Spočítejte si...

Zavřít

Den, kdy se peníze staly bezcennými

Co se stane, když už státní kasa nemá kde brát? Odpověď lze najít v nedaleké historii.

Před necelými devadesáti lety se v Německu, přesněji ve Výmarské republice, staly tamní peníze bezcennými. Německo bylo tehdy v první světové válce poraženo, hospodářství zničeno, zničeny byly také továrny, domy a jiné majetky, o život přišlo mnoho lidí. Válka stála hodně peněz, byla vedena na dluh a poválečné dluhy vyžadovaly splácení. Mnoho majetku bylo zničeno i v zahraničí, a příslušné země žádaly reparační odškodnění. Reparační závazky znamenaly další dluhy, které měly být spláceny.

Bylo po válce, závazky výmarské vlády byly značné, a vláda potřebovala svým občanům odebrat většinu výsledků jejich práce, aby mohla splácet dluhy a reparace. Řešení problémů státní kasy vyhlášením nových daní a dávek je vždy nepopulární, hrozí protesty a nepokoje a vlády raději používají zdanění skrytého.

Takovým skrytým zdaněním je měnová inflace, populárně řečeno tištění dalších a dalších nekrytých peněz. Nově emitované peníze mohou zalepit díry ve státní pokladně a zdánlivým kouzlem financovat vydané státní dluhopisy. I německá vláda po první světové válce přistoupila k řešení finančních problémů tištěním nových peněz, ale přehnala to, což skončilo hyperinflací – úplným zhroucením marky. Směnný kurz marky se propadal do hlubin, v roce 1923 neměla ani hodnotu papíru, na kterém byla vytištěna.

Přečtěte si také: V čem spočívá tajemství inflační daně?

Proč k hyperinflacím dochází a k čemu to vede?

Co k totálnímu znehodnocení peněz vede, a proč dochází ke zhroucení měn shrnují obvyklé příčiny hyperinflace:

  • financování válečných potřeb a jiných aktivit nově natištěnými penězi (přehnanou měnovou inflací),
  • nedodržování zásad zdravé měny (neomezené půjčky vládě, nákupy vládních dluhopisů),
  • vláda, která donutí svou centrální banku bezmezně emitovat peníze (nakupovat její dluhopisy),
  • snahy získat jinak než na daních co nejvíce zdrojů pro krytí státního rozpočtu.

Když tyto příčiny začnou působit, dochází k bolestivým dopadům a následkům:

  • peněz je tolik, že ztrácí hodnotu, na bankovkách přibývá počet nul,
  • každý, kdo obdrží další peníze, je co nejrychleji utrácí, ceny letí vzhůru (cenová inflace),
  • zboží je vykupováno, všichni si dělají zásoby, kupní síla peněz padá k nule,
  • úspory, uložené v penězích se vypaří, hodnota po mnoho let nastřádaných bankovek je rázem pryč,
  • ten kdo dluží, je spokojen, jeho dluhy jsou smazány a zmizí,
  • měna (oficiální zúčtovací prostředek) se hroutí a ztrácí jakoukoli hodnotu,
  • lidé přestávají používat peníze a vracejí se k přímé směně (barterovému obchodu), používání jiné měny nebo komoditních peněz.

Vláda zbavující se dluhů na úkor svých občanů

Situaci německé hyperinflace, ke které došlo po první světové válce, barvitě líčí německý spisovatel Erich Maria Remarque (1898–1970) ve svém románu Černý obelisk. Německá vláda se tehdy vyvoláním hyperinflace zbavovala domácích dluhů, a to na úkor lidí, kteří chudli. Autor románu, i když přímo vládu neoznačuje jako viníka, to popisuje těmito slovy:

(…) Město se dusí v parnu pozdního léta, dolar vyskočil o dalších dvě stě tisíc, téměř všude je hlad, ceny se zvedly a vše je velmi prosté. Ceny stoupají rychleji než mzdy a část národa, která žije z platů, výplat, mezd a důchodů, upadá do stále beznadějnější bídy, zatímco druhá se topí v nejistém bohatství. Vláda se na to dívá. Inflací se zbavuje dluhů, a nikdo nevidí, že přitom ztrácí sympatie lidu. (…)

Lidé díky přehnané měnové inflaci přicházejí o celoživotní úspory, mávnutím kouzelného proutku se z mnohých stávají chudáci. Remarque popisuje ztrátu hodnoty bankovních vkladů, peněz ve spořitelně, v hyperiflačním prostředí takto:

(…) ‚Udělal to kvůli penězům,‘ říká. ‚Uložili jsme je ve spořitelně na pět let pod sirotčí jistotu, a nemohl je proto vyzvednout. Bylo to věno pro mou dceru z prvního manželství. Byl jejím poručníkem. Když před čtrnácti dny mohl peníze vybrat, neměly už žádnou cenu a ženich zrušil zasnoubení. Čekal, že máme peníze na dobrou výbavu. Před dvěma roky by to ještě stačilo, ale teď je to jen pár grošů. Dcera se div neuplakala k smrti a on to nevydržel. Myslil si, že je to jeho vina, že měl být opatrnější. Ale peníze přece byly uloženy pod sirotčí jistotu, nemohli jsme je vybrat. Tak jsme z nich měli větší úroky.‘ (…)

Přečtěte si také: Změny a novinky roku 2010 v kostce

Veškerý život v hyperiflačních dobách je poznamenán rostoucími cenami, kdo nechce být obětí inflace, musí jakékoli peníze okamžitě utratit. Remarque to barvitě popisuje takto:

Vytáhnu z kapsy poslední peníze a rozdám je. Je jich málo a mne to nezruinuje. Až vyjde zítra kurs dolaru, budou mít beztak jen čtvrtinu své hodnoty. Letos na podzim postihly německou marku rychlé úbytě. Žebráci to vědí a ihned zmizí, neboť každá minuta je drahá. Cena polévky může za hodinu stoupnout o několik miliónů marek. Záleží na tom, zda musí hostinský ráno nakupovat a zda je obratným obchodníkem, nebo obětí inflace. Je-li sám obětí, zvyšuje ceny příliš pozdě a menší oběti z něho tyjí.

Remarque nezapomněl zaznamenat i skutečnost, že vládní politikou byli poznamenáni i všichni příjemci pevných důchodů:

(…) Někdo zastrčil muži na vozíčku do kazajky hůlku s cedulkou, na které stojí: ‚Moje měsíční penze má cenu jedné zlaté marky‘. Mezi dalšími dvěma vozy vlaje bílý transparent. ‚Naše děti nemají mléko, maso ani máslo. Za to jsme bojovali?‘ Jsou to nejsmutnější oběti inflace. Jejich penze jsou tak znehodnocené, že si za ně nemohou koupit skoro nic. Občas jim sice vláda důchody zvýší, ale vždycky je to moc pozdě, protože v den zvýšení už nemají skoro žádnou cenu. Dolar příliš zdivočel. Teď už neskáče o tisíce a desetitisíce, nýbrž každý den o statisíce. Předevčírem stál milión dvě stě tisíc, včera milión čtyři sta tisíc. Zítra se očekává, že dosáhne dvou miliónů a koncem měsíce deseti miliónů. Dělníci teď dostávají peníze dvakrát denně. Ráno a odpoledne. Pokaždé mají půlhodinovou přestávku, aby si mohli rychle nakoupit, protože kdyby čekali s nákupem do odpoledne, ztratili by tolik, že by jim plat ani z poloviny nestačil k nasycení dětí. K. nasycení, nikoliv k dobré výživě. K nasycení vším, co se dá nacpat do žaludku, ne tím, co tělo potřebuje. (…)

Hyperinflace není jen o penězích, je o životě lidí i lidských osudech

Mnozí lidé, kteří v hyperinflaci přijdou o své peněžní majetky, jsou donuceni třít bídu s nouzí. Je to boj o holé přežití a uspokojení základních potřeb, Remarque to popsal takto:

(…) Čekám a čtu noviny. Dolar se vyšplhal o dalších deset tisíc marek. Včera došlo pouze k jedné sebevraždě, ale zato se dvakrát stávkovalo. Konečně po dlouhém jednání zvýšili úředníkům platy, ale toto zvýšení je už tak znehodnocené, že si za ně tento týden mohou koupit sotva litr mléka. A příští týden asi jen krabičku zápalek. Počet nezaměstnaných se zvýšil o dalších sto padesát tisíc. Po celé říši se šíří nepokoje. Vychvalují se nové recepty na využití kuchyňských odpadků. Nějaká komise studuje zvýšení starobních a invalidních důchodů. Její zpráva se očekává za několik měsíců. Důchodci a invalidi se pokoušejí v tomto mezidobí žebrat, nebo je podporují známí, aby neumřeli hlady. (…)

Byla to těžká doba, a nejednalo se jen o ztráty peněžní a majetkové, což Remarque líčí celkem brutálně:

(…) Nikdo se nestará o dolar, který stoupl za jediný den o dvacet tisíc marek. Nikdo se tady kvůli tomu nevěší, jako včera v noci ve městě ti staří manželé, které našli dnes ráno v šatníku. Každý z nich visel na kusu prádelní šňůry. Jinak byla skříň jako vymetená, všechno prodali a zastavili, dokonce i postel a ten šatník. Našel je kupec, když si chtěl nábytek odvézt, drželi se pevně jeden druhého a vyplazovali na sebe oteklé, modré jazyky. Byli jako pírko, takže je mohli rychle sundat. Oba se před smrtí vydrhli, učesali a šaty měli čisté a bezvadně vyspravené. Kupec, krevnatý obchodník s nábytkem, se při pohledu na ně poblil a prohlásil, že už o skříň nestojí. Teprve večer změnil své rozhodnutí a dal ji odvézt. V tu dobu leželi mrtví na posteli, a tak je museli dát dolů, protože chtěli odvézt i postel. Sousedé půjčili několik stolů a na ně stařičké manžele položili s hlavami zahalenými do hedvábného papíru. V bytě jim patřil už jen ten papír. Zanechali dopis, v němž vysvětlovali, že se chtěli otrávit plynem, ale že jim ho plynárna zastavila, poněvadž dlouho neplatili. Proto se omlouvali obchodníku s nábytkem za nepříjemnosti, které mu způsobili. (…)

Přečtěte si také: Kolik stojí život na ulici?

Na jiném místě románu autor píše o dalším oslabení marky a smutných osudech těch, kteří inflační politikou přišli o vše a bezvýchodná situace je donutila sáhnout si na život:

(…) Ptáci cvrlikají, jako by existovalo jen začínající léto a hnízda s mladým životem. Je jim úplně jedno, že dolar nabobtnal na padesát tisíc jako ohavná vodnatá houba. I to, že ranní noviny oznámily tři sebevraždy. Byli to všichni malí důchodci a spáchali to tak, jak to s oblibou dělávají chudáci: otevřením plynového kohoutku. Důchodkyni Kubalkovou objevili s hlavou v troubě plynových kamen, penzionovaného účetního radu Hopfa našli čerstvě oholeného v posledních, bezvadné vykartáčovaných záplatovaných šatech. V ruce držel jako vstupenky do nebe čtyři bezcenné, červeně přerazítkované tisícovky. A. vdovu Glassovou našli na prahu kuchyně a vedle ní roztrhanou vkladní knížku, na níž bylo padesát tisíc marek. Pro Hopfa byly červeně přerazítkované tisícovky posledním zábleskem naděje. Už dlouho se šířila fáma, že budou zase zhodnoceny. Nikdo neví, odkud ta šeptanda pramenila. Na bankovkách nikde nestojí, že jsou směnitelné za zlato, a i kdyby to na nich stálo: stát, tento imunní podvodník, který sám zpronevěřuje bilióny, ale který zavře každého, kdo ho připraví o pět marek, by si už vymyslel nějakou záludnost, aby je nemusel vyplatit. (…)

Je Černý obelisk pouze román, nebo zamyšlení nad souvislostmi?

Černý obelisk patří mezi povinnou školní četbu. V mnohokrát přepisovaných čtenářských denících se píší úvahy o tom, jak román zachycuje těžkou dobu a její různé sociální typy s rozmanitými osudy. Čtenářské deníky shrnují také úvahy o tom, že román zachycuje osudy hrdinů, kteří se snaží se přežít ve světě, kde se kurz dolaru mění ze dne na den, což způsobuje velikou bídu celého Německa, neboť není možné při tak velké nestabilitě udržet jakýkoliv kapitál uvnitř země.

Autorovy úvahy však jdou mnohem dále. Děj, události i pokládané otázky jsou vedeny v širokých souvislostech. V románu jsou v úhlu pohledu každodenního života zachyceny různé okolnosti situace, kdy se vláda svých dluhů zbavuje na úkor svých občanů nezřízeným tisknutím peněz (odvázanou měnovou politikou). Remarque uvádí nejen výše probírané dopady skrytého odmazávání vládních dluhů na každodenní život občanů, oběti inflace a lidské osudy. Jsou zde probrány i dopady na obchod, přerozdělení majetku a hodnotu jiných než peněžních investic (deviz, akcií a majetkových hodnot).

Přečtěte si také: Může být skrblictví prospěšné?

Německá hyperinflace je v románu Černý obelisk popsána skutečně v širokých souvislostech. Jsou zde uvedeni i vítězové inflace (charakterová postava Willyho), návrat k přímé směně a bártrovému obchodu, úvahy o trvalých hodnotách (Gerdin damaškový ubrus a silně postříbřené příbory si hodnotu uchovaly). Z pohledu ekonomických souvislostí zde kupodivu není opomenut ani nástup deflace v okamžiku, kdy byla 15.11.1923 pro­vedena měnová reforma v podobě rentové marky:

(…) ‚Pane Knopf,‘ povídám. ‚Vy jste se ještě prostě neprobudil z dlouhého snu. Inflace skončila. Před čtrnácti dny byste ještě mohl dostat osm bilionů za kámen, který jste koupil za osm miliard. Dneska je to osm marek.‘ ‚Vy lumpové! Udělali jste to naschvál!‘ ‚Co?‘ ‚Skončili jste inflaci. Abyste mě okradli! Ale já neprodám! Počkám si na příští!‘ (…)

I když román není dokument a uváděné příklady je nutné vnímat kritickým pohledem, měl by si toto dílo přečíst nejenom každý student ekonomie. V románu Remarque s nadhledem uvažuje o tom, že se tehdejší peníze staly iluzí:

(…) ‚Kdybys radši místo toho fňukání chápal inflaci jako obrácený symbol života! Každý prožitý den zkracuje o den i tvůj život. Žijeme z kapitálu, nikoliv z úroků. Každý den stoupá dolar, ale kurs tvého života klesá každou noc o jeden den. Co bys řekl sonetu na tohle téma?‘ (…)

A nejsou tak trochu iluzí i ty dnešní peníze? Není kvantitativní uvolňování a experimentální měnová politika hrou s ohněm? Nevede gigantické zadlužování vlád státní finance do pasti a k oddlužení inflací nebo měnovou reformou?

Anketa

Bojíte se inflace?

48 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 18. 3. 2011 15:20