Hlavní navigace

Vlákno názorů k článku Nový občanský zákoník: Musíte dědit i dluhy? od Pavel - Jak to je, když část dědiců uplatní výhradu...

Článek je starý, nové názory již nelze přidávat.

  • 7. 2. 2013 7:02

    Pavel (neregistrovaný) 62.216.147.---

    Jak to je, když část dědiců uplatní výhradu soupisu a část ne? Jsou pak ti dědicové, kteří neuplatnili výhradu, zodpovědní za celý zbytek dluhu, nebo stále jen za svou poměrnou část?

    A co když dědic nalezne něco dodatečně (třeba modrého mauricia schovaného v tajné přihrádce zděděného sekretáře), platí i poté výhrada soupisu?

  • 7. 2. 2013 16:03

    Lubik (neregistrovaný) ---.rsd.cz

    Podle mne se soupis pozůstalosti buď provede, nebo neprovede a provede se, když si ho vyhradí i jen jeden dědic.
    Objeví-li se další majetek, provede se tzv. dodatečné projednání dědictví, podle § 175xOSŘ což je u nás dost běžné asi 20% ze soudního projednání dědictví. A nově objevený majetek se do soupisu obrazně řečeno "připíše".

  • 8. 2. 2013 15:42

    Jan Slanina

    Doporučuji Vaší pozornosti § 1705 NOZ:
    Provedení soupisu nemá právní účinky pro rozsah povinnosti k hrazení dluhů u dědice, který výhradu soupisu neuplatnil.

    Ještě lépe je to patrné z § 1707 NOZ:
    Každý z dědiců, který uplatnil výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele společně a nerozdílně s ostatními dědici, věřitel však může po každém dědici vyhradivšímu si soupis požadovat plnění jen do výše odpovídající jeho dědickému podílu.

    Tzn. pokud si dědic mohl vyhradit soupis, ale neučinil tak, zodpovídá za celou výši dluhů.

    Je tady třeba překlenout výkladem rozpor mezi § 1705 resp. 1707 a ochranou "osoby pod zvláštní ochranou" podle § 1685 odst. 2 písm. a), která si soupis nevyhradí, ale je k její ochraně nařízen soudem.

  • 8. 2. 2013 15:51

    Jan Slanina

    Pokud si soupis část dědiců vyhradí a část ne, ti, co si ho nevyhradili, odpovídají za celou výši dluhů. Zároveň totiž platí, že náklady na soupis (které nemusí být nevýznamné) platí ti, kterým je ku prospěchu = ti, kteří si ho vyžádali.

    Logika je následující: já si myslím, že velmi dobře znám hospodaření své maminky a věřím tomu, že čistá hodnota jejího dědictví je kladná. Tudíž radši ušetřím za soupis, který by zbytečně žral čas i peníze. Pokud by ale moje maminka část majetku zůstavila třeba nějaké nadaci, tak tato nadace tuto moji znalost a jistotu nemá, proto by si možná tento soupis vyhradila (kromě toho, že v její prospěch by se nařídil podle § 1681 odst. 2 písm. a) ). Nikdo mne ale nemůže donutit, abych ten soupis platil, tedy by bylo nespravedlivé, abych z něj profitoval.

  • 9. 2. 2013 15:11

    Lubik (neregistrovaný) ---.net.upcbroadband.cz

    Moje úvaha bude možná více filosofická, než právní. Existuje určitý dokument, který osvědčuje určitou skutečnost (objektivní realitu) tedy majetek zůstavitele, ale tento může sloužit jen tomu, kdo si ho „objednal“ (a zaplatil). Napadá mně příměr z trestního práva: existuje důkaz , který svědčí ve prospěch dvou obviněných, ovšem může být použit z určitých důvodů jen pro jednoho, bez ohledu na objektivní pravdu. Jak vy jako právník se na to díváte?

  • 9. 2. 2013 22:32

    Jan Slanina

    Srovnávat občanské a trestní právo resp. občanské a trestní řízení lze jen velmi omezeně.

    V trestním řízení by měla vždy rozhodovat materiální pravda. V trestním řízení by tedy situace, kterou popisujete, nikdy neměla nastat = nemělo by být možné, aby byla jiná materiální pravda pro jednoho obviněného než pro jiného obviněného. Zdánlivou výjimkou je pouze situace, že budou u obou pochybnosti - pak může pochybnost vést k osvobození obou. Tam ovšem není odlišná materiální pravda pro různé obviněné, ale materiální pravdu se nepodařilo zjistit.

    Naopak v občanském řízení, kde jsou strany "dominus litis" (pán sporu) a je na nich, jak spor vedou a jaké důkazy navrhnou, se jakási (formální) pravda zjistí vždy, byť třeba není s materiální pravdou totožná. Ale to je věc stran.

    Rozhodnutí se pro soupis dědictví je svým způsobem sázka.
    Obávám se totiž, že soupis dědictví bude docela drahá věc, která se bude běžně pohybovat v desítkách tisíc korun a u velkých dědictví by se mohla vyšplhat i do stovek tisíc korun. V takovém případě naprosto není jisté, že na něm dědic vydělá, i když dluhy vyjdou najevo. Takže je logické nutit dědice, kteří by na něm byť i vzdáleně chtěli benefitovat, aby se na něm podíleli. Zároveň se řízení urychlí, protože odpadne riziko "chicken game": kdyby z něj benefitovali všichni, ale platil jen ten, kdo si o něj řekne, mohli by všichni čekat na poslední možný termín a snažit se někoho jiného "vycukat". A, pokud by tam byl některý dědic, kvůli kterému by se nařizoval povinně, ostatní by měli "free ride" - nemuseli by si ho vyhradit, nemuseli by platit, ale benefitovali by. To nedává smysl.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).