Hrozí nám rozpad eurozóny?

Dávám bolševikovi rok, maximálně dva, říká se v legendárním filmu Pelíšky. Politologická prognóza se bohužel nevyplnila, bylo ale jasné, že situace v zemi je dlouhodobě neudržitelná. Na rozdíl od pádu bolševika však euru hrozí varianta, že se nedožije letošních Vánoc.

Nejpesimističtější je v tomto ohledu známý ekonom Gerald Celente, který tvrdí, že dojde ke zhroucení nikoliv eurozóny, ale celé Evropské unie během následujících 90 dnů. Mění se i názory ekonomů a bankéřů. Zatímco v minulosti byl krach eurozóny považován za nemožný, nyní se stanovisko výrazně změnilo. Situace se totiž mění každým dnem a bohužel většinou k horšímu. Rozpad eurozóny se stává stále pravděpodobnější variantou, a je  proto nutné být připraven na každou variantu vývoje.

O tom, že tento scénář rozpadu berou reálně i samotní investoři, dokládá  aukce německých dluhopisů (pokladničních poukázek). Ty se prodaly v celkovém objemu 3,9 miliardy eur s průměrným úrokem – 0,0122 %. Investoři budou muset Německu ještě za půjčení peněz zaplatit. To je obrovskou raritou, která možná povede k tomu, že se přepíšou některé ekonomické knihy. 

Ekonom a dlouholetý kritik eura Petr Mach, který jako první nastínil možnost rozpadu eurozóny, uvedl pro Měšec.cz dvě varianty, proč došlo k anomálii na německém trhu pokladničních poukázek: Strach z rozpadu eura je jedno z možných vysvětlení záporných výnosů německých dluhopisů. Musíme si klást otázku, proč investoři raději připlatí za německou pokladniční poukázku, než aby peníze drželi v hotovosti. Jedním vysvětlením můžou být náklady držby peněz v hotovosti – jako je pojištění nebo trezor, řekl. Druhým možným vysvětlením je obava ze zhroucení eura. Kdyby došlo k měnové odluce, budou nejspíš dluhopisy vyplaceny, zatímco hotovost bude vyplacena jen rezidentům, takže německá vláda proplatí eura německým rezidentům a řecká vláda v řecké měně řeckým rezidentům. Každý ale bude chtít za eura raději marky než drachmy. Například Italové mohou tedy kupovat německé dluhopisy za záporný úrok, dodal Mach.

Německé nemovitosti frčí

Nejsou to ale jenom pokladniční poukázky. Vysokopříjmové skupiny ze zhýralých zemí PIGSu (patří sem Portugalsko, Itálie, Řecko a Španělsko) už hromadně přesouvají své peníze do bezpečnějších investic. Jsou si správně vědomi, že v případě opuštění eurozóny by jejich investice v domácí ekonomice zažily obrovské propady. A to nejenom  kvůli velmi pravděpodobné ekonomické depresi, ale drastické devalvaci nové měny. V případě Řecka se už dokonce počítá se scénářem, že by drachma mohla vůči euru devalvovat až o 60 %.

Nejlepší variantou pro bohaté z těchto zemí je přesunout své investice tam, kde by v případě rozpadu eurozóny pokud možno zaznamenaly opačný scénář založený na zhodnocováním měny a malém ekonomickém propadu. Hlavní (a nejspíše i jedinou) takovou zemí v eurozóně je v současnosti Německo. Není divu, že luxusní nemovitosti v Německu zaznamenávají velmi výrazné nárůsty cen. Zatímco v minulosti bylo možné sehnat prostorný dům za cenu auta, už to pomalu přestává platit. Nejvíce se realitní boom projevil na trhu luxusních nemovitostí, kde byl v roce 2011 nárůst cen téměř pětinový. 

Je potřeba také brát v úvahu „zastaralý“ názor jižanských zemí spočívající v tom, že bohatství  není založené na podílech na různých finančních instrumentech, ale na vlastnictví reálných hodnot, jako jsou nemovitosti nebo zlato. Této strategie se drží i místní centrální banky: Itálie má čtvrté nejvyšší světové zásoby zlata (hned za Mezinárodním měnovým fondem) ve výši 2451,8 tun, drobné Portugalsko drží 382 tun zlata. Doporučení „zbavte se zlata a zaplaťte část dluhu“ je neúčinné, neboť jižanské země ho budou přijímat s velkou nelibostí. Naopak se očekává, že v případě prohloubení  krize a možného rozpadu eurozóny zlato zaznamená velký nárůst ceny.

Politikům se věřit nevyplácí 

Mezi spekulanty se už aktivně mluví o tom, že existuje reálná šance vystoupení Německa z eurozóny. Političtí představitelé nám sice tvrdí opak, chtějí spolupráci v eurozóně ještě utužovat prostřednictvím různých fiskálních spolků a kontroly národních rozpočtů. Na druhé straně nás historie učí, že slovo politika je něco, čemu rozhodně není dobré plně důvěřovat. Někteří si stále pamatují rok 1953, kdy Antonín Zápotocký tvrdil do rozhlasu, že žádná měnová reforma nebude. A byla. Více: Květnová měnová reforma byla připravenou pastí

Navíc je otázkou, zdali v situaci, kdy téměř nikdo nedodržuje Maastrichtská kritéria založená na maximálním 3procentním deficitu hrubého domácího produktu, skutečně může pomoci zavádění dalších a mnohem přísnějších rozpočtových kritérií. Je také absurdní, že největšími zastánci fiskální unie jsou Německo společně s Francií neboli země, které nejen že Maastrichtská kritéria v minulosti nedodržovaly, ale úspěšně si prohlasovaly to, aby jim za to žádný postih nehrozil.

Navíc není jasné, jak by taková fiskální unie vypadala, ani co by obnášela. Nejspíše by vzrostl podíl členských příspěvků posílaných EU, včetně různých příspěvků Mezinárodnímu měnovému fondu. Je však otázkou, zdali je to dobrý nápad. Politici v Evropské unii totiž dlouhodobě ukazují, že slova jako referendum a pluralismus nejsou zrovna v Bruselu oblíbená a v lecčem má toto uskupení zemí společného se Sovětským svazem. Více v článku: Je Evropská unie novým Sovětským svazem? Nelze se proto podivovat nad názory části řeckého národa, které rozpínavé tendence Německa přirovnává k období druhé světové války.