Hlavní navigace

Prohlášení ústřední ředitelky ČOI: „Česká obchodní inspekce postupuje korektně“.

Předsedkyně správní rady nevládní protikorupční organizace Růžový panter Iveta Jordanová a poradce pro otevřenost veřejné správy - Za otevřenou společnost o.p.s. Oldřich Kužílek zveřejnili minulý týden tiskové zprávy, které napadly Českou obchodní inspekci a mne osobně pro „odmítnutí“ zveřejnit jméno subjektu, kterému ČOI vyměřila pokutu za prodeje závadných pohonných hmot.

Sdílet

Vzhledem k tomu, že obě tiskové zprávy jsou zjevně plodem spolupráce pana Kužílka a paní Jordánové (vyšly ve stejný den, přičemž jedna se odvolává na druhou), pokusím se odpovědět na obě najednou.

Autoři se mýlí (nejen tam, kde píší o benzinu, protože ČOI na tiskové konferenci, která této kauze předcházela, oznámila, že jde o pohonné hmoty, to jest i o naftu), když uvádí, že zákon nebrání ČOI zveřejnit jména těch, kterým ČOI udělila pokutu a naopak zákon o svobodném přístupu k informacím „v paragrafu 19 výslovně uvádí, že při poskytování informací se vůbec neuplatní institut mlčenlivosti“.

Brání jí v tom nejen zákon o kontrole, ale i jiné zákony, mezi nimi zákon o ochraně osobních údajů a v neposlední řadě i zákon nejvyšší – Ústava České republiky.

Česká republika je právním státem, ve kterém je postup orgánů státní správy, mezi které patří i Česká obchodní inspekce, předepsán zákony, nařízeními vlády, vyhláškami a jinými právními předpisy. Je to pro ochranu všech, a je to dobře, protože jinak by nikdo z nás nebyl chráněn proti svévolnému jednání úřadů a státních byrokratů.

Právo podnikatele vyjádřit se k rozhodnutí a k řízení jako takovému kupodivu připustil i pan Kužílek. Jeho závěr, že pokud rozhodnutí o pokutě je v odvolání správním orgánem potvrzeno, pak podnikatel ztratil svá práva a je vinen, je opravdu svérázný. Dovolím si pana Kužílka upozornit, že by tak nemusel existovat institut správního soudu a občané, včetně pana Kužílka, by zůstali bez ochrany proti zásahům státu. Až rozhodnutí správního soudu je totiž tím konečným, pokud podnikatel využije svého práva v rámci správního řízení použitím mimořádného opravného prostředku.

Státní orgán nemůže postupovat jako pan Kužílek, který usoudil, že ČOI nějak došla k „absurdnímu závěru, že ten, kdo prokazatelně šidí, má stále dobré jméno“. Především, jak se zdá, považuje za „prokázaného viníka“ kohokoliv, kdo byl za nějaký přestupek pokutován. Jeho jednoduchá vize společnosti, ve které není třeba správních a odvolacích soudů, a ve které s konečnou platností platí výnos všemocného úředníka, by jistě zjednodušila výkon práva a správních řízení, ale nepřála bych mu v takové společnosti žít.

Jsem naopak ráda, že na můj úřad nemůže, dle jeho mínění, přijít něco vyšetřovat policie na základě zákona o policii.

Pan Kužílek nemusí znát zákony, úředníci ČOI ano, alespoň ty, které vymezují jejich práva a jejich pravomoci. Úředníci ČOI nejsou policisté, takže se tak nemohou ani chovat. Nejsou ale ani soudci, a proto nemohou považovat jakékoliv řízení, ve kterém uloží pokutu za ukončené, pokud se tak nerozhodne sám pokutovaný subjekt tím, že nevyužije svého práva na řízení před správním soudem a přijme rozhodnutí o pokutě. V případě, že se na správní soud obrátí, tak až správní soud vynese své konečné rozhodnutí. Teprve v tuto chvíli můžeme řízení považovat za ukončené a teprve potom může občan Kužílek hovořit o „prokázaném viníkovi“.

Až tehdy má pan Kužílek právo prohlašovat podnikatele nebo jiné své spoluobčany za „podvodníky“ a pranýřovat je v mediích. Česká obchodní inspekce ale ani potom takové právo nemá.

Pan Kužílek se chybně domnívá, že na cokoliv, co se ve společnosti děje, platí jen a jen „jeho výklad“ zákona o svobodném přístupu k informacím. Ani ten, ale není všemocný a absolutní. Někdy se stane, že jeden zákon je v konfliktu s jiným zákonem a není to situace, ve které jedna právní norma automaticky „převáží“ tu druhou. O tom, která má přednost, může rozhodnout jen soud.

Že tomu tak je, dokládá jiný rozsudek, jiná sankce – úhrada ušlého zisku pro podnikatele, kterou ČOI respektive MPO ČR muselo nedávno zaplatit. Částka k úhradě byla v řádech milionů. Tato kauza byla řešena i formou dovolání u Nejvyššího soudu. Chybu způsobil jeden z mých předchůdců, který, možná ve snaze vyhovět tlaku médií, zveřejnil jméno čerpací stanice, která před časem měla rovněž uvádět na trh (ironií osudu) nekvalitní pohonné hmoty. Správní soud rozhodnutí ČOI zrušil a podnikatel z dané čerpací stanice zažaloval ČOI pro ušlý zisk. Poslední, s konečnou platností, vydané rozhodnutí Nejvyššího soudu – dovolání z ledna roku 2007, bylo pro tehdejšího ředitele nepříznivé, protože sankce proti ČOI respektive MPO ČR byla potvrzena a musela být uhrazena. Termín použitý soudem ve spise je – nesprávný úřední postup…

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).