Jak by vypadala matematika, kde by se nedala sčítat či odčítat kladná a záporná čísla navzájem? Představa je to kuriózní, něco podobného ale navrhují finanční mágové pro položky aktiv a pasiv, respektive majetku a dluhů.
Přesněji řečeno, v tomto případě nejde o nápad samotných ekonomů, ale fyziků fušujících do peněžnictví. Matthias Schmitt, Andreas Schacker a Dieter Braun z Mnichovské univerzity (Ludwig-Maxmilians-Universität München, LMU) publikovali v New Journal of Physics návrh systému, kde by pro dluh existovala úplně odlišná měna. Shrnutí jejich myšlenek přinesl server Phys.org (plná verze článku je k dispozici na webu New Journal of Physics, PDF ovšem rozhodně nevyniká srozumitelností).
Phys.org text publikoval nikoliv v ekonomické, ale fyzikální rubrice, a celý obor označuje jako Ekonofyzika. Model je prý odvozen od statistické mechaniky náhodných srážek částic. Pomiňme teď relevanci takového modelu pro ekonomické transakce i to, že lidé erudovaní v jednom oboru mají někdy v rámci jiných oborů značně potřeštěné nápady – stačí si vzpomenout, jak do ekonomie fušoval třeba Einstein. Čtěte více: Velká deprese: V čem Einstein spatřoval příčiny krize?. Použití přírodovědných přístupů v ekonomii bylo často kritizováno, např. Rakouskou školou. Ale na druhou stranu – moderní ekonomie do značné míry stojí na matematickém modelování a úzce souvisí s teorií her, a tu zase vymyslel mj. John von Neumann, současně matematik a jeden z otců moderních počítačů.
Základní nápad tří fyziků byl nastíněn již v úvodu. Představují si, že by se „kladné“ a „záporné“ peníze spolu nedaly jednoduše sčítat a odčítat. Samozřejmě těžko někomu v takové směně bránit, jednalo by se ale o plovoucí kurz, jako dnes má třeba euro a dolar. V rámci peněz i antipeněz by početní operace fungovaly standardně (alespoň že tak :-)).
Jaká je vůbec motivace pro tak zvláštně působící nápad? Prostřednictvím pohyblivého kurzu by se mělo bránit inflaci měny pro běžné použití. Systém by měl mít výhody dvou jinak protichůdných koncepcí, bankovnictví plných a částečných rezerv.
Na rozdíl od bankovnictví plných rezerv, které autoři studie považují na nevyhovující, protože zpomaluje tok úvěrů a ekonomický růst, by antiměnu v podobě úvěru mohly banky i nadále „vytvářet z ničeho“. Zásoba vlastních peněz by však byla konstantní (eventuálně rostoucí s ekonomikou jako celkem), takže úvěry by prý nepůsobily inflačně. Naopak běžné, „kladné“ peníze by fungovaly v systému plných rezerv a při jejich uložení by člověk nemohl čekat úroky (úspora a investice by byly něco jiného).
Počítačové simulace prý naznačují, že by to celé mohlo fungovat, nabízet současně likviditu i stabilitu. Autoři nejsou sociálními inženýry, nenavrhují, respektive neřeší, jak by ze současného systému měl vypadat přechod na nový, ani zda a v jaké podobě mohou oba existovat vedle sebe. Tvrdí pouze, že jejich modely ukazují na funkčnost antipeněz.
Jak by vlastně za těchto okolností vypadalo půjčování? Klasicky dlužník získá peníze a závazek dluh do určité doby splatí (dluhopis, směnka etc.). Nyní by dlužník dostal současně peníze i antipeníze, ty druhé by opět měly nějaké časové razítko. Dlužník by pak přímo nemusel nic vracet bance, ale antipeníze (a peníze) by ve stanoveném čase poslal dál.
Při každé transakci by se ale mohl měnit směnný kurz mezi penězi a antipenězi. Tento poměr by určovali pouze dva účastníci transakce, nikdo by nemohl plošně hýbat s celou ekonomikou prostřednictvím centrálního určování úrokových sazeb, které vlastně podle okolností zvýhodňuje tu dlužníky (obvykle však obrovskými dlužníky jsou samotné státy), tu věřitele.
Navíc při transakci je vše „rovnou vypořádáno“, předpokládaná schopnost dlužníka splatit má být zahrnuta do kurzu, bankám pak prý na rozdíl od současné situace nezůstanou kostlivci ve skříni. V transakci lze v zásadě sázet buď na budoucí investici, nebo na prodej minulé investice, z toho se pak odvíjí úspěšnost jednotlivých hráčů.
Jak celou myšlenku zhodnotit? Mohlo by něco takového fungovat? Popravdě řečeno nevidím tolik rozdílů od současného stavu, kde podobně účinkují jiné mechanismy. Třeba dluhopisy mají dnes kolísající hodnotu podle očekávané schopnosti/ochoty dlužníka splácet. Na totéž se myslí při uzavírání úvěru, kdy je podle bonity dlužníka a riskantnosti transakce stanovena úroková sazba (není to vlastně ten „plovoucí kurz peněz a antipeněz“)?
Významným bodem navrhovaného systému má být fakt, že antipeníze nejsou závazkem vůči někomu konkrétnímu. Pak se samozřejmě nabízí otázka, proč by je měl někdo posílat dál. Zde se autoři dle vlastních slov inspirují čistě digitálními měnami typu Bitcoinu. Antipeníze by nemohly mít podobu bankovek a mincí, které je možné zahodit či spálit. Šlo by o jakousi digitální časovanou bombu. Do hry by zde vstupovalo opět šifrování a způsoby zajišťující nějakou rovnováhu mezi anonymitou transakcí a jejich sledovatelností (zase z daňových důvodů, kvůli potírání kriminality atd).
Teď přichází klíčová událost. U vlastníka antipeněz „dotiká“ časové razítko a on se jich nemá jak zbavit, tj. poslat je dál (spolu s penězi, které nemá). Dotyčný prostě bankrotuje, co se ale s antipenězi děje dál? Autoři navrhují, že by se nějak vracely svou cestou zpět (i proto by pak bylo třeba transakce sledovat). Pak by ale opět přistály v rukou půjčující strany, což by vlastně odpovídalo odpisu pohledávky. Banky by tudíž i nadále měly potenciálně kostlivce ve skříni, vytvářely by si pro tyto situace rezervy, pracovaly s opravnými položkami. Opět by mohlo docházet k řetězovým krachům, pojištění schopnosti splácet, třeba by se objevilo i pojišťování proti kurzovým rizikům peněz a antipeněz? Je tu pak nějaká výhoda, respektive odlišnost od fungování současné ekonomiky?
Tím ale nechci tvrdit, že by celý systém nějaké výhody mít nemohl, zvlášť když se nabízí v různých variantách. Třeba by se tak opravdu podařilo oddělit běžné transakce – nákup zboží a služeb – a půjčky/investice. Na druhé straně za jednoho z viníků současné krize se považují příliš složité finanční instrumenty typu CDS, kterým už skoro nikdo nerozuměl. Nový systém by byl zřejmě ještě hůře pochopitelný, docela antiintuitivní, v rozporu s tím, jak jsme se učili s kladnými a zápornými čísly počítat ve škole.
Každopádně, zní to celé dost divoce, že? Je to ale dostatečně šílené, aby mělo smysl o tom přemýšlet dál? Na závěr mě v souvislosti s existencí dvou měn vedle sebe napadají systémy bimetalismu, kdy peníze byly současně kryty zlatem a stříbrem. Reálný tržní poměr hodnoty obou kovů přitom ovšem kolísal, což zase spouštělo další procesy… Podobnost bimetalismu a antipeněz je ale nejspíš jen povrchní.
