Názory k článku Úvěry: Když vytloukáte klín klínem

K tomuto mohu dodat jen jediné: Dluhy zotročují. A lhostejno na tom, jedná - li se o dluhy tzv. dobré (hypotéka), nebo špatné (spotřební úvěr).

Když má člověk,jako mladej holej zadek,musí někde bydlet a něčím jezdit do práce.Nebo 20 let šetřit,bydlet v dražším podnájmu nebo u rodičů a makat někde v blizkosti MHD,když nemůže dojíždět za lepší prací.

A nebo zacinkat klíči a defenestrovat současné totaliťáky.
A narukuje někdo, kdo je schopen zajistit hromadnou bytovou výstavbu pro všechny, kteří potřebují bydlet. Když na to měli před 89. komunisti, nevidím důvod, když naše ekonomika tak "vzkvétá", aby se na to navázalo a dále rozvíjelo k ještě lepšímu ...

Hmmmmm, vy asi moc nepamatujete.Před rokem 89 se na byt čekalo v pořadníku třicet i více let, přes všechny úspěchy budování socialismu. Druhou možností byl úplatek příslušnému ouřadovi - v poměru k tehdejším platů byl na úrovní dnešní ceny bytu. Dnes, kdo chce bydlet, tak má nájem nebo byt okamžitě.

Takže ty desetitisíce lidí bydlících na sídlištích dávaly úplatky nebo čekaly na pořadník 30 let... Svatá prostoto...

Případně existovala třetí možnost, a sice zakoupit holou parcelu a každý den se po práci oblíknout do montérek a makat denně nějakých šest let od nevidím do nevidím, a to včetně víkendů a dovolených, abyste v závěru bydleli ve svém, vlastnoručně postaveném domě. Mělo to i výhody: večer jste byl tak ztahaný, že jste neměl čas na politiku, demonstrování, pindy na internetu, byl jste rád, že jste sebou praštil do postele. Na dovolenou jste měl prostředky až když jste si postavil. Zdá se Vám cena dnešních bytů nebo nemovitostí velká? Stavte si sám! Vřele to doporučuju. Vy, manželka i děti se naučíte hooodně si vážit vlastní práce a ušetříte polovinu prostředků. Nebo si to necháte postavit, ale pak to musíte zacvaknout, protože ten, kdo Vám to staví, chce být taky z něčeho živ.

PS: mně to potkalo jako dítě. V deseti letech jsme byli s bráchou pasováni na přidavače, helfry a pomocné síly na stavbě. Takovou fyzičku jsem už pak nikdy v životě neměla, zato se mně dneska netýká růst nájmů.

Jo, ale ani to nešlo bez známých a úplatků, jinak člověk nesehnal ani písek do betonu na základovou desku. Švagr takhle stavěl, na úplatcích za všechno možné dal více než je dnes cena nového baráku (pravda, on ve své profesi také žil z úplatků, tak ho to tak nebolelo).

Konsolidace by mela byt hlavne pro lidi, co jsou v kruhu dluhu a jedine co jim pomuze davat min, na vice let nez maji ted a do jednoho mista.
Je jedno jestli je to banka, nebanka, nebo lichvar, ale nic takoveho tu na trhu neni.

To - Jarmila a Pavel: Nevím v jaké době jste vy, či vaši známí stavěli, ale můj otec stavěl v r. 1976 - 77. Postaveno měl za necelé dva roky, nikoliv za šest. Na úplatcích nedal ani korunu, nebylo ani dávat z čeho. Vše si musel vyběhat, pravda stálo to nemálo času a úsilí. Nadřel se ovšem nesmírně, (a nejen on, pomáhal i děda, strýc,atd.) v tom vám dávám 100% za pravdu. K té předlistopadové bytové nouzi: existovala ještě jedna možnost: podniková výstavba - některé podniky, které sháněly pracovníky, nabízely podnikové byty, na jejichž výstavbě se finančně podílely. To byla možnost, jak se dostat k bytu takřka okamžitě a bez pořadníku.
A ještě k hypotékám: já kupoval byt v r. 2000. Koupil jsem ho díky téměř desetileté askezi, kdy jsem jen chodil do práce, vydělával a šetřil. Bez toho, abych každé dva roky střídal ojetá auta a vydával na jejich provoz nemálo prostředků, měl rok co rok nový mobil, sobotu co sobotu trávil na diskotéce, atd, atd. Jediné, co jsem si dopřál, byla 1x za rok zahraniční dovolená, díky které jsem v oné době procestoval půl Evropy.První auto jsem si koupil ve třiceti.
Každý si musí určit již v mládí, čemu dá v přednost. Zda-li se bude bavit, užívat si a utrácet, dokud je mladý a potom se zavázat na zbytek aktivního života a modlit se, aby nepřišel o práci, nebo si v mládí ledacos odepřít a po zbytek života mít o starost méně. Já zvolil druhou možnost.

Na úplatcích nedal ani korunu... To by mne docela zajímalo, jak v té době sehnal třeba dlaždičky. Jestli ovšem byl členem té jediné a správné strany, tak bych téhle pohádce docela i věřil.

Mohu vás ubezpečit že členem oné strany nebyl. Je pravdou, že dlaždičky byly jaké byly, výběr žádný co přišlo na sklad se prodalo, s výběrem, jaký je dnes se to nedá srovnávat. I když jsem u toho osobně nebyl, když je kupoval, byl jsem tehdy malý - toto si pamatuji přesně z jeho vyprávění, protože jsme se o tom bavili v době, kdy jsem kupoval byt a měl legraci z barvy dlaždiček v bytě, který jsem kupoval.

Ještě byla jedna možnost: dát se k vojákům nebo policajtům a po obdržení bytu u nich skončit. tyto dvě kategorie měly byty prakticky okamžitě. Můj spolužák u nich tímto způsobem skončil: po maturitě nesehnal rozumnou práci a musel živit rodinu včetně invalidních rodičů. Tak kývnul na nabídku policajtům. Měl byt a slušně placenou práci.

A TO Tomáš Marný: i ty dlaždičky se daly sehnat bez úplatku. Jenže prodavači si za ně většinou o úplatek řekli. U nás si takhle vedoucí prodejny průmyslového zboží postavil 3 baráky. Mnozí ale riskovali, že to na ně někdo bonzne a půjdou za to do lapáku. Pak by měli smůlu, protože člověk se záznamem v trestním rejstříku prodávat nesměl. Já ten systém znala opravdu jako postavený hlavně na známostech, ve stylu já tobě něco (navíc), ty mně něco (navíc). Já ti ve stavebninách nechám dlaždičky, ty mně v masně necháš uzenou kýtu. Na známostech se stavělo úplně všechno, i byty pro podniky. Paneláky stavěly Pozemní stavby a pokud měl ředitel podniku známé, dokázal sehnat i byty pro podnik a ty byty pak dostali pracovníci toho dotyčného podniku. Pravda, byla o ně mezi podniky doslova rvačka.

Nebo se to dělalo tak, že si to rozebrali zaměstnanci nebo nadřízená skladovací rozdělovna. My takhle sehnali pračku. Příbuzná pracovala ve skladu Domácích potřeb. Stačilo se s ní domluvit a dát jí peníze. Ona si zboží nemohla vzít přímo, to muselo jít "jako" na prodejnu. Takže zájemci o pračky (místo pračky si doplňte cokoli jiného, u ostatního zboží to fungovalo stejně) si odvezli zboží ze skladu a ona na prodejnu poslala třeba jedinou pračku a vedle toho v zalepené obálce peníze za ostatní. V prodejně pračku sbalil vedoucí, protož i on měl známé, případně ostatní zaměstnanci. Do prodeje se tedy nedostalo vůbec nic. Ne nadarmo se říkalo, že socialismus bude tehdy, až budou mít všichni všude známé.

Zboží bylo jen tehdy, když byla nějaká významná akce. Třeba když bylo v Praze ME v hokeji, byla výborně zásobená (a my jako študáci vozili zboží z Prahy pro mimopražské známé). Mimo Prahu ale v té době bylo jen to nejzákladnější.

Tuhle jsme se o tom zrovna bavili: čerpačka s nepřetržitým provozem byla jediná v celém kraji. Pokud Vám v neděli došel benzín, měl jste smůlu a čekal do pondělí. Prodejna sice zavírala v 17.00, popř. v 18.00 hod., ale chleba byl stejně jen do 16.00, rohlíky do 15.30, mléko do 16.15, pak jen mouka nebo drogerie. V sobotu se zavřelo v 10.30, popř. v 11.00, pak šlus až do pondělí. Na státní byt se čekalo v pořadníku 20-30 let, na zapsání dítěte do školky 2-3 roky. Dneska lidi neví, co mají, dokonce si můžou vybrat odstín u dlaždiček. Za socíku byl výběr jednoduchý: ber co je, když nevezmeš ty, vezme druhý. Barva byla na posledním místě, byl jste rád, že jste vůbec nějaké dlaždičky sehnal.

Mohu vás ujistit paní Jarmilo, že zrovna tak i dnes čerstvé mléko, chleba a další čerstvé výrobky běžně nejsou do konce prodejní doby, nežijeme-li v Praze či na jiném velkém městě. A pokud je něco v akci, máte jistotu, že zboží není celý den, celý týden. Zrovna minulý týden měl jeden obchod v akci vejce, pečivo, mléko. Občas bylo, většinou ale nebylo. A místní Tesco, které zaručuje "nejnižší ceny ve městě", pro jistotu tyto výrobky vyřadilo z prodeje úplně, aby nemuselo prodávat za nižší ceny. Dnes, když akce skončila, opět určitě budou zboží mít, ovšem už za vysoké ceny.
Zrovna tak do školky vám dítě z kapacitních důvodů nevezmou ani dnes. To se musely školky rušit, ale na zřízení nových, potřebných nejsou peníze ani kapacity. To nikdo nevěděl dopředu, že stoupla porodnost - stále se dělají nějaké výkazy, analýzy, statistika, ale na co, když z toho nikdo informace nedovede uplatnit v praxi? Jak mi jeden známý říkal, že tento polistopadový režim umí pro lidi vše jen rušit, ale ne opět zavést, když je to potřeba. A tak to vidíme i u bytové výstavby. Tuhle v TV ukazovali, jak by ženy měly od svých potomků rychle mazat do práce (i když kolikrát pro ně stejně žádná dobrá není) - a že např. v Brně mají pouhé 3 jesle! A že se nyní objevuje Amerika - totiž že některé podniky zřizují pro své zaměstnance předškolská zařízení. Ale tohle už tady bylo za socialismu - a bylo to určitě špatné. Když to dělá nyní kapitalista, je to v nejlepším pořádku.
Ony jsou dnes obchody plné zboží. Ale toho, co nepotřebujete. Rekonstruuji byt, a sháním. Zjišťuji, že to, co běžně bývalo, není. Nebo je, ale za podstatně vyšší cenu, než dokázal vyrobit český podnik, který ovšem musel být v rámci protikomunistických nálad zrušen a namísto toho se sem valí nekvalitní šunt z Itálie a Číny. Zadám si kritéria - zásadně nekupuji bezhlavě to, co na mne vypadne z letáku HM - a vylučovací metodou zjišťuji, že mnou požadavané se nevyrábí ani nedováží. Chtěl jsem sprchový kout s vaničkou plechovou s protiskluzem. Když jsme si vybrali kout s vybraným sklem, dveřmi a začali se pídit po vaničce, tak ten kout měl určitý poloměr zakřivení (radius) a plechová vanička Kaldewai těchto rozměrů se k němu nedělala. Takže znova, od začátku - začali jsme vaničkou. Když jsem vybral vaničku, tak jsem k ní musel napasovat kout. Z obrovské nabídky naší i dovozové se výběr scvrkl na jediný typ. Když u jiných pasoval rádius i rozměr dveří - výrobce nedodával sklo, kterré jsme chtěli. Když bylo odpovídající sklo, nedělal se v radiusu vaničky. Co jsem musel prosurfovat na netu, abych zjistil, jaká je vlastně nabídka ...Pokud přijdete do nějakého obchodu, zpravidla vám nabídnou 1 - 2 výrobce, navíc toho nemají mnoho vystaveného, abyste to viděli na vlastní oči a objednávat jen tak z katalogu na blint, abych pak zjistil, že se nám nelíbí něco, co nás předtím ani netrklo ...
S obklady a dlažbou to bylo to samé. Nějaký rozměr, nějaká struktura, a samozřejmě i cena. Nechtěli jsem samozřejmě nekvalitní Italské - na to nás zedníci upozorňovali, že s tím dělat nebudou. Když nám vyhovoval dezén, nebylo to v požadovaném rozměru. Některé byly sice vyhovující, ale dávat tisícovku a více za metr - při krcálku by se to ztratilo, ale při té naší ploše by se rekonstrukce pěkně prodražila. Jindy se k tomu zase nehodily nebo nelíbily listely. No a když byly vyhovující obklady, nebyla k nim dlažba. Nakonec jsme uvedené sehnali kde jinde než v Praze. Doma a v okolí jsme obešli 8 prodejen, stejně jsme si nevybrali. Někde můžete poskládat do série z různých výrobků, jinde mají celou sérii všeho (obklad, listely, dlažba, bombáto) - vždy tam bylo něco nevyhovují. Nejsme ti, kterým záleží na to, aby uvedené nikdo jiný v okruhu 200 km neměl, stačí nám standard, ale abychom se na něj mohli dívat třeba ještě deset let, každé 3 roky po změně módních trendů rekonstruovat koupelnu nemusím a nechci. Ještě vloni nám prodejci radili módní mozaiku - dnes je to prý out (aspoň to tvrdili někde v TV?)
Ventilátor - stávající nefunguje, chci stejný nebo obdobný. Automatická žaluzie, časový spínač, zapnutí na světelný okruh. Když mají se žaluzií, nemají timer. Když mají timer, nemají žaluzii. Když mají obojí, mají žaluzii ovládanou přes bimetal, což je údajně poruchové, a dochází zde k časové prodlevě v otevření/uzavření žaluzie (ventilátor běží při uzavřené žaluzii nebo naopak žaluzie je otevřená a ventilátor už neběží). U toho stávajícího ventilátoru byla jednoduchá žaluzie - otevře se ihned, mechanicky prouděním vzduchu po spuštění ventilátoru . Dá se i v případě nepotřebnosti jednoduše odstranit, aby např. v letních měsích bylo umožněno větší proudění vzduchu i při nezapnutém ventilátoru. A v zimě, aby tam netáhla zima, se tam zase může vložit. Zase jsem obešel hafo obchodů - byl jsem šokován, že v zahraničních hobby marketech byla u typů, které jsem nechtěl, cena 2 - 3x vyšší než v běžných obchodech - nešlo desetikoruny, šlo už o tisíce. - ale nikde nic, co by bylo stejné jako můj stávající, nefungující ventilátor. Takový se snad ani nevyrábí, všude tvrdí. Ale před 10ti lety se vyráběl. Tak jsem na netu zkusil hledat ten starý, pracně jsem se dopídil až k dovozci těch starých modelů, a na jeho stránkách našel i odpovídající nové typy, teď se s ním musím poradit, který by byl jako nejvhodnější za ten starý typ. Pokud jsem si zadal do vyhledávačů nějaký parametr či něco z charakteristiky (konkrétní název nového modelu či dovozce jsem v té chvíli neznal), nic mi to nenašlo (aspoň v začátcích nalezeného nic pro mne vhodného nebylo, a chuť a čas na proklikávání k 10086. odkazu jsem neměl).
Obdobně se stolem do jídelny - když měli rozkládací provedení, nebyl to masív. Když to byl masív, nebylo to rozkládací. Když to bylo obojí, nebylo to v tom odstínu, co jsme potřebovali k židlím. Židle to samé - buď z nějakého papundeklu nebo nepohodlné. Nebo nevhodná povrchová úprava. Když byly v kompletu se stolem, tak židle byly masívní, stůl z překližky. Když byl stůl masívní, nebyly vyhovující židle. Přitom v minulosti jsem podobné sehnal, bez problémů. Tak by se dalo pokračovat donekonečna.
Když jsme u té Prahy - za socialismu nebyl problém právě tam cokoliv sehnat. Občas jsem se sebral, a jel tam jen tak na blint, někdy jsem jel třeba pro džíny. Jednou to byl mrazák, jindy friťák, pak zas nějaký šlehač, mixér, váha od Gorenje (Jugoslávie, ač socialistický stát, byla u nás tenkrát chápána jako kapitalistická), mikiny, kalhoty či bunda (tenkrát zrovna frčely šedé "plísňáky"s kapsama jako dnes carga - ale vždy jsem někde něco objevil. Ať to byla Kotva, Máj, Diamant na Václaváku, nahoře Merkuria, Bílá Labuť. Nevím, jestli jsem měl vždy takové štěstí (žádné mistrovství či sjezd ÚV se nakonal), ale sehnal jsem nejen pro sebe, a to bez jakéhokoliv úplatku.
Někdy mi zpětně připadá, že nedostatek čehokoliv byl u nás vyvolán uměle, a to díky prodavačům, kteří dávali skoro vše žádané pod pult a vyžadovali úplatek (aspoň u nás na venkově). Sousedka dělala v Jednotě a i když prodavači ani za socialismu neoplývali dobrými mzdami, mohla si po převratu dovolit koupit celé nákupní středisko (barák se 2 poschodími - ne taková ta vesnická prodejničkaa postavená v akci Z), do kterého nechala pár roků zatékat, aby jej pak mohla za několikanásobek původní ceny prodat a nechat si zrekonstruovat dům a koupit auto. V nákupním středisku se sice dodnes neprodává (ani nic jiného se tam neděje), ale každý rok tam visí inzerát realitky na prodej, tak to někdo koupí, pak zas prodá a každý na tom vydělá. A lidi musí chodit nakupovat zboží do krcálků nebo garáží. A místní obchodník s elektrem - taky po revuluci koupil to, nač jiní vůbec nemohli ze socialistických platů ušetřit. Obojí prodejci hold brali za socíku úplatky a tak měli za co "podnikat".

To jsem se ale rozepsal. Soráč ...

tak to já radši zvolil možnost první,užíval jsem si,co se dalo,auto jsem mít musel,protože jsem jezdil do práce denně 30km.dnes mám milion přátel a známých,plno zážitků a pocit,že v mládí jsem se vyřádil.teď mám novej dům,hypotéku,rodinu.splácím pravidelně,v práci makám jak to jde a místo večerů u piva trávím čas s přáteli,se kterými jsem propařil mládí.manželka je spokojená,že máme plno známejch,děti mají plno malejch kamarádů,dovolený trávíme hromadně na různejch chatách,prostě se máme dobře.

jsem si dovolil ulozit na teto adrese: http://img230.imageshack.us/my.php?image=87758470ju0.png