Hlavní navigace

Ekonomika strachu

18. 8. 2014
Doba čtení: 5 minut

Sdílet

 Autor: Isifa.com
Kde je vysoká šance, že vás zabijí, tam ekonomika neprosperuje. Stát by měl podle jedné představy o roli státu v ekonomii zajišťovat bezpečnost a vynutitelnost pravidel.

Jedna z představ o roli státu v ekonomie tvrdí, že stát by měl primárně (eventuálně i výhradně) zajišťovat bezpečnost a vynutitelnost pravidel. Celkem asi všichni z vlastní zkušenosti tuší, že v oblasti plné násilí a kriminality zrovna ekonomicky neprosperují. Jaké mechanismy zde konkrétněji působí a jaká je „cena strachu“?

Ariel BenYishay z Australian School of Business tvrdí, že potlačování kriminality je pro hospodářskou prosperitu zcela zásadní. Dokonce i během své práce v Africe BenYishay diagnostikoval, že právě nedostatečná ochrana vlastnictví zde chybí mnohem více než vlastní kapitál (obě stránky mince spolu samozřejmě souvisejí, protože čtvrť, kde každou noc hoří auta, zrovna nepřitahuje investice, alespoň ty seriózní ne). Firmy zde sice vznikají, ale vesměs jde o pouliční prodejce či poskytovatele služeb.

Nad tuto velikost však firmy nerostou; jejich vlastníci prostě nechtějí investovat (a eventuálně se i přitom zadlužit) do ničeho dražšího, třeba auta či strojního vybavení. Obávají se, že jakýkoliv nákladnější investiční majetek by jim někdo ukradl. Působí to trochu antiintuitivně – zdá se, že při prodeji zeleniny na trhu někde v ghetu je pravděpodobnost okradení obchodníka naopak mnohem vyšší, takovou pekařskou pec již není ukrást tak snadné. BenYishay však říká právě tohle: kriminalita především demotivuje vlastníky malých firem od rozšiřování jejich podnikání.

Ariel BenYishay spolu s Sarah Pearlmanovou z newyorské Vassar College na základě těchto údajů začali ve společném americko-izraelském projektu zkoumat situaci v mexických městech, především jejich chudých oblastech. Podle statistik Citizens' Council for Public Safety and Criminal Justice (BusinessInsider) se v desítce nejnebezpečnějších měst světa nachází hned 5 mexických (úplně nejhorší má být mimochodem San Pedro Sula v Hondurasu s ročně 139 vraždami na 100 000 obyvatel; teprve na 17. místě žebříčku se nachází jiné než latinsko-americké město, New Orleans).

Mexiko je příkladem země, která ukazuje, že k vysoké kriminalitě nutně nepotřebujete multikulturalismus, záplavy problémových přistěhovalců ani náboženský fundamentalismus. Cynicky řečeno, s trochou snahy to lze zvládnout i v nábožensky a etnicky víceméně homogenní společnosti. Za hlavní zdroj kriminality se v Mexiku pokládají drogové kartely, s nimiž vede mexická vláda od roku 2006 neustávající válku, z pohledu potenciálních obětí ovšem tolik nezáleží na tom, nakolik je zločinnost takto organizovaná a nakolik „nezávislá“.

Nechce se pracovat ani doma

BenYishay a Pearlmanová v Mexiku nepřekvapivě zjistili, že podnikatelské aktivity a vůbec čas věnovaný práci klesá tam, kde je vysoká míra majetkové trestné činnosti. Loupeže i krádeže i zde dusí expanzi minifirem. Obrovský je ale i dopad vražd. Jakkoliv není jasné, zda dejme tomu rozšířením krámku s potravinami o drogerii vzroste pravděpodobnost, že majitel bude zavražděn, atmosféra strachu paralyzuje. Už nárůst 10 vražd na 100 000 obyvatel (tj. pravděpodobnost, že se člověk sám stane obětí, se zvýšila o 0,01 %), způsobí pokles ekonomické aktivity asi o 1 %. Lidé samozřejmě nemusí příslušná čísla zjišťovat ze statistik, vše vyhodnotí, začnou se odpovídajícím způsobem chovat částečně podvědomě; navíc v Mexiku se údajně značná část kriminality včetně vražd děje otevřeně, za bílého dne, a růstu kriminality si tedy nelze nevšimnout.

Už na relativně malý nárůst zločinnosti zareaguje ekonomická aktivita prudkým poklesem, přitom v Mexiku za posledních 7 let vzrostl počet vražd o 45 %. Kauzalita je částečně bezprostřední, lidé budou třeba odcházet dřív ze zaměstnání, aby se na ulicích nemuseli pohybovat ve tmě. Méně se snažit ale začnou i ti, kdo pracují z domova. Největší pak je účinek na ty, kdo do jisté míry mohou sami rozhodovat o tom, jak moc pracují – tedy na podnikatele (původní zdroj). I když je pravděpodobnost, že se člověk stane obětí trestného činu, vyjádřená v procentech stále poměrně nízká, ochota odložit spotřebu/uspokojení na úkor práce/investic klesá velmi výrazně.

BenYishay uvádí, že až dosud se exploze násilí zkoumala především ve vztahu ke kvalitě veřejných služeb či státní správy, má ale bezprostřední a silnou vazbu i na privátní ekonomické aktivity.

Vedlejší důsledky malých přečinů

Obyčejná pouliční kriminalita zdánlivě působí relativně malé škody v porovnání s gigantickými tunely, korupcí na nejvyšší úrovní státní správy apod. Její vliv na ekonomiku a život lidí je však mnohem vyšší, vedlejší efekty mnohonásobně přesahují ty přímé.

Navíc kauzalita, alespoň podle některých názorů, funguje tak, že i kriminalita sama o sobě vcelku opravdu neškodná vytváří prostředí, kde se lépe daří vážnějším zločinům – protože dává signál o nedodržování pravidel. Malcolm Gladwell v knize Bod zlomu např. popisuje, jak samotná přítomnost revizorů a neustálé zamalovávání graffiti výrazně snížilo zločinnost v newyorském metru. Kriminalita v metru příliš nesouvisela ani se zamotanou psychologickou patologií jednotlivců, ani s chudobou a prostředím, ze kterého pocházeli zločinci, a naopak velmi souvisela se signály, které vysílala graffiti na zdech a nepořádek u turniketů. … Jestliže se nějaká čtvrť není schopna zbavit protivného žebráka obtěžujícího kolemjdoucí, může zloděj usoudit, že tím spíš nikdo nezavolá policii a nebude identifikovat potenciálního zloděje a ani nezasáhne, pokud dojde k nějakému přepadení.“ (Celý úryvek o kauze newyorského metra o „teorii rozbitých oken )

dan_z_prijmu

V Singapuru s 0,38 vraždami ročně na 100 000 obyvatel (zdroj) může pachatel graffiti dostat až 5 měsíců vezení a k tomu ještě rákoskou…

Evropa a ČR

Mimochodem, hovořilo se zde o Africe, Mexiku, New Yorku či Singapuru. Jak souvisí zločinnost a ekonomická prosperita třeba v jednotlivých oblastech ČR, by bylo téma na jiný článek. Data z roku 2010 nicméně ukazují, že u nás jsou ročně o něco více než 2 vraždy na 100 000 obyvatel, speciálně v Praze pak asi 3. (Statistiky pro evropské země a hlavní města viz např. zde). Mezi 28 zkoumanými evropskými zeměmi se ČR umístila na 7. místě, ovšem druhé bylo celkem prosperující Estonsko (6,60) a třetí Finsko (2,34 – opravdu, rozdíl mezi druhým a třetím místem je podivně velký), jinak pokládané za jednu ze zemí dnes nejpříznivějších šťastnému životu. Možná se vazba mezi počtem vražd a ekonomickou aktivitou začíná projevovat až od určitého kritického bodu, a to, zda jich je 2 nebo 3, v tomto ohledu ještě nehraje roli. To jsou však pouze spekulace, dostupná data (viz např. Kriminalita v České republice v roce 2011 podle okresů) si rozhodně zasluhují pečlivou extrakci.

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).