Řekl bych, že případ má dvě roviny. As "vychcanost" zaměstnance (otázkou zda oprávněně nebo ne), neboť opravdu nevidím problém pracovat o 1-2km dál, při stejné dostupnosti spojů, dopravy, stejné pracovní době atd.
Druhá rovina je nepořádek zaměstnavatele, který neumí řádně právně situaci vyřešit. Prostě měla dotyčná předložit dodatek ke smlouvě a pokud by zaměstnanec nechtěl, nazdar a může si dobrovolně hledat práci.
Do té doby bych neviděl problém vyslání na "pracovní cestu".
Zaměstnanec má jistě práva, která by se neměla obcházet, ale v tomto případě i povinnosti.
V popisovaném případě bych zejména hledal i šedou zónu, která v rozsudku není. Vsadím se na nekorektní vztahy mezi dotyčnými, protože rozumní lidé se vždy domluví. Tady něco zaskřípalo a šlo to prostě soudu, kvůli formálnímu pochybení v papírech.
Zkuste si domyslet, co by se stalo, kdyby ten zaměstnanec začal pracovat na nové adrese a tam si třeba zlomil nohu na schodech. Protože by nepracoval na místě určeném pracovní smlouvou, nebyl by to pracovní úraz!
Zaměstnanec byl zcela v právu, protože určení místa práce má i další právní následky, není to jen přidělení židle.
A co má dělat zaměstnavatel, když se přestěhuje? No, nabídnout dodatek k pracovní smlouvě, a když zaměstnanec ho odmítne, tak dá výpověď kvůli organizační změně (tedy 2 měsíce výpověďní lhůta + tříměsíční odstupné). Jestli to tady náhodou nebylo naopak tak, že zaměstnavatelka chtěla šetřit na odstupném. Kdo ví.