Vlákno názorů k článku Finanční sebevražda: Dluží přes milion a soud oddlužení smetl ze stolu (příběh) od Já - Nojo, chudáčci, oni po nich chtěj splatit aspoň...

Proboha Bivoji, pokud jste úspěšně neabsolvoval alespoň matematiku na ZŠ tak se nezapojujte do takovýchhle diskuzí!

Tohle nemá s matematikou nic společného. Nevím jak funguje (a jak má fungovat) oddlužení při více spoludlužnících, ale Bivoj má 100% pravdu, že když X spoludlužníků dluží dohromady milion, tak se to bere tak, že z pohledu těch spoludlužníků dluží každý z nich celý milion. Ovšem nemusí každý z nich celý milion splati – ale může a může to po něm být požadováno. Takže i požadavek aby se osobní bankrot schválil s výhledem na splacení 30% celého dluhu má logiku.
Druhá věc je, že tím pádem pokud jako věřitel půjčím alespoň čtyřem spoludlužníkům, tak mám jistotu, že při jejich osobních bankrotech dostanu zpět celou částku, protože 4*30% je 120%, což je více než 100%.
Čili v situaci pohledávky vůči několika spoludlužníkům je věřitel ve výhodě oproti pohledávce vůči samotnému dlužníku.

Jenom doplním pro šťouraly, že při těch čtyřech spoludlužnících si samozřejmě věřitel nemůže nechat v kapse těch 120%, ale jen 100%.
Zbytek by musel vrátit do podstaty.

No jo, ale nikdo nemůže chtít milion po každém spoludlužníkovi. Dohromady po nich pořád může chtít jen jeden milion.

Bivoj to tu vysvětlil dostatečně, ale zdá se, že ne dostatečně po vás. Věřitel pochopitelně může chtít milion po každém spoludlužníkovi a často to dělá. Že může celkově vyinkasovat jenom jeden milion je věc druhá.

Přesně, může vybrat celkem jen danou částku. Takže nemůže vybrat od všech milion, to by vybral víc. Vychodil jste aspoň zš?

Je to tak, stejně je to u ručitelů půjček. Banka vymáhá po každém ručiteli celou částku, i když je jich několik!

Absolvoval jsem nejenom matematiku na ZŠ, ale hlavně právnickou fakultu (v Praze, pro šťouraly).
Když si přečtete §511 Občanského zákoníku, tak se dočtete o rozdílu mezi společnými a nerozdílnými závazky (odst. 1) na straně jedné a ostatními společnými závazky (odst. 2) na straně druhé.
Když si potom přečtete §261 odst. 3 a §293 Obchodního zákoníku, tak zjistíte, že ze smlouvy o úvěru jsou zpravidla spoludlužníci zavázáni společně a nerozdílně.
A, kdyby Vám to nestačilo, tak si přečtětě jakoukoli smlouvu o úvěru od banky nebo velké nebankovní společnosti, tam to najdete taky.
Tudíž v této situaci platí, že věřitel je oprávněn do každého odděleného procesu oddlužení přihlásit celou pohledávku z úvěrové smlouvy, byť jsou na ní dva spoludlužníci, a byť ji přihlašuje u obou zároveň. A má právo od každého obdržet 30% pohledávky. Samozřejmě, pokud by dostal v součtu z obou oddlužení dohromady více než 100%, tak musí přeplatek vrátit do podstaty (a není úplně jasné, kolik do které – osobně si myslím, že by se to řešilo časovým hlediskem).
Podle mne je to i velmi logické: věřitel byl obezřetný, uzavřel smlouvu se dvěma spoludlužníky zároveň (zatímco jiní, méně obezřetní věřitelé, ji uzavírali jen s jedním – jako je to i v článku – některé závazky podepsali manželé oba, některé jen manžel-muž). Ještě obezřetnější věřitelé si nechali závazek zaručit třetí osobou a ti úplně nejobezřetnější zástavou nemovitosti (v článku není nic takového zmíněno, ale v realitě se to stává). Iura vigillantibus – ti obezřetnější věřitelé mají větší práva.
Takže závěr je (pro situaci, kde spoludlužníci nejsou manželé) jednoznačný: věřitel má při dvou spoludlužnících, kteří půjdou oba do oddlužení, právo získat alespoň 60% pohledávky. Při jednom spoludlužníkovi 30%. A najednou v pojetí pražského soudu, když jsou spoludlužníci manželé je to jinak. Jinými slovy, když mi kamarádka spolupodepíše úvěr, pak se oba dostaneme do problémů a budeme se chtít oddlužit, tak je pro nás výhodné se vzít a nechat se oddlužit společně. Už chápete ten nesmysl ?

Jen dvě poznámky:
Když si jeden z manželů v době trvání manželství bere úvěr, tak je druhý automaticky taky dlužníkem (SJM), nezáleží na tom, kolik jich podepsalo smouvu.
A na druhou stranu, za dluhy vzniklé před vznikem manželství si ručí každý sám, takže oženit se s onou přítelkyní by asi nepomohlo.
Smysl rozhodnutí pražského soudu vidím v tom, že rodina je prostě jedna ekonomická jednotka a tedy i jeden dužník. Chápat je jako spoludlužníky je podobné, jako kdyby zaměstnanci firmy každý jeden jednotlivě měli spoludlužit úvěry firmy.

Právě že ani jedno z toho není tak úplně pravda.
Pokud smlouvu podepsal jen jeden, věřitel se může uspokojit z majetku, který spadá do SJM, ale druhý manžel dlužníkem není.
Proto si rozumní věřitelé nechávají smlouvu podepsat od obou dvou jako od spoludlužníků.
A já psal o dluzích, které jsme s kamarádkou oba společně podepsali – tam by v logice pražského soudu oženit se pomohlo.
Já řeším situaci, kdy manželé oba úvěr podepsali (proto taky některé dluhy přihlásili oba, zatímco ty, které udělal jen jeden, přihlásil jen jeden). Pokud bych já jako zaměstnanec firmy spolupodepsal úvěrovou smlouvu, tak taky dlužím. Mimochodem, něco podobného se dost často dělá, byť ne zaměstnanci, ale většinou jednatelé nebo majitelé a většinou nepodepisují úvěrovou smlouvu, ale směnku.
A myslím, že jste mimoděk udeřil hřebíček na hlavičku: ekonomická jednotka je rodina, bez ohledu na to, jestli jsou její členové navzájem sezdáni či nikoli. Takže by nemělo být možné některé rodiny diskriminovat a jiné zvýhodňovat.

„…ekonomická jednotka je rodina, bez ohledu na to, jestli jsou její členové navzájem sezdáni či nikoli.“ S tím si dovolím nesouhlasit. Ona ekonomická jednotka musí být nějak definovaná – odkdy dokdy existuje a co obsahuje. A právě manželství jest touto definicí. (Nevylučuji jiné možnosti definice, nicméně nějaký „glejt“ bude vždycky nutný.)

Pokud stát někdy, např. v případě výpočtu sociálních dávek, uznává za ekonomickou jednotku i nesezdané rodiče s dítětem, kteří spolu žijí (proto se nesezdaní partneři ve snaze získat dávky každý hlásí jinam), bylo by nekonzistentní a diskriminační, pokud by ji v jiné situaci (insolvence) neuznával.

Absence "glejtu", jak tomu říkáte, může mít vliv na procesní pozici dotčených (je jednodušší doložit něco oddacím listem), ale je zásadně špatně, pokud to má vliv na jejich hmotněprávní pozici.

Pokud jde o institut spoludlužnictví (což si explicitně ve svém případě neuvedl) pak se to vážně bere tak, že dluh je „společný a nerozdílný“ a všichni ručí za plnou částku, takže konstrukce, že i v oddlužení věřitel získá 30% od každého (a nikoliv jen 30% celkem) má svojí logiku. Ale u manželů je vše společné a jsou jedna ekonomická jednotka, spoludlužnictví vzniká automaticky a proto i konstrukce, kdy manželé vstupují do oddlužení společně a jednotně a tedy neměli by tedy dohromady zaplatit víc než těch 30% dohromady, má svojí logiku. Ja ale smutné, že legislativa je tak nejasná, že si to dva různé soudy jsou schopny vyložit zcela opačně.

No jo, jenomže v manželství spoludlužnictví nevzniká automaticky. Netuším, odkud se tahle fáma bere, ale podle mne už zákon je dost jasný a judikáty nejvyššího soudu to ještě potvrdily. Automaticky (a to ještě s výjimkami) vzniká právo věřitele uspokojovat se ze SJM, což ale není totéž, jako spoludlužnictví.
Mimochodem, kdyby spoludlužnictví v manželství vznikalo automaticky, tak proč manžel v článku přihlašoval víc dluhů, než manželka ?
Osobně si myslím, že problém není v nejasné legislativě, ale v tom, že soudy se často nenechají zmást platnou právní úpravou a trvají na svém vlastním právním názoru.

Takže chcete tvrdit, že když mi pět spoludlužníků dluží milion, tak si přijdu na pět milionů? Nestudoval jste náhodou v Plzni?

To tu nikdo netvrdí. A jelikož je tu v diskuzi i vysvětlen opak, tak to spíše klade otázku, kde jste studoval vy?

Naopak, přesně to tvrdí v příspěvku na který odpovídám.

Netvrdí to. A na jiném místě diskuze to pro jistotu ještě zdůrazňuje.

Ale ano. A vy o kousek výše dokazujete, že taky neumíte počítat do deseti.

Vypadá to na nekonečnou diskusi. Takže znova prosím, přečtěte si výše citovaná ustanovení občanského a obchodního zákoníku a snad pochopíte, co jsem tvrdil.

děkuji za výklad,je správné pokud soudy brání věřitele ale je třeba zase aby soudy poznaly spekulativní úvěry tedy úvěry poskytované bez řádného prověření dlužníka a možnosti splacení ,a takové úvěry vyloučily s insolvenčního řízení a pohlížely na ně jako v podstatě prohrané peníze jistě by to pomohlo i v kreditu těchto finančních institucí