Je oprávněné požadovat pokutu za opožděné, resp. neprovedené vyúčtování záloh i tehdy, jestliže není co vyúčtovávat, protože se zálohy neplatí? A lze v takovém případě jen sdělit celkovou částku za spotřebu? Jak řešit situaci, kdy uživatel bytu léta neví, co ho bydlení vlastně stojí?
Otázky se budeme snažit zodpovědět prostřednictvím sporu, kdy příjemce služeb (vlastník bytu v osobním vlastnictví) požadoval zaplacení pokuty (§ 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb.) za porušení povinnosti řádně vyúčtovat zálohy na služby ve výši:
- 81 700 Kč za prodlení s vyúčtováním za rok 2014,
- 29 150 Kč za prodlení s vyúčtováním za rok 2015,
- 29 150 Kč za prodlení s vyúčtováním za rok 2016,
- ve výši 24 450 Kč za prodlení s vyúčtováním za rok 2017,
- 23 450 Kč za prodlení s vyúčtováním za rok 2018.
A to proto, že vyúčtování za rok 2014 nebylo provedeno vůbec, vyúčtování za roky 2015–2017 mu byla doručena až 2. 9. 2019 a vyúčtování za rok 2018 dne 12. 8. 2020.
Poskytovatel je totiž povinen příjemci služeb – uživateli bytu – vyúčtování doručit nejpozději do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období, kterým je zásadně kalendářní rok, takže do 30. dubna následujícího roku.
Proč byla jedna pokuta vyšší než ostatní
Výši pokuty stanovil § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2015 částkou 100 Kč denně (proto požadoval příjemce služeb vyšší částku než za jiné roky).
Za zúčtovací období, které započalo od 1. 1. 2016, stanovil § 13 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2016, výši pokuty částkou maximálně 50 Kč denně (pokud si nesjednaly strany částku nižší).
Nižší soudy byly pro placení pokut, i když ne všech
Soud prvního stupně žalujícímu uživateli bytu až na (ve vztahu k celkové žalované částce) relativně malou částku (21 150 Kč) vyhověl a ty ostatní mu přiznal a uložil poskytovateli služeb žalované částky zaplatit.
Odvolací soud změnou rozsudku soudu prvního stupně snížil přiznané nároky, když uložil žalovanému zaplatit částky 81 700 Kč a 29 150 Kč, ale ostatní částky už mu nepřiznal.
Na rozdíl od soudu prvního stupně měl totiž odvolací soud za to, že žalobce nemá nárok na pokutu za opožděné vyúčtování za roky 2016–2018, neboť mu písemně neoznámil změnu v počtu osob užívajících byt, jak mu ukládá § 12 zákona 67/2013 Sb., a zavinil tak neprovedení vyúčtování.
Bez znalosti počtu osob nelze rozúčtování nákladů na bytovou jednotku provést, mínil odvolací soud. (Považoval přitom za nerozhodné, zda se o této skutečnosti žalovaný dozvěděl jinak a zda v opožděně provedených vyúčtováních byl tento údaj uveden správně).
Proč vlastně nebyly požadovány zálohy
Jinak oba nižší soudy vyšly z toho, že společenství vlastníků jednotek (SVJ) bylo do veřejného rejstříku zapsáno až dne 10. 7. 2020. Správu domu, provoz a opravy společných částí, dodávky služeb i jejich úhradu obstarával dříve až do zápisu společenství do veřejného rejstříku vlastník převážné většiny jednotek v domě (říkejme mu dále majoritní vlastník).
Tento majoritní vlastník zajišťoval dodávky služeb i pro žalobce, nevybíral od něj však žádné zálohy, ani mu je nestanovil a dodané služby také nevyúčtoval.
Jak přistupovat k pravidlům zákona a aplikovat je na konkrétní případy
Případ se dostal na základě dovolání obou účastníků sporu (protože rozhodnutí odvolacího soudu se nelíbilo ani jedné straně) až k Nejvyššímu soudu, který připomenul, co už autoritativně vyložil: nárok na pokutu vzniká příjemci služeb bez ohledu na to, zda je výsledkem vyúčtování přeplatek, či nedoplatek.
Nejvyšší soud rovněž zdůraznil, že poskytovatel služeb splní svou povinnost provést vyúčtování jen v případě, že zálohy na služby vyúčtoval řádně. Není přitom významné, zda služby nevyúčtoval vůbec, nebo je sice vyúčtoval, ale vyúčtování nebylo správné.
Povinnost platit pokutu za prodlení s vyúčtováním nevznikne ovšem poskytovateli služeb „automaticky“ při každém prodlení.
Poskytovatel služeb, který nedoručil včas vyúčtování služeb příjemci, se zprostí povinnosti platit mu pokutu z prodlení (povinnost platit pokutu nevznikne), jestliže by splnění povinnosti provést vyúčtování a doručit je uživateli bytu ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat, nebo jestliže k nesplnění lhůty došlo zaviněním příjemce služeb.
Co vyznělo v neprospěch žalujícího, který chtěl pokuty
V rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2023, kterým se řeší popisovaný případ, soud dále vysvětluje a upřesňuje popsané obecné zásady interpretace a aplikace zákona: Smyslem vyúčtování záloh na služby je, aby si uživatel bytu mohl porovnat, jaké byly skutečné náklady na jednotlivé služby, které mu byly v předmětném zúčtovacím období dodány, a jak byly vypořádány zálohy, které mu byly stanoveny a které uhradil (měl uhradit).
Z obsahu vyúčtování musí zjistit minimálně takové informace, na základě kterých bude schopen rozpoznat, zda požadovaná úhrada odpovídá jeho spotřebě či způsobu výpočtu této spotřeby tak, jak byl účastníky dohodnut nebo jak je stanoven právním předpisem (spis. zn. 26 Cdo 2088/2022).
Co vyznělo ve prospěch žalujícího, ale stejně mu nepomohlo k vítězství
Povinnost včas vyúčtovat stanovené zálohy na služby není nijak podmíněna splněním nepeněžitých povinností, které zákon č. 67/2013 Sb. naopak ukládá příjemci služeb.
Neoznámí-li ten poskytovateli služeb písemně, že v jeho domácnosti došlo ke změně počtu osob rozhodných pro rozúčtování služeb (narození dětí), poruší sice sám nepeněžitou povinnost, kterou mu stanoví zákon (§ 12), a vznikne mu povinnost případně zaplatit pokutu podle § 13 odst. 1 zákona, avšak na povinnost poskytovatele služeb vyúčtovat skutečnou výši nákladů a záloh na služby (§ 7) to žádný vliv nemá.
Pokud uživatel zaviní špatné vyúčtování, nemá nárok na pokutu za špatné vyúčtování
Kdyby se však posléze ukázalo, že vyúčtování nebylo řádné, protože započítalo chybný počet osob rozhodných pro vyúčtování služeb, nepochybně by mu nevznikla povinnost zaplatit pokutu, neboť k nesprávnému (a tedy nikoliv řádnému a včasnému) vyúčtování došlo zaviněním příjemce služeb (který nesplnil svou povinnost).
Nejvyšší soud dále připomenul obecnou funkci smluvní pokuty.
Zákon č. 67/2013 Sb. obsahuje speciální úpravu, ovšem nelze zapomenout ani tu obecnou dle občanského zákoníku.
A dále soud vysvětlil funkci pokuty v oblasti placení záloh na služby spojené s užíváním bytu a jejich vyúčtování: Pokuta má především preventivní (nátlakovou) funkci a s tím spojenou funkci sankční.
Vytváří totiž nepochybně na poskytovatele služeb dostatečný nátlak, aby dostál své povinnosti řádně a včas vyúčtovat zálohy na služby stanovené příjemci služeb, jak mu to ukládá § 7 tohoto zákona, a je pro něj rovněž citelnou sankcí při jejím nesplnění.
Řešení případu: Opravdu nebylo potřeba aspoň cosi podobného vyúčtování?
Ovšem mechanická aplikace všech těchto obecných závěrů však nemůže vést ke zjevné nespravedlnosti.
Za situace, kdy bylo (v té době v daném případě) „obvyklou“ praxí, že náklady na služby hradí výlučně většinový vlastník a po příjemci služeb nebyly za služby požadovány žádné platby (a nebyly mu proto stanoveny ani zálohy), by zaslání vyúčtování nákladů na služby nebylo ve skutečnosti ani tak vyúčtováním, jako v podstatě jen seznámením s tím, jaké náklady na jednotlivé služby a jednotky vynaložil většinový vlastník.
Sankcionování nesplnění takové povinnosti uložením pokuty by představovalo jen formální aplikaci bez zohlednění smyslu a účelu zákona a jeho příslušných ustanovení.
Jinak řečeno – nepožadoval-li majoritní vlastník ani SVJ za služby po příjemci služeb žádné platby, nebylo také co mu fakticky vyúčtovat, a nemohl mu tudíž vzniknout ani nárok na pokutu.
Neměl by příjemce služeb, který neplatí zálohy, protože nemusí, aspoň vědět, kolik dluží?
S tímto přístupem NS se autor článku plně neztotožňuje. I kdyby nešlo o klasické vyúčtování, potřebuje uživatel bytu vědět, kolik dluží a kolik si tak má rezervovat prostředků na zaplacení nákladů na bydlení.
Přijde mi, že Nejvyšší soud si v argumentaci ohledně účelu zákona protiřečí. Domnívám se proto, že příjemce by jakési „bezzálohové vyúčtování“ obdržet měl, přinejmenším aspoň informaci o tom, jaké byly náklady na jeho byt.
Na pokutu by nárok mít nemusel, jestliže by příslušný senát soudu dospěl ke shodě, ale zdůvodnění by mělo být jiné. (Nebudu ho publikovat, protože je irelevantní. Nejvyšší soud podal autoritativní výklad, a to platí, a rámcově spor vyřešil.)
Nejvyšší soud ČR proto – v intencích toho, co vyložil v rozsudku ze dne 19. 4. 2023 – dospěl k tomu, že pokud nebyly za roky 2014–2018 žalobci (příjemci služeb v bytě) stanoveny žádné zálohy na služby ani požadovány platby za dodané služby, příjemce služeb je sám neplatil, náklady hradil majoritní vlastník (i za příjemce služeb), pak i když skutečné náklady na služby a „neexistující“ zálohy nebyly nikdy vyúčtovány, nevznikla žalovanému SVJ povinnost zaplatit pokutu podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. za prodlení s vyúčtováním služeb (spis. zn. 26 Cdo 2088/2022).
