Pokles výdělku, popřípadě i nulový výdělek, není-li zaměstnanec schopen v důsledku poškození zdraví pracovat vůbec, po pracovním úrazu nebo nemoci z povolání odškodňuje náhrada za ztrátu na výdělku (po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity) – tzv. úrazová renta.
Uznání invalidity není podmínkou nároku na rentu
Uznání invalidity však není předpokladem vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku, neboť zaměstnanci tento nárok může vzniknout, aniž byl uznán invalidním, například v důsledku převedení na jinou, méně placenou práci nebo rozvázání pracovního poměru, k nimž došlo pro následky pracovního úrazu.
Není rozhodující, zda samotná invalidita je v příčinné souvislosti s pracovním úrazem, nýbrž rozhodující je, zda trvalá nezpůsobilost zaměstnance vykonávat konkrétní práci od určitého data je v příčinné souvislosti s pracovním úrazem nebo s jeho následky, anebo zda tato nezpůsobilost má podklad v příčinách jiných (v jiných „obecných“ onemocněních), s pracovním úrazem nesouvisejících. Tuto interpretační zásadu vyložil Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku (spis. zn. 21 Cdo 4199/2017, ze dne 4. 10. 2018).
Jak vypočítat výši renty
Toto rozhodnutí NS s judikaturním významem odpovídá i na otázky položené v úvodu článku, a to zda se renta snižuje, pokud zaměstnanec měl vážné zdravotní problémy již před pracovním úrazem nebo nemocí z povolání.
Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením, připomíná Nejvyšší soud východiska pravidel zákoníku práce.
Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní důchod poskytovaný (pobíraný) z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením.
Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku. Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) není rozhodující průměrný výdělek před pracovním úrazem, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody.
Neodškodňuje se špatné zdraví, ale škoda – pokles výdělku
Pracovní úraz nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; pro závěr o existenci příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a škodou, jíž se zaměstnanec z tohoto titulu domáhá, postačí, aby pracovní úraz byl jednou z příčin škody, avšak příčinou důležitou, podstatnou a značnou.
Z hlediska vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti není rozhodující okolnost, že zaměstnanec v důsledku onemocnění nemocí z povolání nebo pracovního úrazu splnil předpoklady pro vyměření dávky důchodového zabezpečení (pojištění) – invalidního důchodu; podstatné je, zda nemoc z povolání (pracovní úraz) byla příčinou jeho (částečné) nezpůsobilosti k soustavné výdělečné činnosti. (Nejvyšší soud odkazuje na starší rozhodnutí ze 9. 3. 2004, spis. zn. 21 Cdo 1478/2003.)
Nejvyšší soud dále ve svém rozsudku (spis. zn. 21 Cdo 4199/2017, ze dne 4. 10. 2018) vysvětluje, že předmětem odškodnění zaměstnance není zdravotní stav jako takový (ta jeho část, která byla zhoršena pracovním úrazem), nýbrž ztráta na výdělku, která od určitého okamžiku vznikla (byla dovršena) následky pracovního úrazu. Z tohoto důvodu platí, že vyskytne-li se u poškozeného současně více nemocí (zdravotních problémů), které ovlivňují jeho celkový zdravotní stav a pracovní možnosti, je právně bezvýznamné zjištění podílu, jakým se následky pracovního úrazu podílejí na dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu
poškozeného zaměstnance, neboť rozhodující je, zda pracovní úraz či jeho následky dovršily od určitého data neschopnost zaměstnance k výkonu dosavadní práce, a zda tedy z hlediska nutnosti zanechat této práce (a s tím související ztrátou výdělku) byly příčinou důležitou, podstatnou a značnou.
Nepočítají se podíly pracovního úrazu nebo nemoci z povolání a jiných zdravotních neduhů
Proto také při řešení věci (pod spis. zn. 21 Cdo 4199/2017) zrušil Nejvyšší soud ČR rozhodnutí nižších soudů, která nevyhověla požadavku na přiznání úrazové renty. Zaměstnankyně utrpěla pracovní úraz (komoci mozku a podvrtnutí a natažení krční páteře), po kterém byla v pracovní neschopnosti a byla uznána invalidní ve II. stupni. Ještě před tímto úrazem však trpěla řadou závažných onemocnění (pokročilými degenerativními změnami krční páteře, těžkou oboustrannou artrózou kyčelních, kolenních i hlezenních kloubů, oboustrannou ostruhou patní kosti, plochými nohami a kolísavou hypertenzí), která vedla k uznání její invalidity.
Na základě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že invalidita nebyla zapříčiněna pracovním úrazem a že nemá nárok na náhradu za ztrátu na výdělku při uznání invalidity
. Ani odvolací soud nevyhověl požadavku zaměstnankyně na přiznání renty.
Ovšem Nejvyšší soud rozhodl, že podstatné je zjištění, zda příčinou, proč zaměstnankyně nemohla (přestala) vykonávat dosavadní práci, byl a stále je pracovní úraz, nebo zda by nebyla schopna tuto práci vykonávat, i kdyby k pracovnímu úrazu nedošlo.
Soudy však toto neposuzovaly, nýbrž zohledňovaly, v jakém rozsahu se jednotlivá onemocnění (zdravotní problémy) podílela na poklesu pracovní schopnosti. Jenomže předmětem odškodnění není zdravotní stav jako takový (ta jeho část, která byla zhoršena pracovním úrazem) nebo invalidita, nýbrž ztráta na výdělku, která od určitého okamžiku vznikla (byla dovršena) následkem pracovního úrazu.
Závěr
Odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úraz proto není vyloučena v důsledku toho, že nepříznivý zdravotní stav zaměstnance byl ovlivněn i jiným onemocněním nemajícím původ v pracovním úrazu nebo nemoci z povolání.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází z toho, že by bylo v rozporu se smyslem zákona chránit zaměstnance před škodami z pracovních úrazů, kdyby byla z této ochrany vyloučena poškození na zdraví vykazující všechny znaky pracovního úrazu jen z toho důvodu, že u poškozeného existovala určitá predispozice, která spolupůsobila při vzniku poškození na zdraví způsobeného úrazem.
Zjištění podílu následků pracovního úrazu na nepříznivém zdravotním stavu zaměstnance spolu s ostatními predispozicemi a onemocněními je tak právně bezvýznamné. Výstižně tento právní názor glosuje a dále objasňuje právnička Adéla Frenclová, když konstatuje, že pokud by byl aplikován závěr o poměrném snižování nároků na náhradu škody (vzniklé v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání) s ohledem na jiné choroby, mohl by se plného uspokojení nároků na náhradu škody vzniklé pracovním úrazem domoci pouze naprosto zdravý zaměstnanec.
