Volby, které proběhly v neděli 6. května, mění politickou mapu Evropy. Ve Francii odchází Nicolas Sarkozy. A v Řecku končí vláda, která výměnou za drastické škrty přijala ohromnou zahraniční pomoc. Úsporné balíčky jsou však nepopulární. Už poslaly řadu ekonomik do recese. Od na první pohled bezproblémového Nizozemí, země s nejvyšším ratingem, až po Španělsko stojící jen krůček od propasti, do které už spadlo Řecko.
Politici se tváří, jako by až nyní pochopili, že růst daní prokládaný škrty nemůže vést k růstu ekonomiky. A že bez růstu se veřejné finance špatně léčí. Takže „nově“ mluví politici o tom, že prý bojují za růst. Máme tu nové heslo, které chtějí voliči slyšet. Prorůstová politika je náhle mantrou moderního politika. Naivní mantrou. Voliči znovu sedli politikům na špek. Koneckonců bojovali snad odcházející politici proti růstu? Slibovali voličům vyšší nezaměstnanost?
Chudá a bohatá eurozóna
Odcházející politici prostě jen nedokázali dostatečně vysvětlit úsporná opatření. A hlavně nedokázali je realizovat tak, aby přinesla plody ještě v jejich volebním období. Nyní za to platí daň. Jenomže vtip je v tom, že nové politiky nebudou od těch starých diametrálně odlišné, jak se z předvolebních show mohlo zdát. Jen další bouře ve sklenici vody, která dobře vypadá v médiích. Že by snad tentokrát politici řekli, že přišel čas, aby slabé články padly a opustily eurozónu? Že euro byl od počátku špatný projekt, a proto je třeba euro opustit? Nebo že by řekli, že je třeba eurozónu hned rozdělit na chudou a bohatou se dvěma různými měnami? Těžko. Takové věci vždy přicházejí až tehdy, když k tomu trh politiky donutí.
Vraťme se ale na začátek. Jedni politici tedy odchází a noví přichází. Kdo to ale jsou? V případě Francie je aspoň povrchní odpověď jakžtakž snadná – přichází socialista François Hollande. Jenomže v případě Řecka ani takhle povrchně nikdo odpovědět neumí. Nikdo totiž není pořádným vítězem. Nikdo neví, kdo se bude s kým schopen dohodnout a sestavit vládu. Dvě hlavní proevropské strany (totiž strany obhajující záchranný balíček) prohrály boj o většinu a musí se s někým spojit nebo být společně v opozici. Možnost dalšího bankrotu, možnost opuštění eurozóny a dokonce i možnost celkového rozpadu eurozóny zůstávají ve hře.
Sliby, na které Francie nemá peníze
Myslím, že pro Evropu i pro euro je důležitější, jak dopadly volby v Řecku; média však jednoznačně víc pozornosti věnují Francii. Zajímají se hlavně o to, jaká bude spolupráce mezi Německem a Francií. „Merkozy“ byl tandem ženoucí Evropu do reforem a usilující o to, aby euro jako společná měna Evropy přežilo. Jenže smůla – Hollande úsporná opatření Merkelové odmítá. Lze tak ještě společně vládnout? Nebylo by logické čekat, že když půjde Francie doleva a Německo doprava, měla by Evropa zůstat stát na místě.? A že až budou jednoho dne protichůdné tlaky tak silné, že už je nepůjde ustát, spojenectví se zhroutí? Jen na první pohled. Ve skutečnosti to je naivní.
Problém je totiž v tom, že Francie už není v žádném ohledu Německu ekonomicky rovnocenná. Ať už se díváme na výši dluhu k HDP, na rating nebo nezaměstnanost, vždy je na tom Německo lépe. A Německo taky komanduje Evropu i bez Francie. Stačí, aby si Merkelová zpočátku jen počkala, až dají finanční trhy Hollandovi lekci. Potom jí Hollande ještě dost možná půjde na ruku sám. Jakmile si totiž Hollande začne prosazovat legrace jako snížení věku do důchodu a další, sníží ratingové agentury Francii rating a výnosy státních dluhopisů vyletí jak raketa. Hollande zjistí, že na takovou politiku prostě nemá peníze. A nakonec skončí se stejnou politikou jako Sarkozy. Jen přitom bude o to hlasitěji vyhrožovat ratingovým agenturám a finančnímu trhu, že je zreguluje, zakáže, zadupe do země.
Hollande přitom bude vycházet z předpokladu, že má v záloze zbraň hromadného ničení: Bude tlačit na Evropskou centrální banku, aby mu buď přímo půjčila, nebo aby začala hromadně vykupovat francouzské dluhopisy. I to ovšem Sarkozy chtěl. Jenomže pokud bude mít Angela Merkelová ještě dost sil, vykupování dluhu nedovolí. Což dá Hollandovi velmi studenou sprchu.
Ano, obávám se, že s novým prezidentem bude Francii opět snížen rating. Zato ten německý zůstane beze změny. Jinými slovy, v konečném důsledku reálná politika nového prezidenta bude velmi podobná politice prezidenta starého. Rozdílem bude jen to, že na jednání politiků s sebou nebude vozit vysloužilou modelku.
Krize nekončí, dostala nový rozměr
A přece zde nakonec mohou být i některé zásadní rozdíly. Teoreticky se může zhroutit celý fiskální pakt, který tak horkotěžko pod taktovkou A. Merkelové a N. Sarkozyho evropští politici porodili. To by ovšem mohlo znamenat, že padne i celý projekt společné měny. Ale popravdě řečeno, já tomu nevěřím. Tedy aspoň zatím. Dokud totiž bude u moci A. Merkelová, nedopustí, aby euro padlo. Na to euru věnovala až moc velký politický kapitál.
Říkám zatím.
Jenomže A. Merkelová tu nebude věčně. Aniž by si toho mnoho lidí všimlo, volební víkend přinesl ještě jedny volby. Na první pohled „jen“ regionální volby ve Šlesvik-Holštýnsku. Tyto volby jsou však klíčové. Strana kancléřky A. Merkelové v ní dramaticky prohrála. Má nejhorší výsledek od roku 1950. Osud N. Sarkozyho nyní čeká i A. Merkelovou. Skončí v učebnicích dějepisu jako politik, který neúspěšně bojoval s krizí.
Nyní musíme jen doufat, že po vzoru Pravých Finů, kteří z ničeho nic zazářili ve finských volbách, v příštích německých volbách nezazáří žádná nově vzniklá strana Pravých Němců. To bychom se ještě mohli divit. Nezapomínejme, že téma imigrace bylo ve francouzských volbách jedno z nejpodstatnějších. Ekonomická témata mohou ustoupit tématům lépe uchopitelným pro voliče. Příštím tématem mohou být nacionalismus a rasismus. Ať tak či onak, noví němečtí politici budou chtít být jiní než A. Merkelová. Neboli půjdou proti myšlence společné měny. Euro bude opět o krůček blíž svému konci.
Není se tedy čemu divit, že v pondělí ráno, když ještě nestačil uschnout inkoust z oficiálních výsledků voleb, euro k dolaru oslabilo. Krize v Evropě nekončí, krize v Evropě se jen dostává do nového dějství. Osud Řecka zůstává otevřený. Osud Francie jakbysmet. Každopádně se bojím, že ani jednoho z obou výtečníků po volbách nic dobrého nečeká. Jedni politici nabízejí pot a slzy, druzí dluh – a řešení není ani jedno. Zvláště v Řecku totiž elegantní řešení neexistuje.
ČLÁNKY DO MAILU