Domovské právo bylo souborem práv a povinností, které občanu s domovským právem umožňovalo např. volit, být volen a v případě krajní nouze měla obec (město) povinnost obyvateli obce s domovským právem pomoci. Dnes náš právní řád DOMOVSKÉ PRÁVO sice nezná, ale zná PŘIHLÁŠENÍ K TRVALÉMU POBYTU. Řekl bych, že domovské právo je tu jen přejmenováno na trvalý pobyt. Pokud tedy je občan hlášen v nějaké obci k trvalému pobytu, třeba jen na ohlašovně úřadu, pak má – podle mého mínění – nejméně tak široká práva ve vtahu ke své obci, jako je měl ve své obci člověk, s domovským právem v ní.
Podle mě není pravdou, že dnes schází právní rámec k tomu, aby se obec o svého občana (s trvalým pobytem) mohla postarat. Zákon č. 128/2000 Sb. (o obcích) v § 35 druhé a třetí větě odst. 2 říká:
„Obec v samostatné působnosti ve svém územním obvodu dále pečuje v souladu s místními předpoklady a s místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů. Jde PŘEDEVŠÍM O USPOKOJOVÁNÍ POTŘEBY BYDLENÍ, OCHRANY A ROZVOJE ZDRAVÍ, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku.“
V předchozím odstavci uvedené právní ustanovení dostatečně umožňuje obecní samosprávě ( Zastupitelstvu obce), postarat se o svého spoluobčana, když tento nemá žádného přístřeší, čímž je logicky vážně ohroženo jeho zdraví a bezpečnost. Tam, kde se o lidi bez přístřeší zastupitelé obcí a měst nestarají, porušují – domnívám se – slib jimi po volbách složený,.který zní: „Slibuji.věrnost.České.republice..Slibuji.na.svou.čest a svědomí, že svoji funkci budu vykonávat svědomitě, v zájmu obce (města, městyse).a.jejích.(jeho).občanů.a.řídit se Ústavou a zákony České republiky.“