Názor, že je třeba splatit 60%, pochází z Olomouce.
V Praze se na to dívají jinak. Viz:
http://www.slv.cz/1VSPH133/2010
http://www.slv.cz/1VSPH658/2009
Oba říkáte totéž. Pokud budu mít s přítelkyní společný dluh 1 milion, tak musíme každý zaplatit 30 procent ze své části dluhu – každý dlužíme půl milionu, takže 2×30 procent z půl milionu. Což je ta samá částka jako 30 procent z celkové výše dluhu. Pokud přistoupíme, že musíme zaplatit každý 30 procent z celkové částky dluhu, tak se dostáváme nebezpečně blízko tomu, že jednou někdo přijde s tím, že když manželé společně dluží milion, tak jim při exekuci vlastně musíme zabavit miliony dva – protože každý z nich přeci spoludluží jeden milion.
Tak to pozor: spoludlužníci jsou u úvěrů typicky tzv. solidární, takže když je celý dluh milion, tak každý skutečně dluží milion, nikoli každý půl milionu.
Druhá věc je, že jakmile první ten milion zaplatí, druhý může namítnout, že už je zaplaceno. Ale nelze říct „já dlužím jen půl milionu“. Tudíž ve zmíněném příkladu s přítelkyní bychom museli (doufám, že se nám to nestane) každý zaplatit 30% z celku, nikoli 30% z jedné poloviny.
Navíc kreativní výklad pražského vrchního soudu, který se nenechal zmást platnou právní úpravou a vymyslel si společné oddlužení manželů, což v zákoně není, přináší spoustu procesních komplikací, zatímco výklad olomouckého vrchního soudu je v tomhle pohledu bezproblémový. Například: co se stane, když se manželé budou chtít rozvést, nebo jeden z nich zemře? V olomouckém režimu prostě oddlužení běží dál (resp. při úmrtí už běží dál jen jedno), v pražském vzniká neřešitelná situace.
že se všichni zabývají jen těmi „primitivy“, jak někdo výše píše. Že „odborníci“ v bankách cpali úvěry a kreditky někomu takovému, je zřejmě v pořádku. Bude jen dobře, když se bance prosrané peníze nevrátí, za podmínky, že ji zase nebude pomáhat stát z peněz daňových poplatníků…
Situaci na trhu půjček spíše neznáte vy. Jistě, jsou lidé, kteří u bank žebrají o půjčku. Ale taky jsou lidé, co mají slušný příjem a banky se jim snaží různé půjčky nabízet horem dolem, že slovou cpou je rozhodně namístě. Ten stav bych v před rokem 2008 označil občas až za obtěžující. A nemám důvod nevěřit článku, že tahle rodina patřila do kategorie, které byly půjčky aktivně nabízeny.
Připadá mi logické, člověku s normálním příjmem půjčím bez dokládání čehokoliv – že do určité výše. Ale že to v článkem popisovaném případě došlo tak daleko je při existenci všech dlužnických registrů z části i chyba těch bank, takže v tomto případě mi nebude líto, pokud věřitel nedostane zpět všechny své peníze. Za blbost se platí. Ta rodina udělala velkou blbost a za ni bude platit hodně. Banky udělaly blbost taky a ať platí taky.
Je fér napsat, že úvěry nejsou ve článku uvedené chronologicky po sobě a z údajů v IR také nelze úplně vše dohledat, typicky dobu, kdy banka nabídla kontokorent (smlouva to obecně umožňovala, ale nevíme, zda od počátku, nebo o něj požádali později). To by více vyřešil osobní rozhovor s touto rodinou, který (doufám) proběhne :)
V bance jsme byli určitě všichni ! Ale Vy jí berete obloukem jinak by jste se určitě setkal s cpaním úvěru a jiných produktů , tak jako my . Stačilo když jsme šli zadat trvalý příkaz a hned nám ochotná pracovnice nabízela možnost spotřebitelského úvěru . A co nám toho přišlo domů , ani nepočítáme .Ale jistě se i najdou lidé kteří o půjčku prosí .Proč?Možná proto, že před nedávnem jim peníze na splátky stačili a při rostoucích cenách nájemného ,energií a potravin dnes na to prostě nemají a snaží se leč špatně zuby nechty zachránit . Je lehké odsoudit a kritizovat někoho v jehož situaci nejsme ,ale i my se do ní dostat můžeme. Nebo Vy víte jestli za pět let budete mít na to aby jste zaplatili byť by jeden úvěr,třeba na kauci za byt:
Soucasna politika bank vede k predluzovani. Pomohlo by pravo soukrome osoby zalovat banku za predluzeni. Soudy by meli posuzovat jen miru zavineni obou stran. Banka by mela nest odpovednost za dluhy na kterych se podili. Dluznik pochopitelne musi zaplatit, ale ten bude splacet x let. Banky vsak vyvaznou velmi lacino, v zasade odepisi cast pohledavky jako nedobytnou a poohlednou se po navyseni vynosu, aby zalepili diru. Neexistuje, aby komercni banky dostali zachranne padaky od centralnich bank a vlad formou pujcek, to je moralni hazard. V dnesni dobe hovorime o systemove mire zadluzeni bank, ktera neustale roste. Dokazete se predstavit situaci, kdy Vase uveruji banka zkrachuje, co se stane s Vasim dluhem?
Kdyby insolvenční zákon uváděl 60 %, je to OK, ale o uvádí min. 30 % (netvrdím, že je to dobře). V odkazech v diskuzi výše je výborné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kde během manželství jsou dluhy společné a soud je měl i v tomto případě takto posuzovat. Takže oddluženi by byli oba manželé, dostali by cca 12000 měsíčně a věřitelé by dostali 100 %, ne 60 %. Tahle manželé dostanou cca 20 000 a věřitelé cca 50 – a to ještě možná. Kdyby soud postupoval jak měl, věřitelé by dostali více.
Když jim soud nepovolí oddlužení, tak je budou věřitelé exekvovat do konce života exekucí na mzdu atd. a pravděpodobně vyinkasují víc (ledaže se rodina rozhodne přestat pracovat a žít na podpoře pod mostem).
Stále nechápu tu úvahu, proč by manželé měli platit dohromady jen 30%.
Pokud by se to stalo mně s přítelkyní, tak musíme jít každý do oddlužení samostatně a musíme každý zaplatit 30%, tedy dohromady 60%.
Proč by na tom manželé měli být zvýhodněni a platit 30% dohromady?
Tohle nemá s matematikou nic společného. Nevím jak funguje (a jak má fungovat) oddlužení při více spoludlužnících, ale Bivoj má 100% pravdu, že když X spoludlužníků dluží dohromady milion, tak se to bere tak, že z pohledu těch spoludlužníků dluží každý z nich celý milion. Ovšem nemusí každý z nich celý milion splati – ale může a může to po něm být požadováno. Takže i požadavek aby se osobní bankrot schválil s výhledem na splacení 30% celého dluhu má logiku.
Druhá věc je, že tím pádem pokud jako věřitel půjčím alespoň čtyřem spoludlužníkům, tak mám jistotu, že při jejich osobních bankrotech dostanu zpět celou částku, protože 4*30% je 120%, což je více než 100%.
Čili v situaci pohledávky vůči několika spoludlužníkům je věřitel ve výhodě oproti pohledávce vůči samotnému dlužníku.
Absolvoval jsem nejenom matematiku na ZŠ, ale hlavně právnickou fakultu (v Praze, pro šťouraly).
Když si přečtete §511 Občanského zákoníku, tak se dočtete o rozdílu mezi společnými a nerozdílnými závazky (odst. 1) na straně jedné a ostatními společnými závazky (odst. 2) na straně druhé.
Když si potom přečtete §261 odst. 3 a §293 Obchodního zákoníku, tak zjistíte, že ze smlouvy o úvěru jsou zpravidla spoludlužníci zavázáni společně a nerozdílně.
A, kdyby Vám to nestačilo, tak si přečtětě jakoukoli smlouvu o úvěru od banky nebo velké nebankovní společnosti, tam to najdete taky.
Tudíž v této situaci platí, že věřitel je oprávněn do každého odděleného procesu oddlužení přihlásit celou pohledávku z úvěrové smlouvy, byť jsou na ní dva spoludlužníci, a byť ji přihlašuje u obou zároveň. A má právo od každého obdržet 30% pohledávky. Samozřejmě, pokud by dostal v součtu z obou oddlužení dohromady více než 100%, tak musí přeplatek vrátit do podstaty (a není úplně jasné, kolik do které – osobně si myslím, že by se to řešilo časovým hlediskem).
Podle mne je to i velmi logické: věřitel byl obezřetný, uzavřel smlouvu se dvěma spoludlužníky zároveň (zatímco jiní, méně obezřetní věřitelé, ji uzavírali jen s jedním – jako je to i v článku – některé závazky podepsali manželé oba, některé jen manžel-muž). Ještě obezřetnější věřitelé si nechali závazek zaručit třetí osobou a ti úplně nejobezřetnější zástavou nemovitosti (v článku není nic takového zmíněno, ale v realitě se to stává). Iura vigillantibus – ti obezřetnější věřitelé mají větší práva.
Takže závěr je (pro situaci, kde spoludlužníci nejsou manželé) jednoznačný: věřitel má při dvou spoludlužnících, kteří půjdou oba do oddlužení, právo získat alespoň 60% pohledávky. Při jednom spoludlužníkovi 30%. A najednou v pojetí pražského soudu, když jsou spoludlužníci manželé je to jinak. Jinými slovy, když mi kamarádka spolupodepíše úvěr, pak se oba dostaneme do problémů a budeme se chtít oddlužit, tak je pro nás výhodné se vzít a nechat se oddlužit společně. Už chápete ten nesmysl ?
Jen dvě poznámky:
Když si jeden z manželů v době trvání manželství bere úvěr, tak je druhý automaticky taky dlužníkem (SJM), nezáleží na tom, kolik jich podepsalo smouvu.
A na druhou stranu, za dluhy vzniklé před vznikem manželství si ručí každý sám, takže oženit se s onou přítelkyní by asi nepomohlo.
Smysl rozhodnutí pražského soudu vidím v tom, že rodina je prostě jedna ekonomická jednotka a tedy i jeden dužník. Chápat je jako spoludlužníky je podobné, jako kdyby zaměstnanci firmy každý jeden jednotlivě měli spoludlužit úvěry firmy.
Právě že ani jedno z toho není tak úplně pravda.
Pokud smlouvu podepsal jen jeden, věřitel se může uspokojit z majetku, který spadá do SJM, ale druhý manžel dlužníkem není.
Proto si rozumní věřitelé nechávají smlouvu podepsat od obou dvou jako od spoludlužníků.
A já psal o dluzích, které jsme s kamarádkou oba společně podepsali – tam by v logice pražského soudu oženit se pomohlo.
Já řeším situaci, kdy manželé oba úvěr podepsali (proto taky některé dluhy přihlásili oba, zatímco ty, které udělal jen jeden, přihlásil jen jeden). Pokud bych já jako zaměstnanec firmy spolupodepsal úvěrovou smlouvu, tak taky dlužím. Mimochodem, něco podobného se dost často dělá, byť ne zaměstnanci, ale většinou jednatelé nebo majitelé a většinou nepodepisují úvěrovou smlouvu, ale směnku.
A myslím, že jste mimoděk udeřil hřebíček na hlavičku: ekonomická jednotka je rodina, bez ohledu na to, jestli jsou její členové navzájem sezdáni či nikoli. Takže by nemělo být možné některé rodiny diskriminovat a jiné zvýhodňovat.
„…ekonomická jednotka je rodina, bez ohledu na to, jestli jsou její členové navzájem sezdáni či nikoli.“ S tím si dovolím nesouhlasit. Ona ekonomická jednotka musí být nějak definovaná – odkdy dokdy existuje a co obsahuje. A právě manželství jest touto definicí. (Nevylučuji jiné možnosti definice, nicméně nějaký „glejt“ bude vždycky nutný.)
Pokud stát někdy, např. v případě výpočtu sociálních dávek, uznává za ekonomickou jednotku i nesezdané rodiče s dítětem, kteří spolu žijí (proto se nesezdaní partneři ve snaze získat dávky každý hlásí jinam), bylo by nekonzistentní a diskriminační, pokud by ji v jiné situaci (insolvence) neuznával.
Absence "glejtu", jak tomu říkáte, může mít vliv na procesní pozici dotčených (je jednodušší doložit něco oddacím listem), ale je zásadně špatně, pokud to má vliv na jejich hmotněprávní pozici.
Pokud jde o institut spoludlužnictví (což si explicitně ve svém případě neuvedl) pak se to vážně bere tak, že dluh je „společný a nerozdílný“ a všichni ručí za plnou částku, takže konstrukce, že i v oddlužení věřitel získá 30% od každého (a nikoliv jen 30% celkem) má svojí logiku. Ale u manželů je vše společné a jsou jedna ekonomická jednotka, spoludlužnictví vzniká automaticky a proto i konstrukce, kdy manželé vstupují do oddlužení společně a jednotně a tedy neměli by tedy dohromady zaplatit víc než těch 30% dohromady, má svojí logiku. Ja ale smutné, že legislativa je tak nejasná, že si to dva různé soudy jsou schopny vyložit zcela opačně.
No jo, jenomže v manželství spoludlužnictví nevzniká automaticky. Netuším, odkud se tahle fáma bere, ale podle mne už zákon je dost jasný a judikáty nejvyššího soudu to ještě potvrdily. Automaticky (a to ještě s výjimkami) vzniká právo věřitele uspokojovat se ze SJM, což ale není totéž, jako spoludlužnictví.
Mimochodem, kdyby spoludlužnictví v manželství vznikalo automaticky, tak proč manžel v článku přihlašoval víc dluhů, než manželka ?
Osobně si myslím, že problém není v nejasné legislativě, ale v tom, že soudy se často nenechají zmást platnou právní úpravou a trvají na svém vlastním právním názoru.
děkuji za výklad,je správné pokud soudy brání věřitele ale je třeba zase aby soudy poznaly spekulativní úvěry tedy úvěry poskytované bez řádného prověření dlužníka a možnosti splacení ,a takové úvěry vyloučily s insolvenčního řízení a pohlížely na ně jako v podstatě prohrané peníze jistě by to pomohlo i v kreditu těchto finančních institucí
Hlavně ať dají většině tech zadlužených lidí PRÁCI v tom je ten hlavni problém. Lidé když budou mít práci tak budou splácet a tento problém nebude. V tomto zkolaboval tento stát a že poslouchá tu přiblblou a drahou EU. Kterou daňoví poplatnici nemohou nikdy zaplatit. Když spočítáte kolik jich tam je a kolik berou ročně peněz a ten jejich předražený hrad tak je jasné že to fungovat nemůže. Potom je výsledek pouze zdražování zvyšování daní atd. Takže problém není v lidech kteří díky hladu si nadělají dluhy ale výsledek těchto vlád - ne vlád. Je mě 61 roků a já to vidím tak, že je to konečná pro obyčejné lidi. A nejsem v žádné debilní straně stejně to nic neřeší. Jen další peníze a peníze - na to navazuje zdražování a zvyšování daní. Olda
Ja chapu ten jejich stav na zacatku (kdy si poridili jednu, dve kreditky) a pak chapu tu jejich finalni fazi, kdy ze zoufalstvi platili stare dluhy novym, jeste vyssim dluhem – ono pokud uz fakt neni na jidlo, tak clovek kvuli sobe a kvuli detem udela zoufale ciny, i kdyz vi, ze se to v budoucnu vymsti.
Co ale nechapu, jsou dve veci:
1. Co delali s penezi z pujcek v tom mezidobi mezi prvnim dluhem a temi souhrnymi dluhy pres milion? Tady akorat pisou, ze 4 deti mely cim dal vetsi naklady. To jako prisel syn 13 let a rekl, ze chce nove horske kolo, zadluzeni rodice rekli OK, vybrali 20 000 z kontokorentu a kolo koupili? Nebo jim deti 13 a 6 rekli, potrebujeme novy mobil s dotykovym ovladanim, protoze to uz maji vsichni, krome nas, a nechceme byt looseri, tak rodice zase rekli OK a koupili 2 mobily z kreditky za 16 000? To bych chtel prave vedet, co delali v te dobe – za co ty penize z pujcek utraceli. A proc nebyli schopni rict dost, uz na nic noveho nemame (plazma? dovolena? nova sedaci souprava z Ikey?). Tohle prave nedovedu pochopit – prece kdyz na neco nemam, tak se uskromnim a koupim si to az na to nasetrim.
2. Jak jim mohly banky furt pujcovat, kdyz uz meli aktivnich nekolik dluhu (4 kreditky, pak ty kontorenty a pak i spotrebni pujcky) – vzdyt banky prece koukaji do registru dluzniku a mely by byt opatrne s pujcovanim zadluzenym lidem – ledaze se na to prave spolehaji (ze ti lide zkrachuji) a chtely ziskat penize exekuci jejich majetku.
.
Asi bych se to nesnažil chápat pomocí racionálního myšlení. Každý z nás dobře ví, že spousta lidí dělá hrozné hlouposti.
Někdo se propije do alkoholismu, někdo se propůjčuje do totálního bankrotu.
Má smysl psát něco ve smyslu: „Chápu tu první fázi, když si dával pivo k jídlu a občas večer víno na dobrou náladu. A chápu tu poslední fázi, kdy už si musel dát ráno dva panáky, aby si dokázal zavázat boty… Ale tu střední fázi nechápu.“
Podle mě to valný smysl nemá.
Kdo by se ale rozhodně měl racionálně chovat a nedělat nesmysly, tak to jsou banky – a ty (pokud článek něco zásadního nezamlčuje) v tomto případě katastrofálně selhaly. Moje pomyslné otázky „jak je to možné“ by rozhodně směřovaly k bankám.
a v tomto to přesně je nemají práci a jist a bydlet někde musí. Tak se potom zrodí tento problém. Jsou dneska rodiny které jsou poctivé celý život a přijdou diky teto debilní EU a této vládě o práci a jsou v problému. A v tomto je ten problém ne v tom že neumí počítat a jsou negramotní. Je to pouze v tomto v PRÁCI.
Největší problém je, že byl vůbec přijat zákon, že stačí zaplatit 30% a na druhé straně nemá na zbytek věřitel nárok od státu, který má takové zákony. Pro úvahy typu – neměl jste jim půjčovat, jen upozorním, že dluh vznikne i bez snadno půjčky. Třeba Vám někdo způsobí škodu – např. Vás srazí na kole, pronajmete byt – nájemník neplatí, ale zato v bytě nechá opitý téct vodu, takže vy za něj zaplatíte třeba 60 tisíc za vodu a stočné a další případy si za Vás už život vymyslí. Dlužník je v pohodě, stačí, když uhradí 30%, … skvělé zákony.
O zakon az tak nejde vzdy muze nastat situace, kdyz dluznik nezaplati, zakon nezakon.
Napr. ten vas priklad s najemnikem, co vam dluzi, rekneme, ze zakon 30% nebude existovat, presto se ale muze stat, ze dluznik ze zoufaltvi (ze nesplati dluhy) spacha sebevrazdu – pak maji vsichni jeho veritele smulu. Nebo to ozraleho srazi auto a zase nic nedostanete (pokud nebude nic vlastnit a bude zit jen z davek).
Neboli kazdy veritel nese rziko, ze mu dluh nebude uhrazen (at uz fyzickou nebo pravnickou osobou), zakon nezakon. To riziko by prave melo byt kompenzovano uroky z dluhu. Zakon akrorat toto riziko o neco zvysuje (dluznik ani nemusi umrit a presto dostanete jen 30%), ale to riziko nesplaceni tu existovalo vzdy.
Proto bych zakon nepovazoval za nejvetsi problem.
Onehdá měli v MFD takovej grafíček s podobným příkladem, kde srovnávali pozici věřitelů – bank a nebankovních poskytovatelů půjček. Než dojde k tomu osobnímu bankrotu, naskáče totiž pomocí smluvních pokut a penále dluh věřitele u nebankovní společnosti na několikanásobek původní částky, takže i když dostane nakonec 30%, tak de fakto vymůžou celou půjčenou částku s nějakým rozumným bonusem navíc (takže na dlužníkovi stejně vydělá) kdežto banka, ta než se rozkouká (a je ráda, že se zvládne přihlásit), je bankrot schválenej a dostane teda 30% půjčené částky ± nějaké směšné peníze z poplatků/pokud/úroků, takže na dlužníkovi tratí.
Jsme na tom stejně. Při pročítání insolvenčního rejstříku zjistíte, kolik lidí je jiných. Dosud jsem neslyšel, že by si někdo půjčoval na chleba pro své děti, který už tři dny nejedly. Zpravidla se jedná o dědičné idioty, kteří nebyli řádně vychováni a vzděláni, byť jejich rodiče byli státem k tomu všemožně podporováni (automaticky by měli být aspoň spoludlužníky). Prostě auto, luxusní mobil s drahým tarifem, plazma, automaty, alkohol, cigarety, drogy a desítky jiných pitchovin na dluh byly pro ně prioritou.
Chování lidí, konkrétně této rodiny snad chápu – „provozní“ náklady na velkou rodinu, i snaha si trochu „přilepšit“, neschopnost si to celé spočítat a domyslet důsledky… Ale jednoznačně nechápu jednání bank! Přece existuje registr, do kterého většina z uvedených bank přispívá a nahlíží! Když jsem se informovala ve Čs. spořitelně, jestli „dosáhnu“ na úvěr ze stavebního spoření (jen 30 tisíc, což skutečně v dnešní době není závratná částka), uvedla jsem pravdivě všechny údaje, úřednice nahlédla do registru, ale „díky“ dvěma opožděným splátkám cetelemu to bylo jasné NE…
wanna.doo: Ano, v České spořitelně se snažíme k poskytování úvěrů přistupovat velmi zodpovědně. Určitě jsme tím přispěli k tomu, že se v naší zemi neprojevila krize bankovních půjček ani zdaleka v takové míře jako například v USA. Na druhou stranu nechceme, aby od nás klienti odcházeli zklamaní. Pokud byste měla pocit, že bylo v případě Vašeho úvěru rozhodnuto chybně, pošlete mi prosím kontakt na email rnavratil zavinac csas tecka cz. Pokusím se zajistit prověření tohoto rozhodnutí.
Roman Navrátil, Specialista komunikace České spořitelny pro sociální média
Při návrhu insolvence my stojí chlupy na ruce při pomyšlení že si někdo naseká dluhy za milion a má s milionu osobní profit a soud ho sprostí a dá mu jenom třicent procent to je bomba a este nechají chudáčkovy treba dvanáct tisic to je strašny výsměch normálním lidem hruuuuza
zdravím vás, musím bohužel říci, že i já cháou, jak se rodina mohla dostat do takovýchto problémů. sama, když jsem přišla do prahy na vysokou školu jako holka z vesnice, založila jsem si účet u čs a okamžitě mi byl nacpán kontokorent, a to prosím ve výši 20 000Kč!!! já samozřejmě byla zvyklá prqacovat, takže jsem chodila na brigády a kontokorent nevyužívala. za pár měsíců mi pořišla poštou kreditní karta, stačilo jen v bankomatu aktivovat.
No,a jak to tak bývá, stačilo pár akcí novými kamarády a poznala jsem, že i kdybych chodila do práce celej měsíc v kuse( a kde že je to studium???), tak si budu moci dovolit jít se pobavit s ostatními max 1x měsíčně.
ono něco stála kolej a jídlo, něco občas cesta domů, něco doprava po praze a knihovny a takové věci...nicméně jsem využila obojího, dluh byl skoro 50000 a já si říkala, co teď? to nikdy nesplatím! není problém, banka pilnému studentovi bez jakéhokoliv doložitelného poříjmu poslala kreditku č.2....
no je to hnus, co vám budu povídat, dneska už mám splaceno, ale zadarmo to nebylo. a pokud má člověk 4 děti, asi žádná sranda...
Pro všechny s podobnými problémy bych doporučila refinancování půjček přes nějakou důvěryhodnou společnost. Uhradí všechny vaše závazky a pak splácite jenom jí po měnších částkach. Je to lepší než osobní bankrot, při kterém musíte žít z minima.
I ja chapu ze se clovek dostane do takove situace i ja v ni bohuzel jsem. Problem neni v tom ze clovek nechce platit ale ze platit nezvlada a nez exekuce porozhledne se po oddluzeni. Protoze by treba rad splatil vse k cemu se zavazal jenze s prijatelnou splatkou a bohuzel pokud uz toho mate moc tak konsolidaci nedostanete a vznikne ten problem. Takze proc nejde jednoducha vec ano prihlasite vsechny dluhy, my vam nechame na zivobiti a vy zaplatite vsem to k cemu jste se zavazal. Klidne za 15 let. Ale zaplatite. Jen ne navic prehnane poplatky a vylohy a dalsi vydridusske veci. Kdybych tuhle moznost mel ze budu splacet jen jednu velkou splatku a pri tom nakrmim rodinu a nebudu zit pod mostem tak nevaham ani minutu. Jenze tu moznost vam nedaji. Proto zbyva jen to oddluzeni. Az nekdo vymysli system 100% zaplatite strhavanim z platu ale nebudete muset zrat travu tak to bude ok.