Spočítejte si...

Zavřít

Korupce je trestná! Opravdu?

Korupce je v Česku na vzestupu. Policie, státní zastupitelství i soudy svorně tvrdí, že postihovat ji jim činí stále větší obtíže. Nepříjemnosti často mívají spíše lidé, kteří na korupci upozorní. Možná by za dané situace bylo lepší korupci zlegalizovat a vydat oficiální sazebníky úplatků.

Co je to korupce

Říká se, že každý člověk je úplatný. Rozdíl je jen ve výši částky, které kdo podlehne. Možná s tímto – poněkud nadsazeným, i když do značné míry pravdivým – rčením nebudete souhlasit. Přesnější je tedy možná toto: Každý je manipulovatelný, lišit se mohou jen prostředky, které na koho zaberou. S tím lze nesouhlasit už jenom stěží. Odtud je k vysvětlení pojmu „korupce“ jen malý kousek.

Korupci lze definovat jako zneužití pravomocí za účelem získání neoprávněného osobního či jiného prospěchu. Korupcí je tedy zejména vyžadování a poskytování úplatků, provizí a nejrůznějších protislužeb, neoprávněné poskytování informací, účelová manipulace s výsledky výběrových řízení, zvýhodňování rodinných příslušníků a známých atd.

Forem a projevů korupce je celá řada. Přitom zdaleka ne vždy a všude je korupce vnímána stejně. V některých rozvojových zemích jsou úplatky prakticky legální součástí příjmů úředníků. Ovšem i v rozvinutých zemích se na korupci pohlíží různě. Například posoudit, kde končí zasloužená provize za poradenství při zprostředkování obchodního kontraktu a kde již začíná korupce, bývá obtížné.

Přijímat i nabízet úplatky je v Česku trestné

V českém právním řádu lze korupční jednání postihovat především podle několika paragrafů trestního zákona. Jedná zejména o úplatkářství a zneužívání pravomoci veřejného činitele. Podle § 162a odst. 1 trestního zákona se úplatkem rozumí: neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, a na kterou není nárok.

Pro spáchání trestného činu přijímání úplatku musí existovat souvislost mezi přijetím nebo poskytnutím úplatku a obstaráváním tzv. věcí obecného zájmu. Pod tímto pojmem je třeba si představit činnost státních orgánů, veřejné správy a dalších institucí či jednotlivců působících v oblastech s celospolečenským významem.

Trestné je úplatky nejen přijímat, ale i nabízet. Trestní zákon ovšem obsahuje i zvláštní ustanovení o účinné lítosti. Beztrestnost je podle tohoto ustanovení zajištěna pro toho, kdo úplatek poskytl nebo přislíbil poskytnout jen proto, že o něj byl požádán. Beztrestnost ovšem získá, jen pokud tuto skutečnost bez odkladu oznámí státnímu zástupci nebo policii.

Kam se obrátit při setkání s korupcí?

Velká a malá korupce

Vymezení úplatku je v trestním zákoně záměrně provedeno hodně obecně. Úplatkem tak je nejen obvyklá obálka s penězi, ale v podstatě jakýkoliv prospěch majetkové i nemajetkové povahy. Úplatek tedy klidně může mít podobu lístků na fotbalový zápas, bezplatné dovolené nebo třeba několika plnometrů dřeva. Může se ale také jednat o poskytnutí různých služeb nebo informací.

Hranice mezi úplatkem a darem z vděčnosti bez postranních úmyslů je velmi tenká. Zákonem není stanovena žádná finanční hranice, od níž je úplatkářství trestné. Striktně vzato za úplatek tedy může být považována třeba i láhev vína nebo kytice růží. Vždy záleží na okolnostech každého případu, pohnutkách, míře zavinění a závažnosti důsledků korupčního jednání ve vztahu k jeho společenské nebezpečnosti.

S takovýmito případy tzv. malé korupce vycházejícími z každodenního života osobně přijde do styku snad skoro každý. Daleko větší mediální pozornost je však věnována tzv. velké korupci, s níž se většina lidí setká pouze zprostředkovaně. Bez podezření z korupce přitom neobešla snad žádná privatizace většího podniku nebo veřejná zakázka. Případů, kdy se podařilo jednotlivé kauzy vyšetřit a dotáhnout až k potrestání viníků, však lze spočítat na prstech jedné ruky.

Kapříci, pět na stole v českých atd.

Odhalit a hlavně prokázat korupci je skoro vždy krajně obtížné. Jen málokdy se o úplatku jedná přímo a otevřeně, natož aby o tomto jednání existovaly nějaké hmatatelné důkazy. Spíše se vždy hovoří ve více či méně neurčitých náznacích, používána je „tajná“ řeč nebo kódované vzkazy a někdy dokonce dojde i na pantomimu. Možná to vypadá komicky, ale funguje to. Mediálně známých příkladů z poslední doby je celá řada.

Policie ale často vyjde naprázdno i v případech, kdy se zdá být všechno úplně jasné. Zní to sice neuvěřitelně, ale vyhráno není ani v případě, kdy je zadržen člověk s naditou obálkou v kapse při odchodu ze schůzky, která se odehrála za asistence policie a s nasazením operativní techniky. To je přitom stejné, jako kdyby k usvědčení vraha nestačilo ani jeho zadržení nad mrtvolou na místě činu s ještě kouřící pistolí v ruce.

Jako příklad může posloužit případ korupce při zadávání armádních zakázek, kdy se na schůzce o úplatku přímo nehovořilo, ale úplatný plukovník si tlustou obálku zcela samozřejmě, avšak mlčky převzal. Po zadržení při odchodu z kanceláře s předmětnou obálkou ve své aktovce pak do protokolu prohlásil, že policii předává obálku jemu neznámého obsahu, o němž se však domnívá, že obsahuje spisovou dokumentaci.

Kde není žalobce, není ani soudce

Policisté mají při vyšetřování korupce nelehkou pozici. Je o to těžší, že si to dobře uvědomují i ti, kteří úplatky berou nebo dávají. Případy, kdy dojde na policejní vyšetřování, představují jen špičku ledovce. Pouze část z vyšetřovaných případů pak dospěje do fáze vznesení obvinění a opět jen část z těchto případů nakonec skončí jinak než zproštěním obžaloby.

Většina lidí, kteří se s korupcí setkají, se nedokáže chladnokrevně rozhodnout a buďto nikam nic nehlásí, nebo naopak svou okamžitou reakcí zmaří případné policejní vyšetřování ještě před tím, než vlastně začne. Jako prosťáčci se při setkání s údajnou korupcí v poslední době zachovali i někteří poslanci. U nich však lze jen stěží posoudit, zda se jedná o projev prostoduchosti nebo spíše naopak.

Člověk, který si zachová chladnou hlavu i občanskou statečnost, a pokud si mu někdo řekne o úplatek, neváhá na něj podat trestní oznámení, se může se zlou potázat. Jestliže se nakonec jeho tvrzení z jakéhokoliv důvodu neprokáže, mohou se strany rázem obrátit a on bude muset čelit obvinění z trestného činu křivého obvinění s trestní sazbou až osm let. O to hůř, že na rozdíl od trestného činu přijímání úplatku tady vznik důkazní nouze obvykle nehrozí.

Hloupý, kdo nebere!

Autor tohoto článku měl možnost se zhruba před rokem zúčastnit zajímavého semináře. Se svou přednáškou postupně vystoupili tři odborníci na boj s korupcí: profesor z policejní akademie, státní zástupce z nejvyššího státního zastupitelství a soudce nejvyššího soudu. Tito tři pánové sice hovořili fundovaně, ale stručně řečeno: shodli se jen na tom, že účinně bojovat s korupcí je v současném legislativním prostředí obtížné až skoro nemožné.

Přednášející z policejní akademie spatřoval důvody tohoto stavu zejména na straně státních zástupců, soudců a špatných zákonů. Státní zástupce a soudce pak svorně žehrali na policii a její chabé výkony při vyšetřování. Na základě nepřímých a neprůkazných přímých důkazů přece nelze odsoudit někoho, když se k braní úplatků ne a ne přiznat! Třeba ten nebožák opravdu mluvil o kaprech anebo nevěděl, že si v obálce odnáší bankovky!

Účastníci uvedeného semináře, jehož cílem bylo ozřejmit způsob boje státních orgánů proti korupci, po jeho absolvování nutně museli nabýt dojmu, že s korupcí se v podstatě nedá asi nic dělat. Možná by tedy bylo lepší to veřejně přiznat a uznat úplatky za dodatečný legální zdroj příjmů úředníků a všech, kteří o něčem rozhodují. Aby bylo úplně jasno, chtělo by to vydat i oficiální sazebník úplatků, aby občan zbytečně netápal, kolik má do obálky vložit.

Anketa

Berete úplatky?

3 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 1. 7. 2007 13:25