Uvolnění stavebního spoření pro banky bude znamenat jeho jistou likvidaci

Vláda předložila parlamentu další návrh novely zákona o stavebním spoření. Většinu lidí bude zajímat především nově zaváděná povinnost prokázat účelové použití státní podpory při ukončení smlouvy bez využití úvěru. Paradoxně mnohem větší dopad nejen na stavební spořitelny, ale i na jejich klienty a státní rozpočet bude mít další bod této novely, který má umožnit poskytování stavebního spoření i univerzálním bankám. Zatímco dnes poskytují stavební spoření pouze stavební spořitelny, které nesmí nabízet žádné jiné bankovní služby, v budoucnu by tento produkt mohly provozovat všechny univerzální banky. Cílem této změny má být podle Ministerstva financí zvýšení konkurence a stabilizace sektoru stavebního spoření.

Cílem stavebního spoření jsou výhodné úvěry

Stavební spoření je součástí státní bytové politiky a jeho hlavním cílem je zajištění nabídky dostupných úvěrů na bydlení s regulovanou úrokovou sazbou. Úvěry ze stavebního spoření smějí být úročeny sazbou, která je nejvýše o tři procentní body vyšší, než úroková sazba vkladů ve fázi spoření. Pokud stavební spořitelna úročí vklady klientů jedním procentem, pak úvěr ze stavebního spoření smí být úročen nejvýše 4 % p. a. V dnešní době nízkých úrokových sazeb to nevypadá jako příliš ambiciózní cíl, nicméně nezapomínejme, že tato úroková sazba je pevná po celou dobu splatnosti úvěru a je obsažena již ve smlouvě o stavebním spoření. Ten, kdo si dnes uzavře smlouvu tedy ví, jakou úrokovou sazbou bude úročen jeho úvěr, který bude čerpat třeba za šest let. Uvedená regulace úrokových sazeb se přirozeně týká pouze úvěrů ze stavebního spoření, nikoli úvěrů překlenovacích. Avšak každý překlenovací úvěr se dříve nebo později promění v úvěr ze stavebního spoření. Navíc zkušenost ukazuje, že úrokové sazby obou typů úvěrů se od sebe příliš neliší.

Státní podpora snižuje cenu zdrojů

Takto stabilních úrokových sazeb nelze dosáhnout obchodováním na volném trhu. Stavební spořitelny využívají uzavřený systém kolektivního spoření. Díky státní podpoře mohou spořícím klientům nabízet nízké úročení vkladů a získávat tak levné zdroje pro poskytování úvěrů. Zákonem omezené úrokové rozpětí mezi úvěry a vklady zajišťuje, že úspory na straně vkladů budou použity ve prospěch klientů čerpajících úvěr, nikoli ve prospěch stavební spořitelny. Čím nižší bude úročení vkladů, tím nižší musí být i úročení úvěrů.

Povinnost účelového využití zdrojů

Protože státní podpora zlevňuje stavebním spořitelnám zdroje, je přirozeně nutné zajistit, aby byly tyto levné zdroje použity k zamýšlenému účelu. Proto zákon stavebním spořitelnám striktně zakazuje provozovat vedle stavebního spoření jiné činnosti. Stavební spořitelny smějí poskytovat úvěry na bydlení a zbylou část zdrojů jsou povinny ukládat pouze do zákonem povolených aktiv. Většina volných dlouhodobých zdrojů stavebních spořitelen tak dnes končí ve státních dluhopisech a hypotečních zástavních listech. Tato aktiva sice mají nízkou míru rizika, ale jsou také málo výnosná. Stavební spořitelny jsou tak ekonomicky nuceny poskytovat úvěry na bydlení, které i přes regulovanou úrokovou sazbu přinášejí vyšší výnos než ostatní povolené obchody.

Ilustrační foto

Stavební spoření v univerzální bance

Novela zákona o stavebním spoření, která bude projednávána parlamentem, umožní poskytovat stavební spoření i univerzálním bankám. Jak se projeví výše popsaný mechanismus kontroly využití zvýhodněných zdrojů? Banky budou získávat státem dotované levné zdroje, ale využití těchto zdrojů bude zcela na jejich rozhodnutí. Na rozdíl od stavebních spořitelen je zákon nebude v tomto ohledu nijak omezovat. Je logické, že se banky budou při umisťování zdrojů rozhodovat především podle dosažitelného výnosu. A existuje řada možností kam investovat lépe než do úvěrů s regulovanou úrokovou sazbou. Logickým důsledkem bude omezení úvěrů ze stavebního spoření ve prospěch jiných obchodů.

Tomuto nežádoucímu důsledku nelze v zásadě zabránit, bylo by jej však možno alespoň zmírnit. Například tím, že by banky mohly vklady účastníků stavebního spoření používat pouze takovým způsobem jako stavební spořitelny. Takové opatření by sice nebylo zdaleka tak účinné, jako je dnešní vydělení stavebního spoření do specializovaných institucí, bylo by však alespoň projevem snahy o omezení plýtvání státními prostředky. Nutno poznamenat, že předkladatel, kterým je Ministerstvo financí, odmítá i toto „měkké“ řešení s odůvodněním, že by bylo pro banky málo výhodné (sic).

Konkurence a stabilizace

Co tedy přinese slibované rozšíření konkurence? Pokud budou chtít noví poskytovatelé vstoupit na již rozdělený trh, budou muset nabídnout vyšší úročení vkladů. Analogická situace byla v devadesátých letech, kdy stavební spořitelny, které přicházely na trh jako poslední, způsobily zvýšení úrokových sazeb v celém sektoru stavebního spoření. Růst úrokových sazeb uvítají spořící klienti, kteří chtějí pouze zhodnocovat své vklady, ale nemají zájem o úvěr – zřejmě jich přibude, a tím vzrostou i nároky na státní podporu.

Vyšší úrokové sazby z vkladů umožní zvýšení úrokových sazeb poskytovaných úvěrů ze stavebního spoření. Zároveň lze očekávat, že nové produkty stavebního spoření poskytované bankami se nebudou soustřeďovat na nabídku úvěrů. Banky nepochybně najdou pro nové levné zdroje mnohem lepší uplatnění než poskytování úvěrů s regulovanou úrokovou sazbou. V oblasti úvěrů na bydlení je tedy možno očekávat růst rokových sazeb, namísto úvěrů ze stavebního spoření budou nabízeny jiné úvěry s neregulovanou úrokovou sazbou.

Dnešní stavební spořitelny budou buď transformovány na univerzální banky, nebo budou pohlceny svými mateřskými bankami. Stavební spořitelny jako specializované instituce tak zřejmě zaniknou. Není náhodou, že důvodová zpráva Ministerstva financí mluví o stabilizaci sektoru stavebního spoření, nikoli o stabilizaci stavebních spořitelen.