Vlákno názorů k článku Dlužník nevrací a ještě tvrdí, že jste mu nepůjčili. Lež musíte dokázat vy od anonym - Tedy v tomhle případě jsem vůbec nepochopil myšlenkový...
-
Tedy v tomhle případě jsem vůbec nepochopil myšlenkový pochod odvolacího soudu, jak mohl judikovat, že nedošlo k platnému uzavření smlouvy, když dlužník potvrdil (písemně, ověřené podpisy!), že peníze převzal. V podstatě proti sobě stál písemný důkaz věřitele a slovní tvrzení dlužníka, přičemž odvolací soud se přiklonil k onomu slovnímu, nijak nepotvrzenému tvrzení. To mi teda hlava nebere...
-
Platí zásada volného hodnocení důkazů. Neexistuje žádné pravidlo, že by listina byla víc, než ústní výpověď.
Ale hlavně, tady nešlo o důkazy, ale o právní výklad: odvolací soud tvrdil, že smlouva o půjčce nemůže být sama o sobě důkazem předání peněz. Když člověk vidí některé smlouvy, kde se v čl. I píše, že věřitel půjčí (budoucí čás) a v čl. V že dlužník potvrzuje převzetí (ke kterému mělo dojít v minulosti), tak tenhle formalismus odvolacího soudu docela dává smysl.
-
Tak jistě, že neexistuje takové pravidlo, ale nebavím se o obecné platnosti, ale o tomto konkrétním případu.
Smlouva o půjčce evidentně obsahuje i ustanovení (cituji), že věřitel „poskytne dlužníkovi předmět půjčky okamžikem podpisu této smlouvy“ a dlužník svým podpisem smlouvy „potvrzuje, že předmět půjčky převzal“. Dlužník tedy svým podpisem potvrdil převzetí peněz, čímž nastala platnost smlouvy o půjčce (modus). Zpochybnění tohoto faktu zcela odporuje logice věci, což konec konců konstatoval i NS.
-
A právě tohle spojení titulu a modu do jedné listiny je poněkud podivné. Je to v rozporu s rozlišováním titulu a modu, protože titulus zde zároveň nahrazuje modus.
Moje zkušenost je, že za takovýmito podivnostmi se často skrývá nepoctivý záměr. Takže chápu, proč se odvolací soud rozhodl tak, jak se rozhodl, i když na druhou stranu akceptuji i úvahu Nejvyššího soudu.
-
Já teda musím říct, že co jsem kdy podepisoval/psal/četl smlouvy o půjčce, tak prohlášení dlužníka o převzetí peněz bylo z drtivé většiny součástí smlouvy o půjčce (ve smyslu "dlužník podpisem smlouvy stvrzuje převzetí peněz"). Nevidím v tom žádný rozpor se zákonem a proto i nadále mám problém pochopit logiku odvolacího soudu.... (čímž si naši diskusi dovolím prohlásit za ukončenou).
-
Pavel (neregistrovaný)
Rozhodnutí odvolacího soudu je naprosto příznačné pro myšlení našich soudců. Jednou jsem si povídal s jedním soudcem kteréhosi nízkoinstančního soudu a taky přišla řeč na to, jak se vyrovnává s tím, že špatným rozhodnutím může někomu zničit život. Jeho odpověď mi naprosto vyrazila dech. On se s tím prý vůbec netrápí, protože na jeho rozhodnutí nezáleží, strany se vždycky můžou odvolat.
Nebylo by tedy lepší rovnou okresní a krajské soudy zrušit, když ty stejně jenom rozhodují, aby nějak rozhodly s vědomím, že jejich rozhodnutí je jen bezvýznamná formalita, a všechny spory řešit jednoinstančně na nejvyšším soudu? Stejně se tam většina kauz dostane, protože účastníci sporu rovněž s vědomím, že nižší soudy jen formálně rozhodnou, aby daly možnost se odvolat, se odvolávají téměř automaticky.
-
Až na drobný detail, že Nejvyšší soud prakticky nikdy nečiní rozhodnutí: buď potvrdí rozhodnutí nižší instance, nebo ho zruší. Ale rozhoduje znova ta nižší instance.
Rozhodnutí nižších instancí jsou prostě postupné aproximace nalézání práva v dané věci. V řadě případů už tu první aproximaci strany akceptují.
-
Pavel (neregistrovaný)
Nevím, v jak velké řadě případů akceptují tu první aproximaci, ale viděl jsem někde statistiku, podle které se u nás odvolává asi 70% stran, zatímco v civilizovaných zemích jsou to jednotky procent, a v GB to snad bylo pod 2%. To je hodně vypovídající o kvalitě práce soudců a o jejich respektu.
A že Nejvyšší soud nerozhoduje - no, formálně ne, ale prakticky těm nižším soudům rozhodnutí nadiktuje (jeho názor je závazný).
-
Ano, právní názor NS je závazný. Ale právní názor NS velmi často spočívá v tom, že řekne "měli jste přezkoumat ještě tohle", "dostatečně jste se nezabývalí tímto" a podobně. V takových případech zase rozhoduje ta nižší instance, jen má zúžený prosto rozhodování.
Myslím, že počet odvolání u nás hodně zvyšují odvolačky co do nákladů řízení. Pravidelně zažívám, že se odvolá i strana, která měla ve sporu úspěch, jen proto, že nedostala náklady řízení.
-
Pavel (neregistrovaný)
Těch důvodů odvolání je více, a některé jsou vskutku kuriózní. Například pokud se firma neodvolá ve majetkovém sporu, který je v první instanci rozhodnut v její neprospěch, tak je možné jejího jednatele žalovat za porušení povinnosti hospodařit jako řádný hospodář, a často se tak i děje. Skutečně mi připadá absurdní, že soudce může někoho odsoudit za to, že akceptoval prvoinstanční rozhodnutí a neodvolal se. Tím vlastně přímo říká, že prvoinstanční rozhodnutí jsou špatná. Podobně aby firma mohla odepsat pohledávku, musí ji vymáhat, a finančákům nestačí, když se spokojí s prvoinstančním rozhodnutím soudu. Tady zase státní správa říká, že soudy rozhodují špatně.
-
Prosím, dokážete citovat, odkud tuhle informaci máte?
Samozřejmě, žalovat lze kohokoli za cokoli, ale šanci na úspěch v tom úplně nevidím, a nepovedlo se mi dohledat judikáty, které by to říkaly.Samozřejmě, mohou existovat případy, kdy bylo evidentní, že odvolání nebylo podáno záměrně, protože nesprávný rozsudek někomu vyhovoval - a tam samozřejmě odpovědnost statutářů vyvodit lze. Ale obecně?
-
Pavel (neregistrovaný)
Konkrétně v tom druhém případě vím od účetního metodika, že byli na školení metodiků přímo pracovníky ministerstva financí poučení, že prvoinstanční rozsudek na odpis pohledávky nestačí a musí se odvolat. Pak samozřejmě těžko najdete judikáty, když se všichni takto poučeni odvolávají preventivně.
-
No jo, když to jsou takové historky typu "jedna paní povídala". Kdyby to bylo písemné výkladové stanovisko MF, tak je to něco jiného. Ale takhle bůhví, co se na tom školení reálně řeklo.
A bohužel zrovna s účetními metodiky mám zkušenost, že jsou schopni přinést neskutečné nesmysly, kterými odůvodňují, proč se ta či ona pohledávka nemá odepsat.
A to nemluvím o tom, že školení od MF není zrovna závazný pramen práva.
-
JirkaZ (neregistrovaný)
Ano, mohu jen potvrdit a souhlasit.
Povinnosti lze ukládat jen zákonem a nikoliv ministerským výkladem. A zákon neříká, kam až se mám odvolávat, ale vyžaduje jen "pravomocné rozhodnutí soudu".
Osobně nikdy nechodím na školení, kde je lektorem spoluautor zákona či zaměstnanec instituce, která návrh zákona vypracovala. Tito lektoři mají sklon k výkladu, který sice nemá oporu v zákoně, ale jeho autoři to takto zamýšleli.
-
Jarmila (neregistrovaný)
"Pravidelně zažívám, že se odvolá i strana, která měla ve sporu úspěch, jen proto, že nedostala náklady řízení."
Tomu se už nedivím. Když jsem se kdysi soudila o výživné a následně na něj žádala o exekuci, taky mi soud nepřiznal náklady řízení. Že je přiznat může, ale nemusí. Takže v exekuci byl nakonec majetek za 100.000,- prodán za 7.000,-, z toho 6,500,- shrábnul soud a exekutor, já od obdržené částky 500,- Kč odečetla náklady ve výši 350,- Kč a za celkový zisk jsem dítku na týden zaplatila obědy ve škole. Kdybych věděla, že to dopadne takhle, tak jsem za ty prachy ten v exekuci prodaný les koupila sama. Měla bych z toho rozhodně víc. -
Pavel (neregistrovaný)
Ano, ale stále rozhodoval s vědomím, že existuje opravný prostředek, a tedy, v intencích uvažování onoho soudce, že na jeho rozhodnutí nezáleží a že to může odfláknout.
Plat soudců by měl být závislý na počtu úspěšných odvolání proti jejich rozhodnutím. A argumentovat tím, že to nejde, protože různý právní názor je věc legitimní, je blbost. Případů, kdy se opravdu jedná o nejasné znění zákona je jen část a to poměrně stálá, takže se s tím může počítat už v navrženém platu soudců. Navíc by je to možná přimělo i něco proti takovým nesmyslným zákonům dělat, když by na jejich znění závisel jejich plat.
ČLÁNKY DO MAILU