Váženy pane Němečku,
myslím si, že ve své úvaze jste se pustil do něčeho trochu jiného, než co popisuje zákon. Jak jste správně uvedl v citaci zákona, zákon popisuje lichvu ne jako "půjčku za drahý úrok" ale jako jakési "zneužití slabšího postavení druhého, které vede k sebeobohacení". Pakliže bychom se drželi čistě zákonných důvodů, za půjčku se 100% úrokem by nikdo odsouzen být nemohl. Muselo by se prokázat to "zneužití". To že mám pravdu, jenom dokazuje to, že do očí bijící lichva zůstává v drtivém počtu případů nepotrestána. Podobný systém existuje například u "podvodů".
Ve své úvaze dále zmiňujete jakousi posvátnou "smluvní volnost" stran. Tedy, pakliže se na něčem dohodneme, nikdo nám do toho nemá co kecat. Existují však desítky smluvních vztahů, které zákon charakterizuje jako nezákonné.
Dále bych řekl, že nezákonnost lichvy je jedním z mála případů, kdy v zákoně zůstaly ještě nějaké fragmenty "etického kodexu". Tím myslím případy, kdy je věc nesporně neetická ačkoliv o její nezákonnosti se mohou vést debaty.
Dalším negativem lichvy pak zůstává její kriminogenní podhoubí. Ve drtivé většině případů bývá doprovázena vydíráním, násilím a jinou kriminalitou.
Co tedy závěrem? Myslím, že lichva je natolik neetickou a potencialně kriminogenní skutečností, která je dle mého správně uzákoněna jako nezákonná. A to i přes smluvní volnost stran, kterou naprosto respektuji.
Mirrime,
zákon o lichvě je podle důvodů, které popisuješ, nadbytečnou právní normou. Na "zneužití slabšího postavení druhého, které vede k obohacení" právo pamatuje i v jiných zákonech (jakákoli smlouva může být prohlášena za neplatnou, je-li uzavřena pod nátlakem - ať již jakýmkoli - jak sám uvádíš, tedy i zmíněná lichva).
Jistě, existuje celá řada smluv, které ze zákona být uzavřeny nesmějí (nemohu se například prodat do otroctví, nemluvě o prodeji třetí osoby, pracovní právo je samé nařízení, a že bych se dohodl s někým, že mu budu platit menší daně a státu nic, také nepřipadá v úvahu). To se však netýká lichvy. Každý (i s ohledem na paragraf o lichvě) smí uzavřít smlouvu o úvěru na libovolný úrok (dokládají to například "půjčky do domu" - viz
Kde vzít na vánoce).
Kriminální podhoubí lichvy? To by měly trestat jiné zákony. Podobně jako prostituce - sama o sobě trestná není, ale je třeba postihovat trestnou činnost k ní se vázající.
Lichva, jak ji popisuje náš zákon, je dle mého názoru pouhým výstřelem do prázdna. Spíš než fragmenty etického kodexu dokládá zkostnatělost ekonomického (a právního? - nejsem právník:-) myšlení.
Thorkene,
to "zneužití postavení" se ale může projevit i jinak než podepsání smlouvy pod nátlakem, jak zmiňuješ. Ano, tam by šlo použít i jiné normy. Ale co zneužití nevědomosti druhého, jeho tísnivého stavu apod.? Tam už bychom jen těžko použili ustanovení o podepsání pod nátlakem.
Navíc, co v případě směnky? Ta se sporovat nedá ani v případě nátlaku.
Obávám se, že pokud se budeme odvolávat na nevědomost, nikam to nepovede. Osobně znám jen relativně málo lidí, kteří si jsou naprosto jisti, jak spočítat úroky, na které mají nárok v bance, a ještě míň těch, kteří si správně dopočítají daň. Finanční instituce (zejména splátkového prodeje, ale i banky např. na kreditních kartách) této "nevědomosti druhého" také využívají a trestné to není...
Tísnivý stav - netuším, jak si tento pojem vysvětluje právo, ale dle mého vlastního výkladu se v tísnivém stavu nachází čas od času každý. A není to důvod pro uzavírání nevýhodných smluv. Obecně mohu uznat jediný tísnivý stav, který mě může přinutit podepsat nevýhodnou smlouvu - hlaveň u spánku (nejen u vlastního). Na to však pamatují jiné právní normy (tedy doufám) a jsem přesvědčen, že v takto odůvodněných případech by mohla být zpochybněna i směnka - přinejmenším její přechod na nabyvatele (tuším - krádež nebo vydírání na tento případ pamatují lépe než lichva).