 400 miliard eur. Mach je k tomu skeptický

Vlády jsou takto zatím schopné prodat krátkodobé dluhopisy – pokladniční poukázky. Tímto způsobem ale není možno rolovat dluh v objemu stamiliard eur. Itálie se podívá pravdě do očí až v březnu. Myslím, že se jí prodej nepovede, uvedl Mach. Buď bude EU chtít ještě euro zachránit a pověří nějakou banku nebo MMF, aby za peníze od ECB dluhy nakoupily, nebo bude muset Itálie okamžitě provést odluku a natisknout si na nákup dluhopisů peníze sama. Výsledkem bude odluka a inflace v Itálii, dodal.

Hrozila by nám deprese?

Důsledky rozpadu eurozóny by pro nás byly velice nepříjemné. Jan Švejnar ve své studii střediska IDEA při pražském ekonomickém institutu CERGE-EI nastínil, že by rozpad eurozóny výrazně Čechům snížil životní úroveň. Hrubý domácí produkt by poklesl o 4,5 procenta, nezaměstnanost by vzrostla až na 11 %. Na druhé straně se studie nezabývala dlouhodobými efekty rozpadu eurozóny. Evropská unie se stále více integruje, narůstají regulace a hospodářský růst se neustále snižuje. Více: Evropská unie je jen továrnou na regulace

Proto si musíme položit otázku, zdali chceme krátkodobý propad obětovat dlouhodobému vzchopení a zvýšení konkurenceschop­nosti celé Evropské ekonomiky. Skutečnost je pro nás taková, že i přes všechny vnitřní problémy jsme na tom relativně dobře. Naše obchodní bilance je přebytková, měna je sice volatilní, ale v dlouhodobém ohledu posilující. I přes nelichotivý vývoj je naše ekonomická svoboda vyšší než v zemích Itálie, Řecka nebo Francie. Naše produktivita práce rostla rychleji než mzdy, máme tedy stále konkurenceschopnou ekonomiku. Investoři nám věří a naše dluhopisy se prodávají téměř nejlépe z post sovětských zemí. Situace se ale může rychle změnit. Pokud nedojde ke změně současných neudržitelných poměrů, budou „desátá léta“ 21. století pro Evropu ve znamení hospodářského propadu a stagnace. A my se tomu budeme velice obtížně bránit. 

Foto: www.isi­fa.com