Symbolem prvorepublikového podnikatelského úspěchu se staly zlínské Baťovy závody. V roce 1922 Baťa vyrukoval s reklamní kampaní „Baťa drtí drahotu“ a radikálně snížil ceny obuvi o polovinu. Baťovy prodejny tehdy dostaly ze zlínského ústředí nové ceníky a plakáty zachycující zaťatou pěst drtící slovo „drahota“. Reklamní akce měla být zvěstí příležitosti k neopakovatelně výhodnému nákupu. Ve skutečnosti Baťovy závody nedrtily drahotu, ale byly prozíravou reakcí na měnový experiment, který byl v Praze odstartován.
Když Baťa drtil drahotu
V roce 1922 deflační politika ministra financí Aloise Rašína umělými zásahy skokově zhodnotila kurz české měny. Protože koruna byla silná, skladové zásoby nebyly z důvodu vysoké ceny ovlivněné směnným kurzem domácí měny na zahraničních trzích konkurenceschopně uplatnitelné. Mnohým firmám tak zamrzly finanční prostředky v zásobách a rozpracované výrobě, náklady na tuto výrobu byly nominálně vyšší, než byly aktuální, deflací stlačené ceny nominální.
Rovněž sklady Baťových závodů byly naplněny rozpracovanou výrobou a vyrobenými botami, které byly za dříve běžné nominální ceny prodejné. A tak Baťa mohl obuv prodávat pouze za cenu vysokých (ve skutečnosti jen nominálních) ztrát. Finanční prostředky zamrzlé ve zboží firmám nutně chyběly, což předznamenává dřívější či pozdější problémy s likviditou a nutností hledání finančních zdrojů v podobě úvěrů. A tak se vedení u Baťů rozhodlo k radikálnímu kroku v podobě výprodejů za snížené ceny: …Abychom napomáhali překonat rychle velkou hospodářskou krizi, která nás zachvátí následkem rozdílu nákupní síly naší koruny za hranicemi a v zemi, snížili jsme ceny obuvi od 1. září 1922 ve všech našich prodejnách průměrně na polovinu cen z letošního jara. Této slevy nemůžeme již dosáhnout šetřením na režiích a jsme nuceni snížit mzdy našich dělníků průměrně o 40 %. Naproti tomu zaručujeme našim zaměstnancům, že jim dodáme životní potřeby za polovinu cen platných letos v květnu.
Baťovo skokové snížení cen o 50 % bylo pohotovou a moudrou reakcí na politicky vyvolanou deflaci. Baťa tím v podivné době dvacátých let minulého století vyvolal nákupní horečku, ve které mohly být skladové zásoby vyprodány. I když lidé měli hluboko do kapsy, tvořily se před Baťovými prodejnami dlouhé fronty, lidé nakupovali i více párů bot na osobu. Čtěte také: Den, kdy se peníze staly bezcennými
Tržby za prodané boty byly sice v nominálním peněžním vyjádření nižší, ovšem kupní síla takto získaných peněz a reálná hodnota byla díky deflační měnové politice vyšší. Když vláda uměle zhodnocovala korunu, reálná hodnota každé koruny rostla, a to i když nominální hodnota zůstávala stejná. Zásoby bot se vyprodaly a Baťa inkasoval deflací zhodnocené peníze. Mnohé vstupy, kterých bylo k výrobě bot potřeba, bylo možné v deflací zasažené ekonomice pořídit levněji, a Baťovy závody díky výprodejům získaly peníze na provoz, které by si jinak musely draze půjčit u bank. Rašínova deflace donutila Baťu k drcení drahoty, Baťa se svou odvážnou a prozíravou akcí vyvaroval toho, aby jeho podniky převzaly banky nebo zkrachovaly.
Doby, kdy válka byla skrytě vedena na úkor úspor a majetku občanů
Byla to doba kdy skončila první světová válka, Rakousko-Uherská monarchie se rozpadla, a v roce 1918 vznikla Československá republika. Prvním ministrem financí československé vlády byl Alois Rašín (1867–1923), a právě pod jeho taktovkou došlo k oddělení československé měny od dřívější měny rakousko-uherské.
Rakouská koruna byla měnou postiženou tím, že válečné státní dluhy byly financovány tištěním nových peněz. Válka byla vedena na účet skryté inflační daně (která zdanila a zdevastovala) mnohé národní bohatství nastřádané po generace. Kupní síla každé koruny byla rozředěna nově tištěnými penězi, za které byly nakupovány vojenské zásoby, a které umožnily na bojištích zničit po mnoho let nastřádaný kapitál. Čtěte více: V čem spočívá tajemství inflační daně?
Alois Rašín, který stál v čele ministerstva financí v letech 1918 a 1919 a pak v období let 1922 až 1923, usiloval o nápravu měny a vytvoření pevné a žádané měny. Rašínova politika spočívala v deflaci, a jednalo se o deflační politiku. Podle oficiálně proklamovaných cílů se chtěl Rašín vyrovnat s dřívějším válečným převýdejem peněz, chtěl cenovou úroveň navrátit na předválečnou úroveň.
Zatímco v jiných státech ke smazání a vypořádání poválečných dluhů přispěla poválečná inflace, v Československu bylo usilováno o vyvolání deflace a údajné napravení dřívějších škod. Byla to divná doba, lidé měli hluboko do kapsy, nejprve díky válečné inflaci byly jejich celoživotní úspory znehodnoceny, pak jim byla polovina toho, co zbylo, nuceně vázána v okamžiku vzniku československé koruny. Reálné kapitály byly zdaněny majetkovou dávkou. Podivnost doby pokračovala tím, že pod taktovkou měnového experimentu vlády nového režimu nastoupila deflace.
Cesta k deflaci v podobě daní a devizových intervencí
Peněz bylo za účelem financování války „vytištěno“ mnoho a kdyby s nimi každý chtěl zaplatit, inflace by se stala neudržitelnou. A tak z peněz, které na území nově vzniklé republiky obíhaly, byla polovina oběživa zmrazena v podobě nuceného vkladu. Pro obyčejného občana to znamenalo, že z jeho poctivě vydělané a ušetřené stokoruny nově vzniklý stát padesát korun zadržel a vytvořil z nich „nucený vklad“, na který nebylo možné sáhnout.
Podle původních plánů měl být tento nucený vklad uvolněn po získání prostředků z majetkových daní. Právě dávky z majetku, kdy peníze takto státem přijaté se už nedávaly do oběhu, měly být krokem k odčinění válečné inflace. Jenže tento postup k nějaké zásadní důvěře k československé koruně, která byla novou papírovou měnou, nevedl. A tak byly hledány jiné metody zhodnocení koruny, o kterých Alois Rašín hovoří takto: Deflací rozumím snížení soustavy hospodářských čísel bez tohoto předpokladu, ať se to děje jakoukoli metodou. Roku 1919 se ukázalo, že to nejde snížením oběživa, a r. 1922, že to jde zvýšením kurzu peněz v cizině i bez redukce oběživa. Nikoho ani nenapadá, abychom snad šli zpět na 10 centimů, poněvadž by to byl počátek konce. Státu by rázem skočily výdaje do výše, ale příjmy by zůstaly pozadu, a těžká finanční krise by si vynutila tisk státovek.
Čtěte více: Nesmyslné strašidlo deflace
Pro podporu kurzu koruny a devizové intervence byly přijaty zahraniční úvěry, a v roce 1922 byly získané devizy použity k intervenování ve prospěch kurzu koruny. Kurz koruny vůči zahraničním měnám začal rapidně posilovat, kupní síla koruny se zvýšila, čemuž se musela přizpůsobit soustava dalších hospodářských čísel. V důsledku toho v deflačním roce 1922 mzdy poklesly okolo 30 %, platy státních zaměstnanců o desetinu a spadly rovněž mnohé ceny (až o 40 %).
Rašín vše komentoval takto: „Deflace z roku 1922, která zvýšila kurs měny o polovinu a k tomu úměrně snížila soustavu hospodářských čísel o třetinu, se pomalu v soukromém hospodářství likviduje. Byly sníženy ceny, výnosy podniků, mzdy a platy gážistů, podniky finančně zatížené se vyrovnaly, snížily svůj akciový kapitál nebo přešly se snížením břemene finančního do cizích rukou, ztráty z toho vzešlé banky pomalu hojí, zařizujeme se zkrátka na nižší soustavu hospodářských čísel. Tento proces, který byl provázen vnitřní krisí a nezaměstnaností, není ještě zcela ukončen, pokud nedostaneme v soulad celou soustavu čísel hospodářských a čísel finančních.“
K čemu Rašínova deflace vedla
Deflační politika z roku 1922 uměle zvýšila kurs koruny vůči světovým měnám, koruna byla silnější měnou a její kupní síla vzrostla. Uměle změněný kurz koruny zvyšoval cenu československého zboží na zahraničních trzích. V důsledku toho vznikl tlak na snížení domácích cen výrobků a mezd, ovšem změny byly různé, jak dokládá komentář poslance prvorepublikového parlamentu z roku 1934: Velkoobchodní index kolísá, a to velmi různě podle druhů jednotlivých produktů. Je také vypočítáno, ze zemědělské výrobky poklesly o 46 %, zatím co průmyslové jen o 19 %, (…).
Československé hospodářství a zejména exportní odvětví zaznamenaly pokles poptávky, mnohé podniky snižovaly stavy zaměstnanců, některé dokonce zastavily svou činnost. Dobový komentátor mohl situaci z pohledu krátkodobého dopadu Rašínovy deflace popsat následovně sotvaže Kč začala stoupati (…), byly stornovány objednávky z Jugoslavie, Maďarska, Rumunska Polska, nové objednávky nebyly zavírány, výroba byla omezena, závody zavírány.
Rašín destrukční vliv své politiky odmítal a označoval svou deflační politiku jako odčinění dřívějšího převýdeje peněz, ozdravnou kůru národního hospodářství, potřebnou k pozdějšímu ekonomickému růstu. Silnější koruna měla tlačit exportéry do snižování nákladů, kupříkladu modernizací, inovacemi a produktivnější organizací. Čtěte také: Daně před sto lety aneb Švejka čekalo placení daně z velocipédu
Protože byla ponechána původní výše cel, průmysl produkující pro domácí spotřebu nebyl plně postižen. Na mnohé ceny zboží pro domácí spotřebu nebyl deflační tlak vyvíjen (tj. tlak na snižování cen). Z pohledu obyčejného člověka nastala bída, vládla drahota, nebyla práce, a mnozí byli závislí na „žebračenkách“ od státu. Na to, že mnohé domácí ceny zůstávaly vysoké, poukazuje i dobový komentář poslance prvorepublikového parlamentu: Naproti tomu nestarala se vláda o snížení cen průmyslových výrobků, které jsou vyráběny kartelovými podniky průmyslovými. Nestarala se o to, aby byla přizpůsobena cena těchto výrobků hodnotě výdělků, důchodů a jiných druhů životních potřeb.
Kritika deflační politiky
Rašínova politika, která se podle oficiálních prohlášení snažila o nápravu měny, čelila nemalé kritice a byla nakonec opuštěna. Ekonom Josef Macek pohled nápravy měny deflací kritizoval takto: Ty peníze nebyly rozmnoženy, nýbrž – zředěny! Ale tak jako se zředěná polévka nespraví tím, že se jí polovička vylije, tak se nemohla spravit naše měna, když dr. Rašín nejdříve „zadržel“ při okolkování část peněz a potom se jal „přebytečné peníze“ „odčerpávat“ majetkovou dávkou. Lidé uvěřili primitivním vykladačům „inflace“ a připustili léčbu onemocnělé měny „deflací.“
Rozhodnutí měnové politiky, prováděná pod záštitou státní moci, dokáží skrytě přerozdělovat, ať už je vyvolávána deflace či inflace. Je-li deflace, pak je majetek těch, kteří mají finanční rezervy v penězích a peněžních aktivech, zhodnocen. I když nominální hodnota zůstává stejná, papírová stokoruna je stále papírovou stokorounou, ale díky deflaci se reálně zhodnotí, po deflaci se toho za stovku koupí více. Hodnotu v nominálním vyjádření papírové měny pak naopak ztrácí majetek reálný. Rašínovou politikou byly zvýhodněny zájmové skupiny věřitelů, kterým se touto vládní politikou finanční kapitál zhodnotil a znevýhodněni byli držitelé reálného kapitálu.
Pozdější rozbory z řad komunistických ekonomů poukazují na možné skryté zájmy bankovních kruhů. Například bylo poukazováno na to, že Rašín působil jako právní poradce největšího tehdejšího peněžního ústavu, Živnostenské banky a sledovaná politika odpovídala těmto zájmům. Na deflační politice prý měl značný zájem Živnobanky Jaroslav Preiss, který byl s Rašínem v úzkém kontaktu. Ať už tomu tak bylo či nikoliv, neinformované skupiny byly deflační politikou poškozeny. Nucené výprodeje se ztrátami, bankroty, nucená vyrovnání nebo nadvláda bank nad průmyslem vždy znamená přerozdělování majetku.
ČLÁNKY DO MAILU