Vlákno názorů k článku Nepozvete příbuzenstvo na pohřeb a budete mu platit, rozhodl soud od Nicol 09 - Tak nás druhá žena od tatínka pozvala jinam,do...

Tak nás druhá žena od tatínka pozvala jinam,do jiné obřadní síně a to jsme byli s otcem do poslední chvíle. Naštěstí jsme to zjistili včas a stihli jsme pozvat i další členy rodiny, kteří vůbec seznameni nebyli a chtěli se také rozloučit. Kvůli ní se nebavil téměř s nikým. Bylo to zdrcující, vůbec jsme to nechápali, myslím, že opravdu toto by mělo být trestné. V pohrebce nám řekli, že, bohužel, manželka na prvním místě,ale pro nás pro děti žádná obrana. Udělali jsme svůj rodinný obřad a možná to tak bylo lepší. I potom posezení bylo fajn a v klidu. Všichni nám děkovali a teď už nelitujeme.

Z napsaného je vidět, že špatné vztahy s macechou nebyly na překážku vaší lásce k otci, o kterého jste se starali. A věřte, že je lepší a nestresující sejít se s lidmi, s nimiž si máte co říct a kteří vašeho tatínka znali a měli rádi, než sedět u jednoho stolu s nepřátelsky naladěným člověkem.

Však jsme do dnes rádi,je to rok a půl a dosud nebyl nikde uložen, asi si řekla škoda peněz,ale vzpomínky nám nikdo nevezme a mám ho v srdci i s maminkou. Děkuji

Nám tatínkova třetí manželka tak nějak zapomněla říct i to, že táta umřel. Naštěstí večer před pohřbem zavolal strýc, že jak pojedeme a jestli pro nás nemá ráno třebas přijet autem na nádraží. Divil se, že to nevíme, když Nikola mu tvrdila, že nám vědět dala.

A podobně jako u vás: nebavil se skoro s nikým, protože mu jinak dělala ze života peklo. On ji ze začátku neustále omlouval, že měla těžký život tam na Ukrajině, že ona se prostě jen bojí, že to dělá z lásky. Ale pak už ani nezvedal telefon. Protože mu ho kontrolovala a on by pak dostal vynadáno za to, že s námi mluvil. Z rodiny se tedy stýkal jen se strejdou, svým bratrem, protože bydleli vedle sebe a chodili spolu tajně pít když Nikola byla v práci. Pravdou je, že on se ani předtím nechoval zrovna jako otec roku a vždy se vyděsil, když mu některé z dětí zavolalo (abychom třebas něco nechtěli). Ale rozloučit jsem se s ním chtěli, protože to považujeme za slušnost.

Dědictví jsme se vzdali všechny tři děti. Hlavně kvůli Nikole, co u notáře stropila půlhodinové divadlo, že notářka málem volala policii. Představa, že se s ní pak budeme muset nějak podělit o polorozpadlý dům byla děsivá. Později se to ukázalo jako dobrá věc, protože jsme nevěděli, že táta už kdysi dávno prodal svůj dům svému bratrovi, protože udělal někde nějaký průser a potřeboval peníze. Takže Nikola najednou zjistila, že bydlí v cizím domě a zdědí akorát starou felicii. No aspoň nám došlo, proč se táta o ten dům roky nestaral a proč do něj strejda kvůli tomu ryl. Strejdu máme rádi, přijde nám jako správný chlap. Třebas i proto, že v tom domě nechal Nikolu bydlet dál. Paradoxně Libuška, naše sestřenice, strejdova dcera, strejdu vůbec nemusí a už se tak dvacet let neviděli. Myslíme si, že jí (nebo spíš její mamince) asi kdysi udělal něco, co mu nemůže odpustit. Ani jeden z nich o tom nechce mluvit. Vídáme se s oběma a oba nám přijdou normální a v pohodě. Ale spolu nepromluví. Bůh ví co se stalo a co tam je za kostlivce ve skříni.

Lidské vztahy umí být tak složité. A stačí jedna chyba a zamotá osudy tolika lidí.