Dobrý den, na slušnou otázku - slušná odpověď, i když si myslím, že vaše otázka je tak trochu řečnická a odpověď možná nečekáte, ale když už jste mi otázku adresoval. Nevím, přiznávám. Já případ neřešil. A upozorňuji na něj ze zcela jiných důvodů popsaných v článku. Jestli vás to opravdu moc zajímá, zeptejte se - žalovaným byla společnost UNIS, a.s. se sídlem v Brně.
Zas tak řečnická otázka to podle mě nebyla... Ve většině vámi popisovaných pracovněprávních sporů bývá celkem jasné, proč strany sporu zastávají svá stanoviska a je zkrátka na soudu, aby se s tím popral. Tady je ale postup zaměstnavatele opravdu trochu záhadný a moc mi hlava nebere, proč u nejvyššího soudu skončilo zrovna tohle.
Vaši odpověď "nevím" ale samozřejmě respektuji a z hlediska judikátu to asi nejspíš opravdu není podstatné.
povinné pojištění zaměstnavatele proti pracovním úrazům zaměstnance je násilím státu nucen platit každý zaměstnavatel, a to srážkou ze mzdy, dokonce si nemůže vybrat ani pojišťovnu protože ze zákona monopol.
jinak tvrdit můžete cokoliv, ale zákonná definice pracovního úrazu je poměrně bezkonfliktní - stal se vám úraz v práci, nebo v bezprostřední souvislosti s plněním pracovních povinností. kromě nároku na případné kompenzace za trvalé následky úrazu má pracovní úraz ještě jednu příjemnou vlastnost, že je za něj nemocenská ve výši 100% platu. takže případů, že někdo se vyrakví v autě cestou za milenkou, a teprve dodatečně si vzpomene že vlastně jel na služební cestu, bude jistě mnoho.
nicméně cesta z pracovního jednání, které oboustranně nesporným způsobem skončilo v 10 večer, je tak zřejmě pracovní povinnost - že opravdu nechápu titul zaměstnavatele, čeho se vlastně snažil dosáhnout. což jsem doufal že pan fetter bude vědět, když tento judikát (asi z nějakého důvodu?) vybral.