pokud chapu spravne dusledky:
Prakticky nic nebrani zamestnavatelum aby urcili misto vykonu prace v "Ceske Republice", pokud na to zamestnanec pristoupi (a v pripade tak "elitni" profese, jako je prodavacka, nebude mit na vyber), tak se tim dava zamestnavateli prilezitost dat vypoved zamestnanci kdykoliv, proste tim, ze mu urci misto na druhe strane zeme.
A obdobne se muze i vyhnout cestovnim nahradam. Pokud je obsahem prace objizdet pobocky, nic nebrani vyjmenovat pobocky v pracovni smlouve. Nastup do zamestnani na tu ci onu pobocuku je pak cestou z domova do zamestnani, nikoliv sluzebni cesta.
Opravdu ošklivý rozsudek. A pokud má člověk tu smůlu, že není špičkový odborník o kterého se přetahuje několik firem, nemá šanci se ochránit. Nejhorší je, že ministerstvo práce a sociálních věcí takové věci vůbec nezajímají, případně Vám "poradí", abyste si vyjednali lepší podmínky....HA HA HA
Přijde mi, že závěr ukazuje absurditu právního názoru NS v celé nahotě.
V podstatě je to učebnicový příklad právního postupu reductio ad absurdum, kdy demonstrací absurdních důsledků určitého právního názoru prokazujeme jeho nesprávnost.
"Proto se také sjednané místo výkonu práce (vzhledem ke své definici) logicky může měnit podle toho, zda a k jakým změnám v organizační struktuře zaměstnavatele dochází. Řečeno jinak, zaměstnanec se dohodl, že bude konat práce v těch místech, kde bude mít zaměstnavatel i kdykoli v budoucnu své výrobní nebo obchodní provozovny."
Jinými slovy, zaměstnavatel, který měl v době sjednání pracovní smlouvy dvě provozovny v Českém Těšíně na severním a jižním konci Hlavní třídy, může po zaměstnanci bez změny pracovní smlouvy a bez cestovních náhrad požadovat, aby následujícího dne vykonával práci v nově zřízené pobočce v Aši. To je podle mne zjevně absurdní a prokazuje to nesprávnost právního názoru Nejvyššího soudu.
nepochopil.
po zaměstnanci, který podepsal pracovní smlouvu, že bude vykonávat práci v Českém Těšíně na severním a jižním konci Hlavní třídy - může zaměstnavatel spravedlivě požadovat, aby vykonával práci pouze v Českém Těšíně na severním a nebo na jižním konci Hlavní třídy.
ovšem po zaměstnanci, který podepsal pracovní smlouvu, že bude vykonávat práci jakékoliv provozovně zaměstnavatele v ČR - může zaměstnavatel spravedlivě požadovat, aby vykonával práci v jakékoliv provozovně zaměstnavatele v ČR.
ta smlouva je totiž oboustranná! na co by byla smlouva, kdyby se zaměstnavatel nemohl spolehnout na její plnění? nebo snad někdo té paní násilím bránil požadovat do pracovní smlouvy uvést místo pracoviště exaktně? to je jako lidi, kteří podepíší exekuční doložku, že si exekutor může z jejich účtu strhnout úplně cokoliv - a paxe jakože strašně diví, když to exekutor opravdu učiní.
Každý právní úkon je třeba vykládat ve smyslu toho, co smluvní strany věděly v době, kdy ho činily. Pokud v době uzavření pracovní smlouvy měl zaměstnavatel 2 provozovny a neavizoval zaměstnanci zamýšlené otevření dalších, tak lze závazek zaměstnance vztáhnout jen na tyto dvě provozovny.
To byste rovnou mohl říci, že když ve smlouvě podepsané dnes je napsáno "na celém území státu" a my se staneme součástí Polska, tak Vás mohou odlifrovat do Gdaňsku.
jak vidíte, tak se přinejmenším mýlíte.
pokud paní trvala na tom, že nebude pracovat v žádné jiné provozovně - měla si sjednat v pracovní smlouvě jako místo pracoviště přesnou adresu provozovny, ve které jediné chtěla pracovat. to není jinak neobvyklé, a zaměstnavatel by na to buď přistoupil a nebo nepřistoupil.
naopak není málo lidí, co má v pracovní smlouvě napsáno jako pracoviště "praha" nebo "česká republika" - protože si prostě práce natolik považují, že jsou ochotni se kvůli ní i přestěhovat nebo dojíždět. tak proč ne do gdaňska? samozřejmě vás tam nemůže nikdo "odlifrovat" - ale může vás vyrazit, když nedodržíte sjednané podmínky dislokace a změny pracoviště. muj brácha se například (v rámci jedné pracovní smlouvy) odstěhoval z prahy do zurichu, a ani jsme nemuseli švýcarsko anektovat.
jistě že práce prodavačky asi nebude tak lukrativní, aby se kvůli ní někdo stěhoval. nebo dojížděl 37 kilometrů. v tom případě ale paní měla říci - děkuji nechci odcházím. a ne zaměstnavatele drze zažalovat, že on ošklivák trvá na dodržení uzavřené smlouvy. spor totiž nebyl o tom, že by se někdo musel někam odlifrovat - merit sporu je v tom, zdali jedna ze smluvních stran se může dožadovat beztrestného porušení pracovní smlouvy, jen protože špatně pochopila její obsah.
pořád nějak nechcete pochopit, že smlouvu uzavírají dvě entity, že to není jednostranný úkon milosrdného zaměstnance, který se nad nebohým zaměstnavatelem ustrne, a do práce mu přijde - ale že taky zaměstnavatel má nějaká práva. například právo očekávat, že uzavřená smlouva bude dodržená.
nebo je-li pracovní smlouvou sjednáno, že pracovní doba má osm hodin, a není-li sjednáno že konkrétně od 08:00 hodin SEČ - může zaměstnavatel posunout začátek pracovní doby? může pak zaměstnanec nepřijít do práce, a dožadovat se u soudu odškodnění, že v době uzavření pracovní smlouvy otevírala provozovna v 8, a zaměstnavatel neavizoval možnost změny?
Nezlobte se, ale vykládat právní řád tak, že prodavačka má při sepisování své pracovní smlouvy "myslet za roh", je špatně. Zaměstnavatel je ten, kdo připravuje, zpravidla s využitím odborníků, text pracovní smlouvy. Tudíž důsledky neurčité formulace v pracovní smlouvě by měl nést zaměstnavatel.
Pokud právní řád nechrání slabší, je celkem dost zbytečný, protože ti silní se dokáží ochránit sami.
Problem je v tom, ze v pracovni smlouve pravdepodobne nebude formulace "v jakékoliv provozovně zaměstnavatele v ČR", ale napriklad jen "v provozovne zamestnavatele". Jestli v dobe podpisu smlouvy mel zamestnavatel jen jednu provozovnu, tak moznost budouciho vzniku jine provozovny na druhem konci republiky proste zamestnance(a dost mozna ani zamestnavatele) pri podpisu nenapadne.
Ano... smlouva je oboustranna, ale nikdy nebude na 100% exaktni a bezesporna. Vsak vy sam jste to napsal dost nejasne. "že bude vykonávat práci jakékoliv provozovně zaměstnavatele v ČR" se taky da vylozit tak, ze volba te provozovny je na zamestnanci.
Tak to je typický případ výkladu práva bez ohledu na morálku a elementární spravedlnost. A takoví jezevci jako Jezevec si to ještě pochvalují. Proto je u nás jakkoliv nespravedlná smlouva platná, jestliže její ustanovení explicitně neodporují zákonu. Spravedlnost, nikoliv právo, má soud hledat.
Kvůli takovým šmejdům zaměstnavatelům a soudcům je nutná čím dál větší regulace všeho. Teď aby vznikl zákon nařizující do pracovní smlouvy uvést přesnou adresu pracoviště. A až bude chtít zaměstnavatel přemístit provozovnu třeba o pár domů dál, tak ať hezky každému zaměstnanci zaplatí odstupné nebo finanční kompenzaci za podpis nové smlouvy. To se zas budou takoví šmejdi vztekat, jak jim ty zákony komplikují podnikání...
jen regulujte a utahujete, znepříjemnujte zaměstnavatelům podmínky zaměstnávání lidí, a žádejte kompenzaci za přestěhování pracoviště o pár domů dál - tím pracovních míst jistě přibyde!
ve skutečnosti pro zaměstnavatele není problém najmout lidi na dohodu nebo přes agenturu, kde zaměstnanec nemá práva prakticky žádná - pracovní místo za nesmyslných podmínek prostě nevznikne.
Milý Jezevče,
o jakých nesmyslných podmínkách píšeš? To zákoník práce a jeho výklad soudy je nesmyslný ohledně místa výkonu práce. Je-li možné po zaměstnanci požadovat výkon práce ve "výrobních a obchodních provozovnách organizace“ bez ohledu na geografickou polohu tak i přes pravomocný rozsudek Nejvyššího soudu je pro mě takovýto požadavek nespravedlivý.
Upřímně, tohle je jeden z důvodů, proč mám rád švarc systém. Zaměstnavatel ušetří za právníky, tahanice s odboráři, za mzdu nevyhoditelných špatných zaměstnanců, za účetní, za povinné odvody.... a o to víc prachů pak skončí u mě. Když mě vyhodí bez odstupného, tak neva. Za dva týdny budu makat jinde.
Možná advokát zaměstnankyně (pokud nějakého měla) neodvedl dobrou práci. Zrušení pracovního poměru je natolik závažný dokument, že by měl obsahovat všechny náležitosti a být jednoznačný. V tomto případě tomu tak nebylo. Možná by věc dopadla jinak, kdyby advokát trval na neplatnosti výpovědi, kvůli nedostatkům v ní. Zbytek složitějšího problému by se pak snad ani nemusel řešit...
Výpověď je neplatná i když nesplňuje jen jedinou podmínku platnosti.
Dále jsem k tomuto případu dohledal Odlišné stanovisko soudce Ústavního soudu Jana Musila
Nesouhlasím s výrokem a s odůvodněním nálezu sp. zn. III. ÚS 3616/10 a podle § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, k němu zaujímám odlišné stanovisko, které odůvodňuji takto: pod odkazem níže:
https://www.google.cz/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=3&cad=rja&uact=8&ved=0ahUKEwiQntjm1pfMAhVBXBQKHUxkANsQFggoMAI&url=http%3A%2F%2Fprofipravo.cz%2Findex.php%3Fpage%3Darticle%26id_category%3D16%26id_article%3D255135%26csum%3Dccbb5637&usg=AFQjCNH-7ZkL-yzcdqTB8kUMZ5XNtmDRbg&sig2=hIeQpRGhwUkSk7MkSJ_Dmw
Je tedy otázku, zda má postižená ještě dostatek sil a prostředků, aby se obrátila na mezinárodní soud, nebo dosáhla obnovení řízení.
Spravedlnost existuje, jen je běžným lidem těžce dostupná a ne každý soudce má zájem ji hledat.
Nač spekulovat coby kdyby o věcech, které jsou ve vztahu k rozhodnutí soudu irelevantní?
To co předvádíš je spekulace, že kdyby otec zavražděného zapomněl jednoho dne klíče, tak by se zdržel, matku zavražděného by nikdy nepotkal, zavražděný by se nenarodil. A tudíž je vlastně chyba otce zavražděného, že jeho syn byl zavražděn. Ne vraha.
článek mi příjde dost zavádějící, pravděpodobně rozsudek řeší staré právní normy, co vím, tak v současnosti platí, že místem práce může být nejvýše obec (nikoliv celá ČR jak je uvedeno v článku) a změná místa práce do jiné obce je možná pouze změnou pracovní smlouvy nebo naoapak vykazováním pracovní cesty každý den.
Změnu provedla novela č. 365/2011 Sb. a konkrétně se jedná o § 34a:
"Není-li v pracovní smlouvě sjednáno pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad, platí, že pravidelným pracovištěm je místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě. Jestliže je však místo výkonu práce sjednáno šířeji než jedna obec, považuje se za pravidelné pracoviště obec, ve které nejčastěji začínají cesty zaměstnance za účelem výkonu práce. Pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad nesmí být sjednáno šířeji než jedna obec."
Hm, ale tady se mluví o pravidelném pracovišti _pro_cestovní_náhrady_, ne o tom, zda zaměstnavatel smí nebo nesmí požadovat práci v jiné obci. Podle toho, co citujete, by zaměstnankyně mohla požadovat proplacení lístku na autobus, nějakých šedesát korun stravného a podobné "drobné". Ale tady byl spor jiný a šlo o to, že zaměstnankyně vůbec nenastoupila a řešilo se, zda udělala dobře, nebo neudělala.
Citovaný odstavec přímo i počítá s variantou, že může být sjednané místo výkonu práce širší než jedna obec, a řeší jenom to, kdy se jedná o služební cestu.
Myslím, že tuto otázku řešil soudce Musil ve svém komentáři, kdy uvádí, že soudy se musí zabývat konkrétní situací a je rozdíl zda jde o případ prodavačky s platem 10tis, nebo manažera pro několik států s platem statísíců, atd.
Je velkým omylem, když se lidé domnívají, že soudy najdou jediný přiléhavý paragraf a podle něho rozhodnou, jak je vidět z rozsudku i rozdílného stanoviska. Ovšem někdy se to podaří, jindy chybí ochota hledat spravedlnost. Pak je otázkou: O co komu jde?