No přečetl jsem si zde docel spoustu názorů. A jediné co vidím já v mém okolí a rodině je to, že ačkoli byl dluh na začátku x stovek, tak ve výsledku je to x desetitisíců. Takže každý ať mi zádel políbí, ale vracet dluh se má, ale né o tisíce procent navýšený a v tom tkví celý problém dluhové pasti.
Nikdo, pokud to není lakomec a Harpagon. Pár stovek si vyděláte za krátkou chvíli poctivé práce. Prostě dluhy o velikosti pár stokorun oželíte a mávnete nad nimi rukou - takové se nevymáhají ani v civilizovaných státech.
Problém je, že dnes se cíleně vymáhají nepatrné dluhy - a to pro astronomické náklady a úroky. Což by mělo přestat.
Ale pokud si někdo nechá vrtat pro pár korun i koleno, tak to více říká o jeho osobnosti. A o právním státě, kde ze stokoruny dluhu lze udělat i desetetisíce - to říká také hodně nelichotivého.
Několik stovek miliónů není pár stovek ročně. Máte velký problém v nulách u peněz - budete-li takto pokračovat, můžete se jednou osobně, pane Pavle, dostat do velké šlamastyky.
Vymáhání po mnoha lidech stejné věci vyžaduje jen minimální náklady. Jeden papír, do kterého automat sází jména a adresy z účetního programu, pár haléřů za toner ě nějaké další drobné. Nic, z čeho by bylo třeba dělat mnohatisícové náklady.
On se o tom člověk hlavně musí dozvědět. Tchyni třeba před časem přišlo z obecního ouřadu, že jim před patnácti lety jednou nezaplatila za nájem, a vyčíslení dluhu s penále a úrokem. Tchyně vždy všechno řádně platila, o žádném dluhu nevěděla, ale tak staré doklady si už neschovávala. No, tenkrát jim odpověděla, že je to promlčené a dali jí pokoj. Ale kdyby jen slovem naznačila, že se to mohlo stát, tak by si to mohli vyložit jako uznání dluhu a dnes spí pod mostem.