Těžké časy praní špinavých peněz

Finanční společnosti jsou vystaveny stále silnějším regulatorním kritériím a rostoucímu tlaku na jejich plnění. Řada bank proto posunula boj proti legalizaci výnosů z trestné činnosti do popředí svých zájmů, a to i v České republice. Jak si banky v tomto plnění stojí, si vzala na mušku studie Global Anti-Money Laundering Survey 2007, How banks are facing up to the challenge, od společnosti KPMG.

Studie uvádí, že jen odhady ročních výnosů z trestné činnosti drogových dealerů, pašeráků zbraní a jiných pachatelů trestné činnosti, které se snaží každoročně legalizovat, překračují jeden bilion amerických dolarů. Na straně jedné tak stojí velká výzva pro eticky podnikající společnosti, na straně druhé zde je prostor pro firmy, které se v zájmu vyššího zisku neštítí ničeho.Jenže smyčka v podobě legislativních omezení je hodně utažená a jak se zdá, bude ještě užší.

Česká republika není v boji osamocena. Boj proti legalizaci výnosů z trestné činnosti považuje vedení bank v České republice za vysokou nebo střední prioritu. Podle našeho názoru význam této problematiky v České republice vzroste, jakmile vstoupí v platnost zákon implementující Třetí směrnici EU, a to především v oblasti postupů hloubkové kontroly, potvrzuje Jimmy Helm z KPMG.

Všudepřítomný lidský faktor

Snahu jít v boji s praním špinavých peněz vstříc však lze spíše chápat jako nutnou implementaci tlaku regulatorních orgánů, než jako skutečnou snahu hrát tzv. čistou hru. Poslední aféra s prodejem dat lichtenštejnské banky LGT výzvědným službám ukázala fakt, že si nemůže být nikdo jistý ani v tak nedobytných bankách, jako jsou považovány banky v Lichtenštejnsku nebo Švýcarsku. Ne že by byl problém přímo v nich, ale vidina snadno vydělaných peněz prodejem citlivých dat komukoli, třeba i státním orgánům třesoucím se na postižení daňových úniků, spolehlivě překoná sebelepší kontrolní systém v jakékoli bance.

Chyba je samozřejmě v člověku. Otázkou je, co je lepší: smířit se s tím, že na světě existuje prostor pro daňové úniky a pro praní peněz z trestné činnosti, anebo s tím, že klienta zradí vlastní banka, které klient důvěřuje. Samozřejmě, je zcela legitimní zablokovat finanční prostředky teroristické organizaci, ovšem někdy je složité rozeznat, zda jde skutečně o peníze z trestné činnosti, nebo zda jen daňový poplatník například nepřiznal prodej barokního zámku. Pochopitelně, že ani jedno není správné a platí pravidlo, že co patří státu, má se mu odvést. Jenže zveřejnění dalších možných seznamů jiných „bezpečných“ bank by mohlo odkrýt mnoho červů, které prožírají půdu podobně, jako když odklopíte jednu kachli v zabudovaném chodníku: celá struktura se naruší. A tak zde opět máme otázku, zda je vůbec politicky žádoucí něco odkrývat a pokud ano, do jaké míry.

Něco to stojí

Zpráva dále uvádí, že intenzivnější ochrana bank vyžaduje kromě většího zapojení vedení také stále větší náklady. To je přirozený důsledek, protože monitorování transakcí a školení zaměstnanců není zadarmo. A tak lze konstatovat, že jedinou účinnou zbraní proti praní špinavých peněz jsou opět lidé pracující ve finančních institucích. Právě v proškolení zaměstnanců vidí regulatorní orgány šanci, jak přijít na podezřelé transakce. Evropa však stále zaostává v porovnání se Spojenými státy.

Černá listina (i politicky) rizikových klientů

Již v této chvíli existuje tzv. black list bankovních klientů. Podle zprávy banky musejí při zakládání účtu kontrolovat, zda jméno vlastníka účtu nebo zástupce společnosti nefiguruje v některém ze sankčních listů. Vedle toho je potřeba ověřovat, jestli k sankciovanému jedinci nebo firmě nemají vztah stávající bankovní klienti. Při každé aktualizaci sankčních seznamů je pak nezbytné rychle reagovat a v případě nutnosti zablokovat problematické platby. Jenže v průzkumu vyšlo najevo, že téměř 20 procent bank stále nezavedlo jakékoliv postupy pro aktualizaci informací o vlastnících účtů.

Mezi vysoce rizikové klienty patří i politicky exponované osoby. Právě u takovýchto klientů lze sledovat i jejich podnikatelskou činnost klienta nebo objemy transakcí. Banka během chvilky může být Jidášem, který pošle hlášení příslušnému orgánu. Podle průzkumu celkem 81 procent bank provádí u těchto klientů přísnější hloubkové kontroly. Kontrolní systém jde tak daleko, že pokud se ze stávajícího klienta stane politicky exponovaná osoba, může pro finanční ústav vzniknout otázka, zda si takového zákazníka nadále udržet, anebo zda ho raději odmítnout. U nás však mohou být politici klidní. Podle zkušeností KPMG International dosud malé bankovní instituce v České republice přísnější hloubkové kontroly těchto osob neprováděly.

Udat špinavé peníze není vůbec snadné

Prát peníze může být výnosný obchod, ale rozpustit je legální cestou není snadné. V České republice mají banky povinnost evidovat hotovostní vklad vyšší než 100 tisíc korun, pouze na České poště je hranice posunuta až na 500 tisíc. „Vzorový“ příklad bývalého zaměstnance společnosti G4S Františka Procházky, který se „proslavil“ největší hotovostní loupeží v dějinách České republiky, ukázal na jeden malý, ale významný problém: vzít peníze z banky může být snazší, než je dostat do banky zpět.